Zatímco celá postkomunistická střední Evropa má už skoro dobudovanou dálniční síť, u nás je pomalu státním svátkem každý opravený kilometr D1.
Zatímco rychlovlaky jsou už v mnoha zemích nudnou klasikou, my je plánujeme až za několik dekád.
Zatímco mnohé východoevropské metropole dodělávají poslední kilometry okruhů, aby města nedusila auta, u nás mají řidiči většinou nárok na průjezd hlavním náměstím.
Ale chystáme zase něco, co nikdo jiný nemá: kanál Dunaj-Odra-Labe. Stavbu, která nedává smysl dopravně, ekologicky ani finančně. Prostě nijak.
V soukromém rozhovoru mnozí ministři přiznávají, že ta megalomanie je od základu chorá. Realita je ovšem taková, že vysněný pomník prezidenta Miloše Zemana úspěšně postupuje k realizaci. Ministr dopravy Vladimír Kremlík nyní oznámil, že na podzim kanál propluje až na jednání vlády, dunajsko-oderská větev dostane zelenou a v rezervě zůstane i zcela nerealizovatelná labská část (to asi kdyby se na Hradě zlobili, že to není dost velkolepé).
Je to naprosto mimo. Česko je nyní asi nejzaostalejší zemí Evropské unie v tempu výstavby liniové dopravní infrastruktury. Ředitelství silnic a dálnic i Správa železniční dopravní cesty bojují o každou korunu na investice. Na silnicích nižších tříd nejsou peníze ani na to každoroční záplatování.
A na vládě si furiantsky plácnou, že postaví za čtvrt bilionu vodní trasu, kterou nikdo nepotřebuje.
Studie neproveditelnosti
Za ideu vodního propojení tří moří je většinou viněn v první řadě Miloš Zeman, který by strašně rád zrealizoval to, o čem snili už Karel IV., Franz Josef I. či Jan Antonín Baťa. Vlastně na tom není nic špatného: ať politici mají velké sny. Pak tu má ovšem být nezávislý státní aparát, který to všechno sečte, propočítá, podtrhne a v tomto případě řekne: je to pitomost.
To se bohužel neděje. Studie proveditelnosti už spolkla desítky milionů, a i když z ní jasně vyplývá, že to celé nedává žádný smysl, dokázali úředníci výsledky ohnout tak, aby stavba vypadala jako rentabilní. A to i v případě, že by došlo na labskou větev, kde by složitou soustavu výtahů a kanálů zvládla sestavit asi jen americká NASA.
Vláda by místo podkuřování Hradu nyní měla vyložit všechny karty na stůl a otevřeně veřejnosti přiznat, co by plnění Zemanova snu v praxi přineslo. Ne, kvůli kanálu nebudeme bourat stovku domů. Ne, nemůžeme si dovolit stavět takovou megalomanii, která za 30 let vydělá jen pár drobných a za dalších 20 let už doslouží většina jejích součástí. Ne, lodní doprava tady nikdy nebude jako na Rýnu, přestaňme si to už konečně nalhávat.
Drzost celého velkopodniku spočívá i v tom, že jde na vládu v době, kdy Evropa žije všeobecným (a zcela oprávněným) strachem z dopadů klimatických změn. Nás to netíží, my navrhujeme vybetonovat koryta řek a odvodnit velkou část krajiny tak, aby ji suché roky už definitivně položily.
Zastavte to prosím. Alespoň na víkend
Zatímco se budeme vysilovat na tomto půlbilionovém dopravním nesmyslu, protože pan prezident má rád houpání na člunu Challenger, celková dopravní situace se u nás bude radikálně zhoršovat.
Nejen Rakušané a Němci, ale už i Poláci dovedli své dálniční trasy na dohled českých hranic. My ve většině případů nemáme o moc kilometrů více, než co nám tu nechal na konci 80. let Lubomír Štrougal.
Zato máme spoustu studií o tom, jak co nejmoderněji prostřednictvím PPP či jiných metod dostavět D4 a další trasy, které se však pořád nestaví. Rychlovlaky u nás jezdí nejvyšší rychlostí před volbami a pak zase zvolní na úroveň parních lokomotiv z dob Rakouska-Uherska. V eurofondech se přitom dotace na klíčovou infrastrukturu tenčí, protože Poláci a další už pomalu dostavěli a na Čechy nikdo čekat nebude.
Dalším problémem je, že poměrně dobrá dopravní síť z dob konce komunismu (ve srovnání s ostatními státy Východu) je na konci svých sil a prakticky denně vidíme kolapsy, bouračky a mnohahodinové zácpy okolo většiny metropolí.
Odvážný premiér by odstartoval velkou debatu o tom, zda opravdu není čas ve veřejném zájmu zrychlit vyvlastňování pozemků pro dostavbu páteřní dopravní sítě - což bude vždy velmi konfliktní téma.
Ale toho se současný předseda vlády (podobně jako jeho předchůdci) bojí. Všeho všudy umí jen volat do nasmlouvaných stavebních firem, aby se před víkendy odložila rekonstrukce, což si vyslouží možná potlesk, ale také to stojí zbytečné miliony korun.
Zdál se mi sen
Česko není moc daleko od velkého dopravního kolapsu. Ne, že by jinde byla dopravní výstavba jednoduchá. Ne každý nasměroval ve velkém eurofondy místo do Čapích hnízd do silnic a tratí jako Poláci či Maďaři.
Slováci z východu země to při cestě do Bratislavy dlouho brali objezdem přes rychlou maďarskou dálnici. Ale dnes už všude v postkomunistické Evropě od Estonska po Chorvatsko panuje shoda, že rychlá dostavba dálniční sítě je spolu s rozvojem rychlovlaků naprostou prioritou každé země, která chce v 21. století obstát.
Jen na Pražském hradě i v podhradí stále sní půlbilionový sen o tom, jak se budeme poklidně houpat na vlnách zcela prázdného vodního kanálu cestou z Bohumína do Hodonína. I kdyby všude kolem probíhal dopravní armagedon.
