Zemřel Karel Pacner. Jeho duše je někde tam, kam míří rakety, o kterých psal reportáže a knihy. A také točil dokumentární filmy. Knih, které nesou jeho podpis, jsem napočítal pětačtyřicet. Když k tomu přidáme i podstatně rozšířená a upravená vydání, pak neuvěřitelných pětašedesát.
Dokázal zaujmout a dal si záležet na dramatickém začátku. "Teprve potom mohu rozvíjet příběh. Ať už objevu, nebo vědce, ale rozhodně příběh. Bez dosazení konkrétních lidí je to nuda," komentoval svůj autorský styl.
Na počátku bylo slovo
Duše Karla Pacnera se ovšem málem vydala do nebe dávno předtím, než tam zamířila první družice. Po válce ještě jako chlapec vážně onemocněl a zachránil ho tehdy málo známý penicilin, o kterém se jeho rodiče dozvěděli z vysílání BBC. Bylo složité lék od americké armády získat, ale nakonec se to podařilo. Ovšem bez novináře, který pro BBC o penicilinu psal - a bez amerického lékaře, který jej rodině poskytl -, by dnes Karla Pacnera nikdo neznal. Taková je síla informací.
Svým způsobem tak otevřel chlapec Karel Pacner dveře penicilinu i ostatním u nás. Měl přitom i notnou dávku štěstí, protože jeho rodný kraj osvobodili Američané. Kdyby se narodil jinde…
Náhoda nasměrovala Karla Pacnera vlastně i k psaní o vědě. Když začínal jako redaktor, měl jiné zájmy, ale jeho tehdejší šéf mu dal "vědu" úkolem, protože jinde nebylo místo.
A tak když v roce 1969 vynášelo Apollo 11 první pozemšťany k Měsíci, byl u toho ve Spojených státech právě on. Shodou okolností ještě doznívala relativní svoboda konce 60. let a start rakety z floridského mysu Canaveral byl zcela mimořádnou celoplanetární událostí. "Sto deset metrů vysoká raketa s dvojnásobně dlouhým ohnivým ohonem zvyšovala svou rychlost. Po necelých třech minutách se ze spodku rakety, který splýval s hedvábným oparem nad našimi hlavami, oddělil jakýsi bílý špendlík. Vyhořelý první stupeň padal do moře. Mezitím se zapálily motory druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračovalo v letu…" reportoval z místa Karel Pacner.
To bylo samozřejmě v době, kdy každé slovo mělo svou váhu, každý popis musel probudit fantazii, protože mobil s integrovaným fotoaparátem si nedokázal nikdo představit ani ve snu.
A Karel Pacner se slovy pracovat uměl.
"Obrovské davy, které se během noci shromáždily v okolí Kennedyho kosmické základny si však kvůli komárům, horku a vlhku nenechaly ujít událost století. Na vlastní oči chtěly sledovat start prvních lidí k Měsíci, byť z obludné vzdálenosti šestnácti a více kilometrů…"
Vzít za kliku a otevřít
Věnovat se ovšem musel také kosmonautice sovětské. Vyžadovala si to politická situace, ale soupeření tehdejších supervelmocí jej tak jako tak fascinovalo. Jeho setkání s prvním kosmonautem Jurijem Gagarinem však bylo obrovským překvapením a zklamáním. "Vypadal jako člověk bez ducha, mechanicky odpovídal na všechny otázky, nedokázal se usmát, byl jako stroj."
Karel Pacner
Narodil se v roce 1936. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, místo kariéry inženýra ekonomie ale zvolil novinářskou dráhu. V roce 1959 nastoupil do deníku Mladá fronta, kde se věnoval popularizaci vědy, především kosmonautiky. V červenci 1969 odjel do USA, odkud reportoval o historickém americkém dobytí Měsíce. Své reportáže následně shrnul v knize s názvem … velký skok pro lidstvo. Vyprávění o letu Apolla 11.
Měl osobní zkušenosti i se sovětskou kosmonautikou, v září 1989 byl v první skupině zahraničních novinářů, kteří navštívili sovětský kosmodrom Bajknonur. "Říkal jsem si, že přes tu bídu, která se tam ukazovala, je vlastně obdivuhodné, co Sověti dokázali," vzpomínal na svůj tehdejší dojem. Je autorem více než šedesáti titulů literatury faktu, do roku 1989 to byly výhradně knihy o vesmíru, poté přidal i jiná témata, věnoval se například nejnovější historii a dějinám špionáže. V nedávné době dokončil třídílné dějiny československé špionáže mezi lety 1918 až 1989.
Zemřel 7. dubna 2021.
Celý gigantický sovětský politický mechanismus se definitivně zadrhl v roce 1989; málo se ví o tom, že tehdy Karel Pacner dostal od lidí z okruhu Občanského fóra nabídku stát se generálním ředitelem Československého rozhlasu. Odmítl. Nebyl prý manažerský typ. Jak jsem ho znal, byl navíc mimořádně skromný. A zřejmě tušil, že může být společnosti prospěšnější jinak.
Odmítnutí kariéry mu umožnilo, aby se věnoval tématu, které považoval za palčivé: totiž odkrývání bílých míst moderních českých dějin.
Možná to pro něj bylo podobným dobrodružstvím jako odhalování tajemství vesmírných programů. Každopádně cítil, že komunisty zfalšované dějiny je třeba pročistit od ideologického maskování, aby se národ opět mohl opřít o solidní základy.
"Najednou jsem si uvědomil, kolik existuje bílých míst v naší historii, o kterých komunisté lhali a která bych mohl osvětlit," vysvětloval později v pamětech.
Zaměřil se nejdříve na únor 1948 a pak na další klíčové události, které později zpracoval knižně. Nejprve se ale snažil dostat co nejvíce nových informací do novin. Jednou mu zavolal nějaký učitel dějepisu z jižní Moravy, že nedostal noviny a potřeboval by jeho text. Obratem mu tedy poslal celý nezkrácený článek. "Kantoři neměli podklady, ze kterých by pravdivě učili moderní historii," posteskl si.
Při mapování bílých míst českých dějin si dohodl rozhovor s Václavem Havlem, který byl jako prezident v jednom kole. Přesto od něj právě Karel Pacner dostal nakonec víc času než jeho profesní konkurent - novinář tehdy možná nejprestižnějšího deníku, amerických The New York Times.
Jestliže Karel Pacner v té době otevíral dveře k tajemstvím moderních českých dějin obecně, stojí za to zmínit, že pootevřel i ty, jež halí smrt Jana Masaryka. Jeho kolegové při natáčení v Rusku získali od jisté svědkyně informaci, že Masaryka vyhodili z okna příslušníci sovětské výzvědné služby. Právě po této stopě se následně rozběhli i čeští vyšetřovatelé, ale ruská právní pomoc si dávala na čas tak dlouho, než svědkyně zemřela…
Hledač, který pomáhal hledat i ostatním
Dveřníkem se stal Karel Pacner i mně. Byl to on, kdo mi pomáhal, když jsem začínal jako novinář psát o komunistických zločinech. Jednou donesl do redakce Mladé fronty Dnes celý štos materiálů o zločinech uherskohradišťských estébáckých vyšetřovatelů Ludvíka Hlavačky a Aloise Grebeníčka. V té době už denní novinařinu nedělal a hledal někoho, komu by spisy mohl předat. Nakonec skončily u mne…
Karel Pacner uměl vyhmátnout důležitá témata a jedinečně je zpracovat. Do zprávy, do knihy i do podoby televizního seriálu. A dokázal poradit. Pamatuji si, jak opoznámkoval rukopis mé první knihy. Neskrývám, že jsem jeho práci obdivoval.
Stojí za to si na Karla Pacnera vzpomenout, až budeme přemýšlet nad českými dějinami nebo sledovat starty dalších raket, i když to už nikdy asi nebude taková událost, jakou se stal první let lidí na Měsíc v roce 1969.
A také asi už sotva kdo při jejím popisu bude tak pečlivě volit slova, jako to uměl on: "A nám se ztratilo Apollo 11 z očí. Rozplynulo se kdesi v modrém nebi…"
Díky a sbohem, Karle.
