Politici slibují, plánují, přednášejí projevy. Politologové vysvětlují, co tím politici ve skutečnosti říkají, co myslí vážně a co jen tak naoko. Ale nejdůležitější jsou samozřejmě voliči, kteří si to všechno přerovnají v hlavě a rozhodnou se, komu to hodí.
V uplynulých dvou týdnech jsem během návštěvy USA při dlouhých přejezdech autem z rádia poslouchal Donalda Trumpa i několik jeho demokratických vyzyvatelů do prezidentských voleb 2020. Ve Washingtonu jsem zašel za význačným politologem, který mi nejdřív vysvětil, kdo by měl nejspíš podle objektivních ukazatelů volby vyhrát, aby následně všechno zpochybnil s tím, že na kvalifikovanou předpověď je ještě brzo.
K čemuž bych dodal, že po zkušenosti z roku 2016, kdy se ohledně možnosti Trumpova vítězství mýlili takřka všichni, včetně novinářů, se tentokrát budou všichni, analytici a komentátoři, do poslední chvíle s definitivními soudy držet hodně zpátky. Trump je totiž fenomén, který se opakovaně a zatím setrvale vymyká letitým pravdám.
Kdyby platilo, že rozhodující je stav ekonomiky, nebylo by co řešit. Příští týden americká ekonomika vstoupí do svého vůbec nejdelšího setrvalého růstu moderní historie. Ten předchozí trval od března 1991 do března 2001, tedy 120 měsíců, a i díky tomu odcházel Bill Clinton v lednu 2001 z Bílého domu s velmi dobrou podporou veřejnosti ve výši 60 procent, a to i po aféře s Monikou Lewinskou.
Současný ekonomický růst bude se začátkem července trvat už 121 měsíců, nezaměstnanost je na padesátiletém minimu, akciový trh prosperuje. Ale Trumpova popularita je zakleslá těsně nad 40 procenty.
S tímhle chlapíkem prostě nic není, jak má být, včetně toho, že v Trumpově případě nemusí být ani vypovídací hodnota průzkumů dvakrát přesná. Takže se nechme překvapit, kdo z americké analytické a akademické sféry bude mít tentokrát kuráž, aby si před volbami tipnul vítěze.
A teď už tedy k voličům, ke zpravidla nejpoučnější a v každém případě nejzábavnější části mých služebních cest do USA. Pro tuto chvíli se zastavme u demokratů, republikány si nechme na příští vydání Amerického týdne. Mezi demokraty jsem se kromě jiného stavil na předměstí Filadelfie, kde tamní aktivní občan jménem Joe Golderer pořádal setkání a debatu příznivců Joea Bidena.
Bylo to v hospodě, dal jsem si pivo Yuengling, sedělo se u dvou velkých stolů, které jsem postupně obcházel. U prvního osloveného jménem Dino se ukázalo, že Bidena zase tak moc rád nemá, že by raději v Bílém domě viděl levicovější senátorku Elizabeth Warrenovou. Ale protože prý ví, že "vedení Demokratické strany nominaci na prezidenta beztak ukradne pro Bidena", tak si o něm přišel popovídat.
"Bude to podobné, jako když v roce 2016 ukradli volby Berniemu Sandersovi pro Hillary Clintonovou," je pan Dino přesvědčen, že výsledek primárek má v rukou klaka stranického establishmentu. Pozoruhodné bylo, že Dino nebyl vůbec nazlobený, spíš jako by byl rád, že si s volbami nemusí lámat hlavu. V primárkách je to jasné, tam to jde za Bidenem, a v souboji s Trumpem není co řešit, před Trumpem má u Dina přednost každý demokrat, i když Bidena jinak nemusí.
U ženy středního věku sedící vedle Dina mě ale čekalo další překvapení. Ukázalo se, že je registrovaná republikánka, což znamená, že v demokratických primárkách nemůže volit, tak proč vůbec přišla na bidenovský potlach?
"Já ani na politiku moc nejsem," přiznává pečlivě upravená dáma a klíč nakonec není v jejích odpovědích, ale v otázkách, kterými ona sama testuje Dina. Tak vy máte internetovou kavárnu? A to provozujete s rodinou? S manželkou? Takže na to jste sám? Bylo to tak jasné, až odzbrojující, prostě a jednoduše, vsadil bych svůj laptop, že byla "na lovu".
Na lovu, i když, jak se ukázalo, trochu jiném, byla i mladá černovláska Sabrina. Seděla po diagonále na druhé straně stolu, když jsem Joeovi, organizátorovi celé akce, vysvětloval, že jsem novinář, že jsem teď na dva týdny v USA a z Washingtonu, kde bydlím, vyrážím za reportážemi.
A v tu chvíli se Sabrina zvedla a během pár vteřin, kdy si od vedlejšího stolu ještě přinesla židli, byla vedle mě. Vzpřímená jako pravítko, s pohledem pronikavě zvědavým pronesla: "Vy jste novinář z Washingtonu, opravdu?!" Přičemž v tom dlouhém, nahoru a dolů se vlnícím "reeaaalyy" byl okatý, obdivný zájem. Zapýřil jsem se, ale sotva jsem si načechral peříčka, už bylo po všem.
Vysvětlilo se, že Sabrina je grafička, webová designérka, která se letos v létě stěhuje do Washingtonu, kde má sice přislíbený startovací džob, ale hledá něco lepšího. Z druhé strany stolu patrně slyšela jen mé "journalist" a "Washington", v hlavě se jí rozsvítila žárovka "kontakt, síťovat", šup a byla u mě.
Jenže první prudký pokles zájmu, signalizovaný stručným "aha, chápu…" ("oh, I see…"), přišel, když se ukázalo, že jsem novinář, ale z České republiky. A po informaci, že ve Washingtonu nejsem dlouhodobě, ale vždy jen pár dnů, definitivně pochopila svůj omyl. Pak už přišlo jen bezbarvé "interesting". Nicméně, jeden nikdy neví, než si zase odsedla, napsala mi e-mail. Kdyby měl někdo ve Washingtonu džob pro Sabrinu, na vyžádání zašlu.
Opuštěn Sabrinou jsem si všiml, že u stolu se právě uvolnilo místo vedle jiné účastnice bidenovského večírku, mladé bystře vyhlížející Asijky. Přisedl jsem, a tentokrát jsem to byl já, kdo měl brzy poznat svůj omyl.
"Potřebuji, aby se o tom vědělo, já jsem tomu vystavená taky, čelím útoku," řekla Sae dřív, než jsem já sám stačil otevřít pusu, a ukázala přitom na knihu před sebou na stole. S nepříjemně "ufounsky" zelenou obálkou a názvem "A New Breed: Satellite Terrorism in America".
"Aha, chápu," využil jsem Sabrininu frázičku, ale ještě než se mi podařilo co možná nejslušněji vycouvat, poslechl jsem si ještě několikrát, že lidé musí vědět, co se tady děje, a že ona sama je cílem satelitních útoků.
Na webu jsem si pak našel, že autor knihy John Hall popisuje zcela "novou formu terorismu". A že "Dr. Hall se staral o mnoho pacientů, kteří si stěžovali na hlasy ve svých hlavách, často dohnáni k formě silné psychózy". Doktor Hall Američany v knize varuje, že ze "systému špionážních satelitů naší vlády se stal nový způsob, kterým kriminálníci získávají kontrolu nejen nad našimi finančními životy, ale nad naším nejcennějším majetkem: naší myslí".
Přiznám se, že jsem Sae lhal, když jsem jí řekl, že se jí ozvu, ale že si nejdřív chci přečíst tu knihu. Nepřečtu a neozvu, nicméně i její e-mail mám…
A jen aby to nebylo nespravedlivé a příznivci Donalda Trumpa se třeba škodolibě neradovali, jak jsem si naběhl s bláznivými demokraty. Ve výsledku to byl skvělý, užitečný večer.
Vím, proč bude volit Bidena čtyřicetiletý otec od rodiny s devítiletými dvojčaty nebo proč je to volba pro starší manželský pár, který sjezdil celou Ameriku od Aljašky po Mexiko a teď se "na pár let, než nás zima definitivně vyžene na Floridu," usadil v Pensylvánii.
A ze světa mimo politiku jsem pak pochopil, že pro demokraty, kteří stále častěji dávají své děti na soccer čili kopanou, je aktuální ženský World Cup ve Francii opravdu "big deal". Diskutovaný s takovou vášní a láskou, jako kdyby se to hrálo ve vršovickém Ďolíčku.
