Dá se říci, že Bolívie patří k mediálně nejzapomenutějším zemím světa. Kvůli dramatickému pádu prvního indiánského prezidenta Evo Moralese teď ale okupuje první stránky světových médií.
Evo Morales Ayma je bezesporu rekordman. Než dnes zemi ve spěchu opustil, spravoval ji čtyři volební období, tedy bezmála čtrnáct let. V kdysi nejchudší a nejnestabilnější zemi Latinské Ameriky, kde vlády padaly jako podzimní hrušky (zhruba po deseti měsících), je to nevídaný fenomén.
Así fue mi primera noche después de dejar la presidencia forzado por el golpe de Mesa y Camacho con ayuda de la Policía. Así recordé tiempos de dirigente. Muy agradecido con mis hermanos de las federaciones del Trópico de Cochabamba por brindarnos seguridad y cuidado. pic.twitter.com/O1EpDhS5Qw
— Evo Morales Ayma (@evoespueblo) November 12, 2019
Dobře to ilustrují slova jednoho z Morálesových předchůdců v úřadě Fernando Sáncheze de Lozady. Ten při útěku z hořícího parlamentu, na který útočil protestující dav, prchal zakamuflovaný v sanitce do amerického exilu a frustrovaně prohlásil, že Bolívie je "země, které se nedá vládnout".
Tady máte medicínu. Tu vaši
Evo Morales, někdejší radikálně levicový indiánský vůdce, to ale zjevně dokázal. Své první volební vítězství slavil v roce 2005 a za rekordní 72% volební účasti vyhrál díky nadpoloviční většině hlasů. Bolívie za jeho vládnutí - poté co znárodnil ropná naleziště i zdroje zemního plynu - těžila zejména z vysokých cen energetických komodit.
Začala prosperovat a opustila poslední místa statistických tabulek. Extrémní chudoba se podle údajů Banky pro rozvoj mezi americkými státy za Moralesových vlád snížila ze 38 % na 15 % a méně extrémní chudoba z 60 % na 34 %. Země se rychle modernizovala a bolivijská ekonomika zaznamenávala pravidelně růst 4,9 %, přičemž inflace prakticky absentovala.
Jenže, stejně jako se ukazuje v dnešní Chile, ekonomická prosperita a stabilita země nemusí vůbec jít ruku v ruce se spokojeností občanů. Je ovšem třeba připomenout, že bolivijští demonstranti mají pro své rozhořčení v ruce i pádné argumenty. Totiž zjevné porušování ústavy, k němuž Morales sahal, aby se udržel u moci. Poslední volby pak opozice i mnoho řadových Bolivijců označili za zfalšované.
Přesto by se Morales nejspíše udržel, nebýt faktu, že protestující našli jasného vůdce. Tím se stal levicový historik, spisovatel a novinář Carlos Mesa Gisbert, který už Bolívii jednou vládl mezi roky 2003 a 2005. Dlužno dodat, že nepříliš úspěšně. Dnes ostatně Bolivijcům kromě respektování ústavy nabízí zejména plné zachování sociální politiky Eva Moralese, a aby se neřeklo, tak i větší diverzifikaci ekonomiky, kterou nechce mít postavenou pouze na příjmech z ropy a plynu. Hodlá podle svých slov rozvíjet také turismus a "zelené" technologie.
Morales tedy padl, třebaže se demonstrantům snažil vyjít alespoň částečně vstříc. Přijal verdikt Komise Organizace amerických států (OAS), která potvrdila, že hlasování a sčítání bylo zmanipulováno v jeho prospěch. Souhlasil i s návrhem na anulování voleb a vypsání nových. Ani tyto ústupky mu ale nakonec nebyly nic platné.
Po třech týdnech sílících protestů tak okusil vlastní medicínu někdejšího úspěšného opozičního buřiče. Na protesty byl svého času uznávaným expertem. Věnoval se zejména dlouhodobým blokádám hlavních komunikací, kterých bylo v té době v zemi pár, takže každá jejich uzávěra fatálně zpomalovala veškerý život od andských velehor až po pralesy Amazonie.
Taktikou tak úspěšně navazoval na své předchůdce. Dá se totiž říci, že stávkování a blokování cest je v Bolívii součástí národní identity už od padesátých let, kdy byly v zemi poprvé znárodněny cínové doly.
Bouře před tichem
Na rozdíl od krvavých bouří ve Venezuele to ovšem zatím vypadá, že situace v Bolívii by mohla být navzdory vší nestabilitě pro Jižní Ameriku dobrou zprávou. Zatímco totiž v Caracasu drží diktátora Nicoláse Madura armáda nadále u moci, zachovaly se bolivijské ozbrojené složky téměř ukázkově. Moralese odmítly podpořit s tím, že "nezasáhnou proti lidu".
Dlouholetému neomezenému vládci tak nezbylo nic jiného než hodit ručník do ringu a využít nabídky ideologicky spřízněného prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, který Moralesovi nabídl azyl u sebe v Mexiku.
Přes temnou minulost vojenských diktatur, které na kontinentu otravovaly vzduch zejména v sedmdesátých letech, se dnešní armády v mnoha latinskoamerických zemích začínají konečně chovat spíše jako obránci demokracie. Vedle Bolívie lze takový posun zaznamenat například v Brazílii.
Když tam o víkendu propustili z vězení někdejšího středolevicového prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu, mnoho nespokojených příznivců pravice volalo po zásahu armády. Situaci ale uklidnil ministr spravedlnosti Sérgio Moro s tím, že je třeba respektovat rozhodnutí soudních orgánů.
A brazilská armáda, která je dnes v zemi považována za jednu z nejméně zkorumpovaných a nejdůvěryhodnějších institucí vůbec, zatím nedává najevo, že by se chystala situaci řešit pomocí zbraní.
Latinskoamerický kontinent má za sebou dlouhou historii krvavých vojenských převratů i mocichtivých diktátorů. Tamní demokracie jsou tak v mnoha ohledech ještě křehčí a náchylnější ke karambolům než ty naše postkomunistické. A třebaže aktuální vlna chaosu přináší do celé oblasti neklid a nepříjemnou nejistotu, může se pro Jižní Ameriku nakonec stát i bouří, která čistí vzduch. Pokud ozbrojené složky udrží nastolený kurz a odolají pokušení "obnovit pořádek" střelbou.
Autorka je hispanistka a spisovatelka. Dlouhodobě pobývá v Jižní Americe.
