Darwinova cena se bohužel vyhlašuje jen pro jednotlivce, kteří sami sebe odstranili obzvláště hloupým způsobem a potvrdili tím teorii přirozeného výběru. Kdyby se oceňovalo i konání států, nepochybně by letos uspěla česká vláda se svým napínavým celoročním dramatem o navyšování rodičovského příspěvku.
Jeho bizarní výběrové zvyšování z 220 na 300 tisíc od Nového roku splňuje veškeré podmínky soutěže. Neschopnost reprodukce byla dokázána tím, že politici se nejen nedokázali dlouho shodnout na způsobu navýšení, ale pořád nevíme, jak se bude dávka vyvíjet dál. Neuvěřitelné selhání soudnosti - nápad rozdělovat děti na dražší a levnější může opravdu vyprodukovat jen evoluční chyba.
Levnější a dražší děti
Symbolem populistické politiky v sociálních věcech byl až dosud v obecném povědomí Jiří Paroubek. Tak strašně moc chtěl vyhrát volby v roce 2006, že sociálními výdaji kropil republiku až do zalknutí. Rodičovskou zvýšil zhruba na dvojnásobek, což ale z dnešního pohledu vypadá jako vrchol racionální politiky.
Pravice se od té doby o dávku asociálně nezajímala. A levice ji v tom kopírovala. Když se pak konečně do věci pustila současná vládní garnitura, dopadlo to nejhůře, jak mohlo.
Místo postupného zvyšování se vláda Andreje Babiše rozhodla praštit přes kapsu a zakulatit bez jakýchkoliv racionálních argumentů částku na rovných 300 tisíc. Asi aby se to na předvolebních billboardech dobře vyjímalo. Jenže se ukázalo, že peníze na něco takového v erární kase nejsou. Už teď na dávku vydává zhruba 24 miliard, zvýšení pro všechny by pak stálo 11 dalších.
Takže začala selekce, která nám připomněla koncepty z minulého století. Ty, o kterých jsme si mysleli, že už se nemohou vrátit. Dítěti budoucnosti narozenému po 1. lednu se přiklepne 80 tisíc, dítě minulosti nedostane nic. Vzkaz těhotným maminkám pak zněl: Ještě to vydržte a přecházejte, možná ublížíte sobě i dítěti, ale za tu šanci na slušné přilepšení po Novém roce to stojí!
To vzbudilo zcela oprávněně vlnu nevole, takže dávka se nakonec navýší všem, kdo ji po Novém roce budou čerpat. Erár to vyjde "jen" na bezmála 9 miliard.
Popsat všechny politické intriky, které se kvůli tomu strhly mezi Andrejem Babišem, Alenou Schillerovou a Janou Maláčovou by bylo na vyprávění delší, než jaké sepsal Jirásek v F. L. Věkovi. Podstatné ale je, že jsme se v řešení dlouhodobě důstojné a udržitelné rodičovské nedostali vůbec nikam. Jen se navýšila celková částka a o reformě se výměnou za to už úplně přestalo mluvit. Což je cena, kterou zaplatí všechny příští rodiny.
Asociální strach
Na aktuálním zvyšování rodičovského příspěvku lze dobře ukázat, jak je český stát asociální.
Rodina, která jej vyčerpala třeba už za dva roky, a maminka se proto vrátila na čtvrt úvazku do práce, nově nemá dostat už nic. To je odměna za to, že stát dostává od takové domácnosti více na daních i pojištění.
Populističtí politici se totiž u jakékoliv dávky fixují jen na celkovou částku a pomíjejí fakt, že stejně důležité je, jak je celý systém efektivní. A v tomto ohledu český stát zkazil, co mohl.
Nářky na nízkou úroveň rodičovského příspěvku totiž nepramení jen z 12 let odkládané valorizace, ale i z faktu, že česká rodičovská "dovolená" je jednou z nejdelších v Evropě. Stát tak nikdy nedokáže zaručit opravdu důstojné navýšení, protože dávka v rozkladu na čtyři roky prostě bude vždy nízká.
Proto ji také tatínci prakticky nečerpají - sešup oproti jejich předchozím příjmům (většinově hlavním v rodině) by byl příliš prudký na to, aby si jej domácnost mohla dovolit.
Rodičovskou je tedy třeba nejen zvyšovat, ale také krátit - aby bylo možné zlepšovat její poměr k předchozí mzdě. Maminky se nemusí udržet na sto procentech předchozího příjmu jako na severu Evropy (ale třeba i ve Slovinsku). Stačí, aby se jim stát za narození nového daňového poplatníka neodvděčil tím, že je ožebračí.
Tohle se ovšem žádný politik neodváží říct. Dobře ví, že český systém je neudržitelný, ale strach z křiku ulice mu brání promluvit. Raději tedy dál nutíme otce malého dítěte dřít naplno v práci a maminku zůstat o almužně doma co nejdéle, aby nahradila nedostatek školek.
Peníze, které škodí
Při všech těch stescích na nedostatek peněz pro rodiny možná překvapí, že na ně Česko nevydává vůbec málo. Asi 2,5 procenta HDP, což je velmi dobrý evropský průměr. Dokonce takový, že nám jej některé západní státy mohou závidět. Jenže jeho rozdělování je nemocné. Nejvíce ze všech zemí cpeme peníze do daňových slev na děti a pak nám logicky nezbývají nejen na přímou sociální podporu, ale ani na veřejné služby, jako jsou školky a družiny.
Změnit to je přitom principiálně jednoduché. Méně peněz do daňových slev, více do veřejných služeb a rodičák zkrátit a osvobodit ho od politiků automatickým valorizačním vzorečkem o inflaci. Bez politické odvahy k reformám ovšem obtížně představitelné. Jako v případě jiných sociálních systémů (třeba důchodového), budeme si muset i u rodičovské nejspíše počkat na bolestivý krach, než se něco začne dít.
Zatím tedy můžeme vládní koalici jen pogratulovat k zasloužené Darwinově ceně.
