Začala slyšení kandidátů do Rad České televize a Českého rozhlasu. Poslanečtí matadoři si pro svůj dobře secvičený handl snad ani nemohli přát lepší podmínky. Jako vždy, když se doobsazují místa v mediálních radách, do popředí probublá několik nepřijatelných jmen. Letos těchto 15 minut slávy padlo na moderátora Luboše Xavera Veselého či ekonomku Hanu Lipovskou. Na odboji proti podobným postavám se většinou vyčerpá veškerá debata, sepíší všechny petice a zazní veškerá varování proti dobytí nezávislých médií.
Za této bouře mezitím zasednou kdesi ve sněmovním závětří předsedové poslaneckých klubů či jejich pověřenci a z desítek navržených začnou tahat ty, kteří si obstarali politickou podporu a mají opravdu reálnou šanci projít. Je to chvíle, kdy role extrémních jmen, na kterých měsíc rajtovala veřejná debata, aby nebyl čas řešit nic jiného, většinou končí. Zároveň s nimi ale vypadnou i ti, kdo budí všeobecný respekt, nicméně se ve své vznešenosti neobtěžovali za svůj úspěch nijak lobbovat ve sněmovně.
Výsledkem tohoto nestrukturalizovaného a netransparentního chaosu je předvýběr volebního výboru, z něhož pak vládní většina poskládá při hlasování pléna sestavu radních, kteří nejlépe propachtovali svou nezávislost s politiky.
Dovolíme-li si válečný příměr, Maginotova linie proti nepřijatelným postavám je vždy s železnou pravidelností obejita přes Belgii divizí často zcela neznámou, ale o to politicky závislejší. Ani tentokrát to nebude jiné. A ani tentokrát to nebude méně ostudné. Je nejvyšší čas na změnu. Pokud možno pragmatickou a transparentní.
Hrozny, sokoly a pétanque
Od televizní krize už uplynulo dvacet let, takže bychom se mohli rozloučit s jedním hodně nepovedeným dozvukem - a to systémem, kdy lidi do kontrolních mediálních rad televize a rozhlasu vybírají organizace zastupující "kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy". Co bylo původně zamýšleno jako umenšení politického vlivu, skončilo evidentně fraškou, což bychom si už konečně mohli přiznat.
Reálně stále rozhoduje přízeň sněmovních politiků, byť před námi už defilovali kandidáti snad ze všech bizarních spolků od Znojemského hroznu přes Sokol Poříčí až po aktuální pétanque klub Brněnští draci.
Pro politiky je tohle divadlo ve skutečnosti ještě výhodnější - ač jsou hybateli změn v radách, mohou říkat: my nic, to veřejnost.
Návrat k čistě stranickým nominacím, kde hraje první a jediné housle sněmovna, by však mnoho nespravil. Všehovšudy by jen strhl ten ubohý pláštík nezávislosti slátaný ze všech možných nohejbalových a šipkařských klubů. Dobře je to vidět na "velké" Radě pro rozhlasové a televizní vysílání či Radě ČTK, kam se takovým způsobem volí. Výsledek? Pokaždé je opanuje vládnoucí většina, opozici se hází maximálně drobky ze stolu.
Nedávné zvolení výrazných osobností, jako jsou pánové Petrov, Jakl či Žantovský, je prostě jen odrazem aktuální politické moci ANO či SPD.
Čím víc pruhů, tím víc Adidas
Zachránit současný systém nominací do dvou malých rad není prostě možné. A to jednak kvůli zpolitizovanosti, ale i již tradiční neschopnosti nominandů získávat širší podporu. Aktuálně kandiduje devadesát lidí do Rady ČT a třicítka do Rady Čro. Základem by měl být tedy zájem uchazečů proklouznout do výběru volebního výboru (předvybírá se 18 "televizáků", 6 "rozhlasáků").
Pro úspěch je ale nezbytné získat podporu relevantních zájmových skupin a transparentně se také ucházet o přízeň těch, kdo budou nakonec rozhodovat - tedy politiků. Jenže to se tu za ty roky nikdo z obecně respektovaných osobností nenaučil a nejspíš ani naučit nechtěl.
Snad nikdy se nepodařilo vytvořit několikanásobnou podporu důležitých skupin za jedním kandidátem, například všech univerzit za jedním mediálním expertem. Co hůře, jednotlivé střípky veřejné sféry nominují ne jednoho, ale klidně dva tři kandidáty. Nejspíš podle hesla čím víc pruhů, tím víc Adidas…
Od kritiky současné praxe tak můžeme plynule přejít ke kritice takzvaného německého systému, pro který se tu pravidelně nadchne část veřejnosti i odborníků.
V Německu jsou rundfunk rady obsazeny dle vyjmenovaných skupin, takže na křeslo mají nárok jasně jmenované strany, církve, zaměstnanci, odboráři a svazy.
To by ale u nás nikdy stabilně nefungovalo. Co jsou oprávněné skupiny a co už ne? Jak dáme dohromady střešní organizace, když se u nás ve stávající podobě nedokážou shodnout ani univerzity či církve na jednom konsenzuálním jménu? (Zdravíme kardinála a paní Lipovskou.)
Čelem k politikům
Možnosti odpolitizování mediálních rad ve společnosti stižené nedostatkem silných střešních organizací veřejného života jsou prostě velmi omezené. Nezbývá než si to přiznat. Lékem může být opak - totální politizace mediálních rad. Politici by se pak už nemohli schovávat za veřejný sektor, který sami často korumpují.
Odpovědnost by ale neměla v takovém případě nést pouze jedna parlamentní komora. Inspiraci nabízí třeba Francie, kde se Conseil supérieur de l'audiovisuel skládá ze tří členů zvolených Národním shromážděním, tří Senátem a jednoho jmenovaného prezidentem. Pokud bychom tuto metodu chtěli ještě nějak vylepšit, můžeme přidat nějaká kvalifikační kritéria. V našich mediálních radách zatím přebývají krom padlých politiků jen kumštýři všeho druhu, bolestně ale chybí kvalitní právníci, ekonomové schopní pochopit čísla ve výročních zprávách či sociální vědci mocní obsahové analýzy.
Základní problém je jasný a je čas si ho konečně nahlas přiznat - čím více se snažíme média před politikou chránit, tím víc je dnes politika ničí.
