Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
4. 2. 2016 14:45

Zeman versus Sobotka versus ústava. Buď silná vláda, nebo silný prezident, musíme si vybrat

Prezident a premiér jsou teoreticky na stejné lodi, odsouzení ke spolupráci. V praxi dnes utopie.
Ústava je víc než Zeman se Sobotkou dohromady, zapomínáme.
Ústava je víc než Zeman se Sobotkou dohromady, zapomínáme. | Foto: ČTK

Velká většina veřejnosti si přeje, aby prezident Miloš Zeman kritizoval vládu. Za potřebné to považuje 71 procent lidí, třetina občanů tak, že velmi. Jinými slovy, víceméně souhlasí s tím, co Zeman už dělá. Průzkum STEM sice proběhl ještě před aférou kalašnikov, ale i bez ní byla k dispozici řada jiných důkazů, že jde vládě po krku.

Respektive, vypadá to, že ne ani tak vládě, jako hlavně jejímu předsedovi Bohuslavu Sobotkovi. Což je ovšem jedno a totéž – vláda podle ústavy stojí a padá se svým předsedou, není-li premiéra, nebylo by ani jeho vlády. Končili by všichni, začíná se od nuly.

Víc než dvě třetiny občanů tedy se Zemanovou kritikou a útoky na kabinet – a nejde jen přímo o Sobotku, viz například spor o děti s Norskem – buď přímo souhlasí, nebo si alespoň myslí, že prezident se má do vlády čas od času opřít, aby nezpychla. Hlídat ji, jestli nedělá chyby, kárat ji. A drtivá většina (88 procent) zároveň chce, aby byl prezident důsledně nadstranický, což je pro roli vládního kritika zásadní kvalifikační předpoklad.

Jsme svědky ústavní slepoty a zmatení pojmů. Propojují se tu dvě věci. Veřejné mínění si přenáší letité, dlouhodobé představy o postavě prezidenta-moudrého patriarchy a jeho fungování. A zároveň si zvyklo, jak se Zeman v politice chová. Že nemá problém v médiích rozjímat o odvolání premiéra: "Bohužel a ještě jednou bohužel prezident nemá takovou kompetenci.“ Další heslo: Ústavní zvyklosti jsou idiotské.

„Klukovská drzost“, „zrádce“, „neumětelství“ a podobně patří do jazykového, ne ústavního koutku.

Pod vršící se zemanovštinou se snadno ztrácejí základní věci, na kterých politický systém stojí. Kontrolorem vlády není prezident, ale Poslanecká sněmovna. Často se to nezdá, ale vláda a prezident jsou podle ústavy na stejné lodi Moci výkonné (Hlava třetí). Mají spolupracovat, tak to viděli tvůrci ústavy a podle toho konstituci psali. To jsou věci! Vláda za některá prezidentova rozhodnutí spoluzodpovídá, musejí nést podpis premiéra nebo zplnomocněného člena kabinetu, aby platila. A prezident do premiéra, který mu spolupodepisuje, buší jak hluchý do vrat. To jsou paradoxy…

Mimo ústavu pak leží úvaha, jestli se jeden nejvyšší představitel výkonné moci nemá druhého nejvyššího představitele výkonné moci, čelícího výhrůžkám a internetovému útoku, v takové době spíš z lidské solidarity zastat, než na něj pouštět jedy.

Dokud Parlament dával nejen důvěru vládě, ale taky volil prezidenta, byl vztah ústavního trojúhelníku viditelně srozumitelný a logický. Vláda i prezident měli společnou historii „vzniku“, odvozenou z parlamentních voleb. Po přímé volbě, která prezidenta odtrhla od Parlamentu, a silovém pojetí Zemanova prezidentství nastala ústavní mlha. Vnitřní rozpor mezi vládou a prezidentem, kteří jsou podle ústavy nejen odsouzeni ke spolupráci, ale zároveň představují dva potenciální kohouty na jednom smetišti výkonné moci-vládnutí, se obnažil naplno. Hlavně kvůli Zemanovi. Ten si kolíkuje autonomní politický prostor způsobem, o jakém se Havlovi a Klausovi ani nesnilo. Především na úkor vlády, která zaujímá submisivní postoj. Protože uvnitř koalice existují různé zájmy a sjednotit je vůči prezidentovi je skoro nemožné.

Miloš Zeman v médiích vykládá, že by toho či onoho ministra odvolal, pokud o to premiér požádá. Že by jeho rozhodnutí respektoval, což se chápe jako informace, protože by, jak si máme domyslet, „taky nemusel“. Jde o problém známý už z dob Václava Klause, který nechtěl odvolat ministra školství Dobeše, a o typickou ukázku virtuálního zvyšování prezidentovy moci, o kolíkování vlivu. Článek 74 je přece stručný: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. Kdo bude chtít, samozřejmě může střečkovat, že tam není napsáno „za jak dlouho“, ale to je jako číst ústavu s logaritmickým pravítkem. Nesmysl.

O tom, že by prezident mohl na vlastní pěst odvolat premiéra, pochopitelně v ústavě systému parlamentní demokracie není ani památky. Což nebrání, aby si Zeman (ještě za Nečasovy vlády) s touto myšlenkou „velmi extenzivního výkladu ústavy“ veřejně pohrával a někteří jeho příznivci si s ní (za Sobotkovy vlády) pohrávají dodnes.

Není třeba zkoušet respondenty průzkumu z ústavy. Ale když chtějí, aby byl prezident důsledně nadstranický, což ho opravňuje k tomu, aby kritizoval vládu a politické strany, pak je vysoká podpora Zemanova kritizování zvláštní. Protože „nadstranický“ je asi tak jako fanda na fotbale. Dokonce čestně předsedá své vlastní straně, která si ho dala na volební billboardy. Také sociální demokracii rozkládá zcela nadstranicky, a tak dále.

Když za všech těchto okolností 59 procent občanů souhlasí s tím, že bychom měli mít „silného prezidenta s rozsáhlými výkonnými pravomocemi“, je to pošetilá představa. Rozvíjet ji, upínat se k ní a zároveň se pokoušet řídit ústavou, která míří jiným směrem, a říká to přímo i mezi řádky, to bude zaděláno na problémy. A jde i o další prezidenty, ne jen o Miloše Zemana mocně štěpícího společnost. Buď silná vláda, nebo silný prezident, oboje není v jakž takž harmonicky fungujícím státě možné.

 

Právě se děje

Další zprávy