100 let po Titaniku odrazila od břehů také česká vláda. Před týdnem se šustilo demisemi, teď všichni dělají, jako by se nechumelilo. Slizké Věci veřejné (copyright: Kalousek) dokonce dostaly na starost analýzu, která ministerstva se mají zrušit. Což v nás vzbuzuje naději, že tento pošetilý projekt zůstane zasut v šuplíku, hned pod těmi demisemi.
Takže, jestli se jede dál, už by to pomalu chtělo nějakého ministra školství, ne?
Když prezident Klaus vloni odmítl Josefa Dobeše a spol. odvolat, hradní právník Pavel Hasenkopf to zdůvodnil tím, že „přijetí demise nebo odvolání ministra musí být vždy spojeno se jmenováním nového." Dobeš teď skončil k poslednímu březnu, čili už druhý týden se školství nachází, řekněme, v právním vzduchoprázdnu. Alespoň podle této logiky.
Připomeňme si koaliční vizáže z června 2010 - pánové právě podepsali partnerský pakt - a z dubna 2012. Ve tvářích jsou nesmazatelně zapsány útrapy vládnutí. A to je předseda John už nějaký ten pátek v domácím léčení.
Vláda intenzivně škrtá a zvyšuje daně. Vyřizujeme srdečné pozdravy od voličů ze střední třídy.
Jinde škrtají a zvyšují také. Což ovšem vede i k bohulibým nápadům, jako je speciální daň pro luxusní automobily s vysokým objemem válců (viz Slovensko, Itálie a jinde). Ficovi lidé údajně spočítali, že stát z toho může utržit až 24 milionů eur ročně. To by u nás bylo - krát dvě - přes miliardu. To jde, ne?
Když vysvětloval novou daň z vína, Miroslav Kalousek na tiskové konferenci očividně ožil. Jeho opovržení nad krabicovými patoky bylo nelíčené. Také nás potěšil příměr „tři krabice dovozového ´vína´ si konkurují s deseti výčepními pivy, vyráběnými v České republice. A byl bych raději, kdyby těch deset piv bylo konkurenceschopnějších, protože zajišťují zaměstnanost". Konečně srozumitelné slovo.
Miliardář Petr Kellner v MF Dnes prohlásil, že o bývalé prezidenty by se měl správně postarat stát, ale protože to stát nedělá, věnuje miliony na Institut Václava Klause on sám.
Vidíme to úplně opačně než Kellner. Není nám jasné, proč by měli daňoví poplatníci povinně subvencovat institut jakéhokoli bývalého prezidenta. Tohle je přesně parketa pro mecenáše. Bývalý prezident si v institutu může říkat a dělat víceméně, co chce, (a to si pište, že bude), není to státní zaměstnanec, nezodpovídá se nikomu. Jestli je problém v nízké apanáži (zatím jsme si ale nevšimli), pak lehce zvyšme prezidentský plat, případně rentu. Ale proč platit něčí think-tank, jako by to bylo Národní muzeum?
