Kdyby autor tohoto sloupku investoval před přesně osmi lety do kryptoměn celý svůj příjem začínajícího novináře (čti nevelký), měl by dnes na účtu pětadvacet milionů korun. Za sumu odpovídající zmíněné měsíční gáži se tehdy, v horkém létě roku 2011, dala nakoupit pěkná stovka bitcoinů. Jistota tisícinásobku, chtělo by se říct. V případě prodeje v dobách největší bubliny to mohl být dokonce i dvojnásobek, na dnešní peníze dva miliony dolarů.
Investice do virtuálních peněz se tehdy zdála být zcela iracionální sázkou na lidi, kteří zároveň provozovali i jiné pochybné podnikání, třeba growshopy s marihuanou. A dávali si to na vizitku. Z dnešního pohledu šlo samozřejmě naopak o nanejvýš racionální investici do vysoce spekulativního, ale zároveň mimořádně výnosného aktiva. Obojí je pravda a obojí je dílem psychologie a předsudků, s nimiž se potkáváme každý den nejen na trzích.
Prostě někde něco máte
Pomineme-li spiklenecké teorie (a přidáme klasické varování, že se nejedná o investiční radu), můžeme říct, že nakoupit před skoro dekádou něco jako bitcoin byla prostě skvělá sázka na nejistotu. I když tehdejším pohledem zcela nepochopitelná, nevysvětlitelná a racionálně neodhadnutelná. Snaha pochopit iracionality a předsudky na kapitálových trzích je přitom stará jako behaviorální ekonomie sama. Však také spoluzakladatel a propagátor tohoto průniku matematicko-společenské vědy s psychologií, takto nobelista Richard Thaler, sám provozuje fond, který na předsudcích a nelogických chybách jiných obchodníků dlouhodobě vydělává.
Část efektů, které on i jeho kolegové popisují, dokonale sedí na kryptoaktiva v čele s virtuálními měnami. Prvním je třeba předsudek takzvaného reputačního managementu. Česky řečeno: že vás s novou investicí seznámí někdo nedůvěryhodný (třeba ten odredovaný majitel growshopu) nutně neznamená, že jde o špatnou investici. Na divné nové vynálezy se zpočátku doslova lepí divní lidé. Dalším problémem jsou předsudky vůči ideologii, která podobné průlomové vynálezy provází. V případě bitcoinu údajná snaha zbourat státy a centrální banky, tedy instituce, díky kterým můžete na své investici do budoucna vydělat.
Samozřejmě obrovskou roli hrají snahy nové technologie zakázat, nebo alespoň zregulovat. To všechno samozřejmě ovlivňuje důvěru potenciálních investorů. Vědeckých článků o averzi k riziku na finančních trzích je nespočet. K tomu připočtěte efekt virtuálních peněz na účtu - jsou těžko uchopitelné a navíc v jednotce, pod kterou si málokdo představí cenu chleba, šatů nebo automobilu. Prostě psychologicky obtížný a pro spekulaci ideální materiál.
Kryptoloterie
Investice do bitcoinů a dalších mnozí přirovnávají k hraní na automatech. Prostě hezky česky "gamble". Není to fér. Kryptoměny jsou fakticky čistá virtuální aktiva, skoro jako vystřižená z ekonomické učebnice. Pokud tedy odhlédneme od (spikleneckých) teorií, kdo a proč je asi vytvořil. Pro úplnost dodejme, že to nevíme - jde o člověka (pokud to tedy není celá skupina lidí), který se skrývá pod pseudonymem Satoshi Nakamoto.
Základní teorie učí, že měnou může být prakticky cokoliv, na čem se lidé shodnou. Čím to bude neopakovatelnější a vzácnější, tím lépe pro celou společnost. Už před více než deseti lety se bez politického kontextu na ekonomických fakultách dávaly za příklad koblihy, na kterých by zbohatli pekaři. Dlouho by ale nevydržely, na rozdíl od zlata nebo třeba právě bitcoinu.
Spekulovat tak lze na virtuální měny jako právě uchovatele hodnoty, prostředek směny, nebo v užším smyslu jako rychlý ale nespolehlivý platební nástroj. V tomto ohledu dokonce nabízejí zásadní behaviorální efekt: při jejich utrácení nepociťujeme tak velkou bolest ze ztráty jako ve chvílích, kdy platíme klasickými penězi. Omezená racionalita se zkrátka v digitálním světě projevuje s násobným efektem. A to nejen v situaci, kdy si počítáte, kolik jste mohli vydělat na osm let staré spekulaci. Chomáč vytrhaných virtuálních vlasů vyvažují jen historky, jak si kdosi před lety koupil pizzu za tisíc bitcoinů. Na dnešní peníze tedy zhruba za čtvrt miliardy.
