Bob Dylan, čerstvý laureát Nobelovy ceny za literaturu, má politiku v krvi. Do světa hudby vstoupil jako vůdčí figura protestního folku šedesátých let, vyrůstajícího z dědictví předchozí generace Woodyho Guthrieho, Huddieho Leadbettera a Peta Seegera, klubů newyorské Greenwhich Village a dohasínající záře amerického socialistického hnutí. Písně jako "Odpověď ve větru" (Blowin' In The Wind), "Vládci války" (Masters of War), “A bude padat těžký déšť” (A Hard Rain's a-Gonna Fall”) a "Časy se mění" (The Times They Are a-Changin') patřily k hymnám dospívající generace protestující proti jadernému zbrojení a válce ve Vietnamu.
Dylanova politická éra zdánlivě skončila jeho rouhačským "elektrickým" vystoupením na folkovém festivalu v Newportu 1965, kde poprvé projevil své ambice rockového muzikanta. Když k svému repertoáru přidal ještě témata z country and western na deskách John Wesley Harding (1967) a Nashvillské obzory (Nashville Skyline, 1969) a bigbandové standardy na desce Autoportrét (Self-Portrait, 1970), pravověrní přívrženci protestsongu ho odepsali jako odrodilce. Dylan to přešel pokrčením rameny: "Každý potřebuje otce."
Vnímavější posluchači však nemohli nepostřehnout, že Dylan, navzdory hudební transformaci, nadále těžil z hlubokých sociálních kořenů americké lidové, bluesové a westernové písně. Jeho písně zabydlují vyvrženci, tuláci, desperáti a další postavy z nejspodnějšího patra americké mytologie. Protirasistické, proletářské a antiestablishmentové tóny z jeho tvorby navzdory desetiletím uměleckého i komerčního úspěchu nevymizely.
Písní “Hurricane” z roku 1976 Dylan účinně přispěl k osvobození nespravedlivě vězněného černošského boxera Rubina “Hurikána” Cartera. “Dělnické blues č. 2” (Workingman's Blues No. 2) z jedné z jeho posledních desek Moderní doba (Modern Times, 2006) by mohlo klidně sloužit jako hymna antiglobalistického hnutí.
Jakkoli se Dylan snažil od svých politických začátků oprostit, uznání a poctám za společenský přínos neunikl. V písni “Den cikád” (Day of the Locusts) z alba Nové jitro (New Morning, 1970) paroduje obřad přebírání čestného doktorátu na Princetonské univerzitě, po němž následovaly mnohé další pocty. V roce 2008 obdržel Pullitzerovu cenu za “mimořádný přínos americké kultuře”, v roce 2010 vystupoval v Bílém domě na večeru věnovaném boji za občanská práva a v roce 2012 převzal od prezidenta Baracka Obamy společně s Madeleine Albrightovou a nedávno zemřelým izraelským prezidentem Šimonem Peresem Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší americké prezidentské vyznamenání, které obdržel v roce 2003 i Václav Havel, od Dylanova prvního vystoupení v Praze v roce 1994 starý známý. Poctu Dylan Obamovi oplatil i politickou podporou.
Nobelova cena za literaturu završuje mimořádné společenské ocenění pro představitele populární hudby, jehož životní ambicí bylo – tak trochu ironicky – jen zpívat rokenrol.
