Všechny cesty vedou do Říma. Všechny debaty ale končí jinde - u vzdělávání. Každý do něj vkládá naděje. Bohužel ale děláme zoufale málo, aby se naplnily. Na vzdělání i výchově lpíme, ale až příliš máme jejich podobu svázanou s časy minulými a nesnažíme se, aby vytvářely most do budoucnosti.
Jako společnost jsme se v tomto ohledu za posledních 30 letech zapomněli. Impulz z listopadu 1989 vyprchal a teď se ukázalo, že jedeme na mrtvém koni. Přesněji řečeno učíme děti řídit parní stroj minulosti, zatímco doba kolem nás letí tempem hyperloopu.
Nějaké změny se nám samozřejmě podařily. A pokud se budeme chtít vyhnout palčivé otázce nesouměřitelnosti technologického a společenského vývoje, najdeme určitě spoustu argumentů, které nám v tom pomohou.
Bylo by teď možné například vypočítávat, kolik přibylo či ubylo učitelů. Jak se za třicet let rozšířily řady studentů. Bylo by možné popisovat, co se stalo s učňovským školstvím a co nám dala i sebrala víceletá gymnázia. Bylo by možné referovat o žebříčcích univerzit a sledovat pohyb našich ústavů v nich. Bylo by i možné všímat si toho, co se u nás děje s těmi nejméně i nejvíce nadanými.
Rád bych ale v tomto svátečním týdnu nabídl něco jiného: širší úvahu. Chceme-li totiž měnit části a detaily vzdělávacího systému, je třeba nejprve vědět, k jakému cíli by se vlastně naše školy měly ubírat. A jako společnost se na něm musíme dohodnout.
Trikolora, čepice a omyl
Vzpomínám si na rok 1989 velmi živě. Bylo mi dvanáct a chodil jsem do sedmé třídy jedné základní školy v Kroměříži. Vidím to jako dnes: soudruh učitel - oděný do typického pláště, který symbolizoval formální autoritu - přichází na hodinu občanské nauky. Křídou na tabuli pak píše jednotlivá historická období společenské konstituce a od prvobytně pospolné společnosti nevyhnutelně směřuje k vrcholnému stadiu lidské existence, jímž je pochopitelně komunismus. Historický materialismus pro 7. třídu.
Znázorněno na tabuli, vypadalo to skutečně velmi nadějně, neboť na rozdíl od zemí kapitalistických jsme tehdy byli už jediný krůček od protnutí cílové pásky.
Tohle proběhlo tuším někdy v září. Stopu v mé paměti to zanechalo proto, že listopadové události téhož roku mi pomohly pochopit, jak matoucí může být sociální konstrukce a propaganda. Jak rychle se může proměnit. A jak rizikové je na to zapomenout.
Mé další vzpomínky na rok 1989 obsahují trikoloru na kabátu, masarykovskou čepici jako symbol nové éry a euforii společenského jara, které propuklo navzdory mrazivému počasí postupující zimy.
Těšil jsem se do školy jako nikdy předtím a nikdy potom. Občanská nauka a ruština se zničehonic vypařily z našich životů, aniž by kdokoliv sdělil proč. Zhruba dva měsíce inkubačního období nové společenské smlouvy prožívali učitelé ve stavu pochopitelné nejistoty. Pokud si ale vzpomínám, jejich improvizační schopnosti byly dobře vyvinuté. Poté, co se ukázalo, že cosi starého skutečně odchází, došlo i ve škole velmi rychle k uvolnění.
Moje další vzpomínka se tak váže k přebírání sušených šípkových plodů pod střechou betonové školy, kazeťáku a usmívající se učitelce, která spolu s námi zpívala Krylovy protestsongy…
Euforie trvala dlouho. V dětském věku to byla takřka věčnost následujících let, během nichž se rodil krásný motýl nového světa ze staré a zaprášené kukly, o níž si již mnozí starší mysleli, že neskrývá žádný život.
V těch letech jsme však dali vzklíčit také jednomu zásadnímu problému, s jehož následky se dnes potýkáme. A sice falešné představě, že v nových časech nás bez nějaké větší námahy tak nějak automaticky čeká tržní a demokratický ráj. Bylo to samozřejmě naivní a vůči budoucnosti, tedy vůči dnešku, politováníhodně zaslepené.
Co nezajímá všechny, ovládnou ti nejméně vhodní
Petr Pithart nedávno připomněl, jak německý filozof Ralf Dahrendorf popisuje hodnotovou změnu společnosti. Mluví o ní jako o procesu, který trvá dlouhé desítky let. Tvrdí, že změna legislativní je prací na měsíce, změna ekonomického systému na roky a změna hodnotová je složitý děj trvající šedesát let.
S postřehnutelným smutkem pak Petr Pithart vzpomínal na chvíli, kdy Dahrendorf těsně po revoluci navštívil Prahu a o svých tezích mluvil s českými politiky i intelektuály. Kladl jim na srdce, aby nebrali právní a technické změny jako završení historického okamžiku, ale jako dveře, které se otevírají do budoucnosti s mnoha riziky. Žel skoro nikdo ho neposlouchal.
Není pak divu, že se prakticky nikdo ani nezamýšlel nad tím, jak by vlastně v nových svobodných podmínkách měly školy vzdělávat a vychovávat - krátce, jak by společenskou změnu měly upevňovat.
Jednu z výjimek představoval Václav Havel, který už v roce 1991 ve svém Letním přemítání napsal:
(…) Úkolem školy není vyrábět nějaké "fach-idioty" podle potřeb různých resortů národního hospodářství, ale cílevědomě rozvíjet individuální schopnosti studentů a vysílat do života lidi hloubavé, kteří jsou schopni zamýšlet se i nad všemi širšími souvislostmi svého oboru, společenskými, historickými i filozofickými. (…) Škola musí vést mladé lidi také k sebevědomému občanství; nebudou-li se o politiku zajímat všichni, stane se doménou těch nejméně vhodných. (…)
Předestřel tak naprosto přesnou, byť velmi koncentrovanou vizi toho, k čemu by veřejné vzdělávání skutečně mělo směřovat. Problém je, že ani Havel, ani další elity (nebo alespoň ne jejich dostatečná většina) se nezasadili o to, aby se jejich představy staly realitou.
Jednu věc však nikomu vyčítat nelze: ani ti nejpředvídavější nemohli v euforických časech tušit, jak rychle se otevře brána digitálního světa a jak moc změní lidský život ve všech jeho vrstvách. Jakým novým výzvám a rizikům nás vystaví.
Nelze se tak divit, že zatímco se posttotalitní česká společnost ještě nestačila vyrovnat ani s těžkostmi 20. století, už na ni udeřilo to 21. nevídanou silou.
Jako jednotlivci i jako společnost klopýtáme a snažíme se alespoň zorientovat. Zatím dost lopotně. Současní učitelé jsou z velké části poplatní tradiční "české škole", která vede děti k pasivitě a poslušnosti vůči formální autoritě. Digitální vichr - řečeno metaforou filozofa Václava Bělohradského - a narůstající anomie, řečeno se sociologem Liborem Prudkým, tuto autoritu mezitím už ale rozmetaly a odvály.
Vzhůru do minulosti
Po dekádách umělého a vynuceného rovnostářství se nelze divit, že česká společnost toužila po vyšším životním standardu, spotřební elektronice, autech a dovolených u moře. Sny se jí splnily. Poměrně rychle se tak ale dostala z fáze materiální deprivace do fáze přehlcení různými "cukry", "kybercukry", které nás staví do evolučně zcela nové situace.
Lidský rod, navyklý po desítky tisíc let bojovat o dostatek zdrojů, najednou bojuje s jejich nadbytkem. Největším problémem pro nás dnes není nedostatek, ale přebytek. Neumíme se v něm orientovat a vede nás k rozhodovací paralýze. K neschopnosti odlišit zbytné od podstatného.
Luxus v podobě vysokého standardu se stal pastí pro nastupující generace, jejichž potřeba překonávat a zlepšovat svět rodičů je do značné míry uspokojena faktem, že zdánlivě dosahují všeho, co potřebují. Nasycení tak dnes u mladých lidí naleptává touhu po progresu, jehož přirozenými nositeli během 20. století byli. Vždyť listopad je u nás památný nejen kvůli třicet let staré revoluci, ale už kvůli roku 1939 a hrdinství studentů, kteří tehdy povstali vůči hrozbě smrti, vůči nacismu. A řada z nich za to zaplatila životem.
Generace rodičů dnes ale zažívá pocity bezradnosti, když zjišťuje, že modely výchovy a vzdělávání nefungují, což je vede k často zoufalé snaze hledat alternativu. Nebo naopak k urputné snaze přesvědčit sebe sama, že přece jednou musí dojít k naplnění po generace předávaných zkušeností.
A co víc, lidé stárnoucí, kteří byli vždy etalonem moudrosti a měli by tedy být nadáni schopností předávat své bohaté zkušenosti mladším, se ztrácejí ve světě, který se krutou rychlostí vzdálil od podoby, v níž pociťovali alespoň základní jistotu v tom smyslu, že mu rozumí.
To je pak nezřídka vede k přesvědčení, že minulost byla jednoduše lepší, a bylo by proto dobré ji znovu nastolit. Vede je, řečeno se Zygmuntem Baumanem, k utopické touze navrátit se do ní a řešit tak vnitřní zoufalství nad nepochopitelnou současností a nejistou budoucností.
… a čas nechce stát
Překonat selhávající socialismus, který byl ve skutečnosti celkem přehlednou totalitou, bylo s ohledem na vnější i vnitřní podmínky nakonec relativně snadné.
Uvědomit si ale hrozbu, již dnes představují oligarchické struktury personifikované a reprezentované Andrejem Babišem či Petrem Kellnerem a dalšími, je mnohem složitější. A vyžaduje to také zcela jinou úroveň občanského povědomí, závislého na vzdělání a výchově.
Jenže právě tomu brání část politické reprezentace, které se teď daří a která tvrdí, že úkolem veřejného vzdělávání přece není "ideologizovat" (chápej, vychovávat k aktivnímu občanství), nýbrž pouze vyučovat matematice, českému jazyku a dalším předmětům v tradičním pojetí školy z 19. století.
To slovo "pouze" budiž zdůrazněno. Čemu se dnes totiž nastupující generace opravdu potřebuje naučit, je také dovednost vymanit se z rozhodovací paralýzy, umění soustředit se, kriticky myslet a být digitálně dospělý. Bez toho, aby se na tom shodla větší část společnosti, se ovšem z místa nepohneme. Dvanáctá přitom už bije.
Autor, vzdělávací expert, působí ve sdružení EDUin. Napsal knihu No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?
