Poté, co si Václav Moravec ve svých pravidelných Otázkách dovolil oponovat prezidentu Miloši Zemanovi, když nesouhlasil s tvrzením, že za jeho premiérování ve vládě neexistovali političtí náměstci, rozšířil prezident počet médií či pořadů, se kterými již nehodlá komunikovat. Patří tam hlavní deník Mladá fronta Dnes i prestižní Lidové noviny, ekonomický týdeník Euro a zpravodajský týdeník Respekt (který se snažil jako premiér dokonce zlikvidovat, chtěl na nich odškodné ve výši 170 milionů) a nyní i hlavní politická talkshow veřejnoprávní České televize.
Na střetu s moderátorem Moravcem je ale možné dokumentovat závažnější rys sporu, než je pouhé odmítání účasti. Zeman jako prezident žije ve falešné představě, že jako hlava státu má vždycky pravdu a že nemusí své názory umět obhajovat ve veřejné diskusi. I když je všem, kdo se o politiku jen trochu zajímají, známo, že výsledkem koaličních jednání bylo vždy, tudíž i za premiéra Zemana, nejen obsazení ministerstev koaličními politiky, ale i jejich náměstky. Důvod je nasnadě: strany chtěly mít permanentní dohled nad tím, co se na ministerstvech, kde nemají své ministry, děje. Zeman však moderátorův odpor s jeho tvrzením označil za obrovský kiks, i když Moravec jen upozornil na notorietu. Tím se Zeman pasoval do role monarchy, který odměňuje pouze souhlas a trestá ty, kteří mu odporují. V demokratické společnosti politik ale musí umět každé své veřejné vyjádření před občany obhájit, a je-li státník, musí dokonce umět zdůvodnit i takové postoje, se kterými většina občanů nesouhlasí a o kterých je přesvědčen, že stvrdí teprve čas.
Chtěl-li tím prezident dát najevo, že by Česká televize měla moderátora vyměnit, pak se dopustil sám velkého kiksu: tím by zasáhl do nezávislosti veřejnoprávního média. Bohužel ale se svými postoji není sám, před ním se podobně choval i Václav Klaus.
Za tento stav si ale můžeme sami, když prezidenty pouštíme tak často do médií. To ve staré Evropě není vůbec zvykem. Prezidenti vystupují v médiích jen výjimečně: jsou vzácní. U nás však tuto tradici začal již mediálně vděčný a z počátku velmi oblíbený první polistopadový prezident Václav Havel svými Hovory z Lán a následníci ji dále využívají; takže se naši prezidenti vyjadřují ke kdejaké politické rozmíšce, čemuž se smějí už i v sousedním Polsku. Vytěsnit prezidenta z médií a články politiků z komentátorských stránek bude zřejmě u nás ještě trvat dlouho. Teprve tehdy by se totiž přesněji vytyčily hranice mezi těmi, kdo politiku dělají, a těmi, kteří ji analyzují a komentují.
Tentokrát se ale Zeman vyjádřil ještě dost mírně a zdržel se vulgárních výrazů, které používal k označení novinářů dřív. Připomeňme, jak nás častoval: pitomci, fekálie, hnůj či třetí ostrov negativní deviace.
Zajímavé je si v této souvislosti všimnout, s jakými médii prezident rád komunikuje: je to například internetový server Parlamentní listy. Podle Milana Šmída z Univerzity Karlovy mají současní majitelé tohoto média vazbu na mediálního podnikatele Michala Voráčka, který měl kdysi blízko ke skupině Médea podnikatele Jaromíra Soukupa. Ten ovládá mimo jiné časopisy Týden a Instinkt. Připomeňme, že tato média dávají dost velký prostor podnikatelům typu Romana Janouška a Ivo Rittiga. Ale není se zřejmě čemu divit, podle České televize (jak uvedla v roce 2008) byla původním vydavatelem tištěných Parlamentních listů společnost Grand Princ, kterou vlastní Michal Voráček s Romanem Janouškem.
Druhým oblíbeným médiem pana prezidenta jsou komunistické Haló noviny. Mezi pravidelné přispěvatele patří například Vojtěch Filip, Miroslav Grebeníček, Jaroslav Kojzar, Milan Krajča, Stanislav Grospič a Zdeněk Maršíček. Mezi těmito osobami jsou i bývalí redaktoři Rudého práva, na které podal Zeman žalobu před rokem 1989. Český rozhlas zakázal Haló noviny ve svých přehledech denního tisku se souhlasem Rady ČRo citovat, protože nezřídka kdy napadají naše demokratické uspořádání a členství v NATO a EU. Přesto prezident v srpnu 2013 poskytl těmto novinám exkluzivní rozhovor. Náklad Haló novin se odhaduje nejvýše na 30 000 výtisků.
Na zahraniční cesty bere prezident pravidelně ale právě Parlamentní listy a ČTK. Naposled do Francie s ním letěli novináři z privátní televize Prima a bulvárního Blesku. Přitom v Evropě bývá zvykem, že s prezidenty jsou automaticky v doprovodu zastoupena všechna veřejnoprávní média a nejčtenější prestižní deníky a časopisy. A pokud se například kancléř Kohl začal vůči některým médiím, jako jsou Der Spiegel a Die Zeit, vymezovat, všechna další prestižní média ho odmítla doprovázet a létala za své peníze. Akreditovat se nechala až v hostitelských zemích. Ani s takovou mírou solidarity zatím diskriminovaná média nemohou u nás počítat. A to jsou asi ty hlavní důvody, nepočítáme-li, že je prezident trestně neodpovědný a prakticky ho není možné odvolat, proč se u nás může chovat jako autokrat, i když máme parlamentní demokracii.
Odmítat debatu s moderátorem veřejnoprávního média může nafrněná celebrita, ale ne prezident. Upřednostňuje-li okrajová média, vzbuzuje nutně podezření, že je na jejich majitele a zájmy napojen, což mu na prestiži rozhodně nepřidává. Občas proto budí dojem, že už podruhé nebude chtít kandidovat, a proto mu na těch, co veřejné mínění spoluvytvářejí, nezáleží. Škoda: Přitom když Zeman vstupoval do politiky, byl považován za humorného intelektuála.
