Petr Fischer Petr Fischer | Názory
19. 9. 2019 19:30

Komentář: Zaorálek je jako Kolumbus - objevuje Ameriku. Otázka je, co vlastně najde

Kultura u nás tře bídu, platy jsou nedůstojné, hřímá ministr. A slibuje nápravu. Dobře se to poslouchá. Je-li to ale taková hrůza, proč si jí všiml až teď, když ve vládě už čtyři roky seděl?
Tudy se jde do budoucnosti? Lubomír Zaorálek přislíbil, že jako ministr kultury bude hledat cesty, jak upravit nedůstojné platy v kulturní sféře.
Tudy se jde do budoucnosti? Lubomír Zaorálek přislíbil, že jako ministr kultury bude hledat cesty, jak upravit nedůstojné platy v kulturní sféře. | Foto: ČTK - René Volfík

Lubomír Zaorálek je jako zjevení. Po svém nástupu do funkce ministra kultury napravuje všechna špatná rozhodnutí svého předchůdce a říká věci, které česká společnost z Nostického paláce tak rázně a hlasitě už dlouho neslyšela: platy v kulturní oblasti jsou katastrofální a vztah k ní je pořád stejně přehlíživý jako před třiceti lety.

Navíc si většina lidí podle Zaorálka mylně myslí, že kultura si musí na sebe vydělat, takže ji vlastně nemá cenu podporovat, protože je to zboží jako každé jiné. Podporujeme jen její výkladní skříně, velké a viditelné instituce, na malou či místní živou kulturu přispíváme minimálně.

Ministr se dokonce pustil i do problematizace něčeho, co je v Česku tabu a co se jaksi neproblematizuje. Nechal se slyšet, že je podivné, když stát platí dotaci na filmový festival v Karlových Varech, třebaže je to dobře výdělečný podnik. Erár, říká Zaorálek, by na festivalu mohl nanejvýš podpořit nekomerční stanové městečko mladých cinefilů, protože ostatní zábavu si tam filmový průmysl může zaplatit sám.

Rozdělování peněz na kulturu je prý třeba radikálně změnit a spolu s tím do tohoto sektoru přidat několik miliard, aby stát nebyl jen umrněným donátorem někde vzadu.

Rajská hudba pana Lubomíra

Lidem, kteří se stejnou písničkou posledních dvacet let marně buší na dveře rigidní státní mašinerie, vytrvale vytěsňující kulturu coby zbytný statek, zní Zaorálkův nabroušený chorál jako rajská hudba.

Jen se kdesi vzadu v hlavě vtírá pochybnost a otázka: Máme brát krásná slova novopečeného ministra jako politický program překvapivě osvíceného, kulturního a inteligentního politika? Nebo jako sebekritiku člověka, který čtyři roky seděl ve vládě, devět let byl místopředsedou ČSSD, čtyři roky předsedou Poslanecké sněmovny, pak jejím místopředsedou a dlouhých 23 let poslancem?

Jak je možné, že si za celou tu dobu nevšiml, co se s českým kulturním prostředím děje? Třeba právě v oblasti platové, která je - a tady je třeba s ministrem souhlasit - katastrofální, až lidsky ponižující? Jak je možné, že objevuje "kulturní Ameriku" až nyní?

Sociální demokracie byla odpovědná za kulturní politiku v České republice dohromady dekádu (Pavel Dostál sedm let, Vítězslav Jandák rok, Václav Riedelbauch, nestraník za ČSSD, rovněž rok a Antonín Staněk stejně tak).

Za tu dobu se diagnóza, kterou dnes tak přesně popisuje ministr Zaorálek, nijak nezměnila. I ministři ČSSD fixovali zaběhnuté mechanismy moci, včetně centrálního rozdělování peněz, o něž jde i v kultuře především. A tak se z rozpočtu ministerstva kultury stal rozpočet velkých institucí, církví a památkářů, ve kterém na živé umění zbývají jen drobné.

Z období, kdy ČSSD kulturu neřídila, pak není zaznamenán žádný konkrétní návrh naší nejstarší parlamentní strany na změnu struktury a zaměření ministerstva. Na změnu jeho finančního rámce, na úpravy, které by pomohly, aby do kultury začal ve větším objemu proudit mecenášský kapitál.

Kulturní politiku Lidový dům jednoduše nepěstoval: proto se ostatně také mohlo stát, že v Nostickém paláci usedl někdo jako Antonín Staněk.

Nebyla to jenom jeho chyba, ale především důsledek nefunkčního stranického prostředí. To nemohlo Staňkovi - který post dostal jako poděkování od Jana Hamáčka za vnitrostranickou podporu - poskytnout dostatečné ideové a praktické zajištění, protože ve straně se kultuře nikdo systematicky nevěnoval.

Jistěže v jiných parlamentních stranách to v tomto ohledu nebylo a není jiné. U tradiční strany sociální demokracie, která byla kdysi tak hrdá na to, že její programové skupiny pracují a vytvářejí konkrétní politiku pro lidi 21. století, je to ale překvapivé a zarážející.

Ten slabší partner

Lubomír Zaorálek na tom není s programovou stranickou podporou o nic líp. Kroky, poznatky a plány, o nichž dnes tak zajímavě hovoří, vznikají spíše navzdory vnitrostranické (i všepolitické) lhostejnosti vůči kultuře. Jde tedy více o jakési ministrovo sólo než o promyšleně vytvářenou politiku ČSSD, na které by se dalo do budoucna stavět.

Z hlediska krátkodobého je to samozřejmě jedno. I tak může ministr Zaorálek za dva roky, které zbývají do voleb, udělat pro žádoucí změny v kultuře hodně práce. Politických zkušeností má dost na to, aby si uměl zajistit okamžitou podporu ve straně i Babišově kabinetu.

Radikální změnu rozpočtové struktury ministerstva - příjmové i výdajové - může sice ministr udělat na papíře sám, ale potřebuje k tomu podporu většiny poslanců. A to nejen těch dnešních vládních či provládních. Má-li totiž být efekt Zaorálkova ministerského prozření trvalý, musí dosáhnout široké shody, protože nikdo neví, komu připadne ministerstvo kultury příště. Jakkoliv se dá vzhledem k české "kulturní" tradici očekávat, že to bude ten slabší partner ve vládní koalici.

Držme tedy ministru Zaorálkovi palce, aby svá slova dokázal proměnit v konkrétní politické činy. A držme je i sobě, aby po jeho odchodu nezůstala jen vzpomínka na náhlé probuzení, které zapadlo kdesi v nezájmu společnosti a neschopnosti stranických sekretariátů.

Přímý přenos: Na post ministra kultury nominuje ČSSD Lubomíra Zaorálka | Video: ČTK
 

Právě se děje

Další zprávy