Petr Fischer Petr Fischer | Názory
17. 12. 2019 14:00

Andrej Babiš - vizionář ze země, kde už včera snědli, co měli jíst zítra

Národní investiční plán sice nedává smysl, vezměme ale premiéra vážně. Jeho obrat v pohledu na budoucnost nabízí šanci, již by bylo škoda propást.
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019.
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019. | Foto: ČTK/Deml Ondřej

Jak říká Vaňkův sládek: jsou to ale paradoxy… Ještě koncem června se Andrej Babiš na summitu v Bruselu skoro dětsky divil, "proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra".

Uplynulo sotva pár měsíců a už sám předkládá Národní investiční plán do roku "dvacet padesát".

Co se stalo, že už si český premiér najednou umí představovat, co bude za 31 let?

Samozřejmě nic. S (ne)politiky Babišova typu je to těžké. Své působení berou spíše jako rétorickou hru, v níž jde víc o okamžitý potlesk a ocenění od voličů než o praktickou práci na proměně společnosti. Nikdy nevíme, co je doopravdy a co jenom jako. Co máme brát vážně a co je pouhá hra. Vždy se jedno ve vteřině může zvrátit v druhé a nikdo - premiér ze všech nejméně - přitom nehne brvou.

Není tedy divu, že málokdo věří jeho náhlé proměně z vládce ovládaného heslem carpe diem v prozíravého stratéga, který myslí na příští generace. Na ty, s nimiž on sám už svět zřejmě sdílet nebude, ale chce zařídit, aby se jim žilo lépe než jemu dnes.

Vezměme dnes přesto Andreje Babiše vážně. Jeho obrat v pohledu na budoucnost nabízí šanci, již by bylo škoda propást.

Work in progress

Abychom pochopili, v čem ta šance spočívá, je třeba nejprve shrnout povahu naší části světa.

Patří k tradici moderního Západu, že sám sebe chápe jako work in progress. Jako dílo, které má nějakou základní kontinuitu, ale které se také neustále vyvíjí a prakticky nikdy není ukončeno. Směřuje však - doufají západní lidé - od horšího k lepšímu.

Západ je a odjakživa byl progresivní, orientovaný na budoucnost. Udržování minulého světa jako zajištěného a bezpečného prostoru, v němž se věci nehýbají a jsou pořád stejné, je modernímu západnímu étosu cizí. Když se dnes mluví o někom, kdo žene věci k podstatné změně, jako o "bláznivém progresivistovi", je to proti základnímu dějinnému vymezení Západu. Proti jeho vnitřnímu náboji a naladění.

Západu je zkrátka vlastní vytváření velkých smělých vizí. Současnost chápe jako přípravu na budoucnost, takže ta se vlastně tvoří už tady a teď. Svět moderní, ve kterém tak či onak žijeme, je světem rozvrhované budoucnosti.

Paradoxně je dnes tento západní progresivistický étos nejzbadatelnější na současné Číně. Ta si ze západní zkušenosti vzala právě jen plánovaný pokrok - a proměnila se díky němu v nastupujícího hegemona.

Aktuální česká vláda na podobné změně pro budoucnost dosud nepracovala. Většina jejích plánů a opatření se týkala technických změn sociálních a vzdělávacích systémů pro přítomnou chvíli. Svět ale spíš dříve než později otřese nikoli různými detaily a jednotlivými parametry, nýbrž celými systémy jako takovými.

Vláda jistě nemůže úplně přesně vědět, co se stane za 31 let. V tom měl premiér Babiš před svou progresivistickou proměnou samozřejmě pravdu. Ale může - jak ví současný premiér verze prosinec 2019 - už dnes pracovat s trendy, které klepou na dveře.

Na to kabinet Andreje Babiše (ale ani ty předchozí, abychom byli spravedliví) doposud nemyslel.

Možná už ale také "nový premiér" pochopil, proč je třeba plánovat s takovým předstihem. Proč se třeba česká společnost musí připravovat na uhlíkovou neutralitu nebo od základu proměnit vzdělávání, třebaže zatím není žádná fatální katastrofa na obzoru.

Musí se na tom pracovat už teď, protože přicházející změny - nejen ty ekologické, ale především sociální - vyžadují proměnu mentality. Pokud je tedy v rámci našeho work in progress chceme zvládnout. Vyžadují změnu postoje ke světu, změnu analytického myšlení, které dokáže klást správné otázky, na něž pak - doufejme - najdeme i ty nejvhodnější odpovědi.

Stačí se podívat na současnou veřejnou debatu - na kulturní válku, která připomíná hádky prepubescentů v páté třídě -, abychom pochopili, jak těžká proměna to bude.

Republika rozšlapaných báboviček

Třicet let po roce 1989 zjišťujeme, že mentalita společenství se mění nejpomaleji ze všeho. Za deset let jsme dokázali vybudovat kapitalistickou liberální demokracii, se všemi jejími podstatnými vnějšími znaky. Myšlení socialismem vyučených prospěchářů a společnosti uzavřené do svých vlastních zdí jsme se ale nezbavili. A když k nám vnější svět, který se neptá, zda může dál, vstoupil v podobě krizových rizikových jevů, začínáme se bouřit, vztekat a bráníme své pískoviště jako malé děti.

Vezměme tedy premiéra v jeho snaze připravit zemi na budoucích 31 let tentokrát smrtelně vážně. A držme mu palce. Nebo ještě lépe - zkusme mu tentokrát upřímně pomoci. Tím, že se začneme zajímat nikoli o to, co se světem bude zítra, ale jaký bude v roce 2050.

Po zhusta promarněných třiceti letech od revoluce je to ten největší dluh, který máme. Je-li teď myšlenka na budoucnost premiérovou prioritou, bylo by hříchem toho nevyužít. Rychle, než si to vrtkavý Andrej Babiš zase rozmyslí.

Stát je jako slepý doktor, dává miliardy na dotace a důchody, ale neví, jestli efektivně. Chybí poptávka politiků, aby dostávali kvalitní analýzy. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy