Má vzpomínka na něj se liší od těch, které nabídli jeho současníci a někdejší kolegové. Na rozdíl od nich jsem patřil mezi jeho žáky a dostal od něj do indexu zápočet. Některé učitele si člověk po letech ani nevybavuje, u Jiřího Hanáka je tomu naopak. Když se posadil, zapálil si cigaretu a posunul brýle na špičku nosu, tušili jsme, že nás za něco seřve. Dělal to ale s takovou dikcí a vtipem, že jsme se na to těšili.
Byl to novinář, který uměl skvěle a čtivě psát. Ale především to byl vtipný a vzdělaný člověk. Několikrát s námi seděl nad pivem v hospodě Beránkova osvěžovna za Národním divadlem ve směru k Mánesu a byly to nezapomenutelné večery, plné smíchu a ponaučení. S Hanákem jste se nikdy a nikde nenudili.
V první polovině devadesátých let, kdy jsem měl tu čest v redakci Lidových novin působit jako začínající elév, tam měl Hanák svéráznou rubriku s názvem Co to je, když se řekne… V tehdejší době, kdy lidé toužili po informacích o historii, které nebylo možné nikde najít, byly jeho sloupky pokladem. Agrární strana, Banderovci, Homolův puč, Finská válka, Zákon o půjčce a pronájmu, Toleranční patent, Berlínská blokáda, Krabičkové atentáty, URRNA, Milost pro Tisa, Sudetský novaktivismus, Socialismus - takové měly titulky.
Byly to texty, ve kterých Hanák ukazoval dvě své přednosti: cit pro zajímavý detail a schopnost vyjádřit jasný názor na malé ploše. V několika větách či dokonce jen větě jedné. Míval jsem pocit, že v jeho textech žádná věta, žádné slovo není navíc.
Tak pravil klasik
Dovolte na památku několik krátkých ukázek z jeho komentářů.
"Hřích není těžké spáchat. Máme na to pět smyslů a myšlenku." (…) "Proč se dělají zákony? Přece proto, aby silnější nemohl všechno." (…) "Armáda se vyzbrojuje letouny, staršími než piloti, kteří je mají ovládat." (…)
"Naše pozice v Evropě byla vždy taková, že otázky obrany řešil spíše ministr zahraničí než ministr obrany. Všichni jsme si rychle a docela rádi zvykli spoléhat na to, co se vyjedná u stolu diplomatů. Vytěsnili jsme ze svých myšlenek možnost, že bychom příště ke stolům vítězů nemuseli být připuštěni, nepředložíme-li vstupenku, podepsanou naší vůlí cosi pro vlastní svobodu a nezávislost obětovat." (…)
"Naše republika mi v posledních týdnech připadá jako zavřený obchod s cedulí přejímka zboží. Před zamčenými dveřmi ztrácí nervy netrpělivé obyvatelstvo, prodavači jsou však klidní a starosti si nepřipouštějí. Poslanci, kteří mají projednávat horu zákonů, rychlostí půl druhého zákona denně, jsou na dovolené. Prezident republiky se koupe na Bermudách a píše paměti. Hodnota Občanského fóra klesá jako polský zlotý letos na jaře."
V říjnu 1993 napsal prorocky: "Rusko nebude na věky věků zemdleným kolosem, vyživovaným a konejšeným bohatým světem." Už na začátku února 1990 pak napsal komentář, který účtoval se sebeoslavováním po listopadové revoluci a nabádal ke střízlivějšímu hodnocení poct a chvály, jež přicházela ze zahraničí za nenásilný a rychlý průběh změn. "Musíme provést demytizaci sami sebe. Jinak nám opět narostou falešná křídla takzvaně největšího národa a bajky se opevní v našich dějinách. Říjen 1918 byl jen málo dílem mužů 28. října v Praze. Hlavní zásluhu o něj měla zahraniční akce Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše, Milana Štefánika a krev legií. Listopad 1989 nebyl jen dílem studentů. Vykopli dveře, které už visely pouze na rezavém hřebíčku."
Co to slovo znamená?
Jiří Hanák byl znalcem první republiky a - což možná moc jeho čtenářů nevědělo - historie Německa, zejména moderní historie toho západního. Kdyby chtěl, určitě by napsal skvělou monografii Konrada Adenauera, kancléře z padesátých a šedesátých let.
Patřil ke generaci, která musela z novin odejít po roce 1968, ale byl ještě dost mladý na to, aby se s velkou chutí a vervou do novin po roce 1989 vrátil. Smím-li hodnotit, patří jeho sloupky a komentáře v Lidových novinách k tomu nejlepšímu, co se v českých médiích v devadesátých letech napsalo. Za normalizace pracoval rodák ze Slovácka jako poštovní doručovatel, svářeč, svačinář a skladník v pražském obchodním domě Kotva.
Vrátil se vlastně už v roce 1988, protože patřil mezi autory samizdatových Lidovek. V březnu mu vyšel první fejeton s názvem Je to trochu Jinak: "Naše paní vedoucí každoročně pěstovala dvě prasátka, Jirku a Honzíka. Jména jim dávala po nás dvou podřízených. Celé tři roky jsme se dohadovali, zda tak činí z nenávisti k nám či zda je to naopak výraz sympatií, neboť naše paní vedoucí svá prasátka milovala mnoho. Pravda byla samozřejmě jinde: bylo to z pohodlnosti. Jirka a Honzík v práci, Jirka a Honzík ve chlévě."
Jednou jsem se ho ptal, jak vlastně ty své komentáře píše. "Já tak celý den popocházím, řadím si v hlavě myšlenky a pak sednu a za čtvrt hodiny to napíšu." Jednou při semináři hodnotil můj text a ptal se na výraz převzatý z jiného jazyka. "Co to podle tebe znamená?" Chvíli jsem zaváhal a chystal si odpověď, ale už jsem to nestihl. "Vidíš? Nevíš! Nikdy nepoužívej slovo, které neumíš hned a rychle vysvětlit!" Měl i zvláštní slovní spojení pro případ, že se mu něco líbilo nebo ho něco zaujalo: "To je subtilní znalost."
Vrána a ocas
Po mnoha a mnoha letech, vlastně po čtvrtstoletí, jsem s ním mluvil na tramvajové zastávce u Branického nádraží, kde často přestupoval z nebo do autobusu číslo 121. Téměř vždy měl rozečtené noviny, takže jsem někdy nepovažoval za vhodné ho vyrušovat, ale párkrát jsme se dali do řeči.
Nepamatoval si přesně, kdo jsem, takže jsem mu musel trochu pomoci a připomenout. Opět byl - stejně jako za těch starých časů na začátku devadesátek - velmi vtipný. A vyčinil mi, že pracuji ve webovém zpravodajství, protože novinářům z papírových novin bereme čtenáře (v té době pracoval v deníku Právo, později se ještě jednou vrátil k psaní pro Lidovky).
Místo závěru dám slovo jemu. Ocituji několik vět z textu Léta šedesátá, otištěného v Lidových novinách v roce 1994: "Přísloví praví, že každá vrána chválí svůj ocas. Stejně pravdivé je poznání, že každá starší generace se snaží idealizovat dobu, ve které prožila mládí. Měla tehdy ještě všechny zuby a neměla revma. Pršívalo, kdy mělo, slunce v létě svítívalo jen což, ovšem přiměřeně. V zimě sníh a mráz a buřt za babku."
