Patří k zákonitostem lidského světa, že takzvanou normalitu vůbec nepociťujeme a nezažíváme, vyjevuje se až ve chvíli, kdy je normální či běžné vyřazeno z provozu. Teprve je-li něco mimo provoz, nefunguje-li, jak má, tedy vypadne-li z řádu, ukazuje se nejen to, jaké je ono něco, ale vyjevuje se především samotný řád, jindy prakticky neviditelný, zastrčený kdesi v pozadí.
Je to dobře vidět právě teď, kdy celé společnosti kvůli obraně před dosud neznámým typem koronaviru vypínají část svých funkcí, zpomalují a "hibernují", aby se ubránily před novým nebezpečím. Je zábavné a možná i poučné sledovat, jak toto odstavování či vypínání z provozu reflektujeme. Děti, kterým zavřely školu, jsou nadšené, jenže teď, když budou mít volno, vracejí se vlastně paradoxně k podstatě školy, kdy si bereme volno na přemýšlení o světě, protože jsme zbaveni tíhy odpovědnosti. Ve volném čase, když nemusí pracovat, dělají lidé přece ty nejdůležitější věci: filozofové přemýšlejí, vědci zkoumají, děti se učí, umělci tvoří. Ukazuje se to ale až teď, když nemusíme a kdy zase paradoxně žádáme, aby nám někdo nahradil mzdu za to, že musíme teď mít volno a nemůžeme řádně vydělávat na živobytí.
Vytrženo z řádu, ukazuje se vše najednou jako součást koloběhu peněz, který nám nedá nikdy volno, který nemá nikdy prázdniny (slovo prázdeň tak rád používal Masaryk, kterého prázdeň upřímně děsila, neboť nuda, která v ní bují, je počátkem lidského i společenského úpadku). Jako první se odpojuje zábava, tedy sport a umění. Proč? Protože "jsou to zbytné věci", dalo se číst v debatách na sociálních sítích. Zábavy (sport nechme stranou) se nenajíme ani se jí nevyléčíme, zábava, a co jiného umění je, může počkat.
Jako by se tu opět vracel kult práce, která nám umožňuje dobývat svět, získávat bohatství, snadněji se živit. Moderní lidé ale už dávno nejsou živeni prací, živeni jsou jí nanejvýš jen ti, kteří pracují osmnáct hodin denně. Jenže ani ti, jako kupříkladu český premiér a jeho vicepremiér, to už nedělají kvůli obživě, nýbrž kvůli významnosti a veřejné slávě. To je přidaná hodnota, kterou chtějí svou prací získat, nikoli peníze, kterých už zjevně mají dost. Touží po nárůstu svého sociálního a kulturního kapitálu, jenž se stal smyslem práce.
To jsou ale extrémy, výjimky potvrzující pravidlo. Lidé pozdní modernity žijí volným časem, který se vytvořil tím, že se zkrátila doba práce, která je navíc velmi flexibilní. Nemusela přijít karanténa kvůli koronaviru, aby se ukázalo, jak populární je práce z domova, protože snadno kombinuje výhody volného a pracovního času, jejich prolínání a rychlé zaměňování. Je to ale volný čas, na nějž se soustřeďují zraky většiny, která se právě ve volném čase lidsky realizuje. Umění, ale i cestování, adrenalinový sport tu hrají nejen relaxační, ale i sebe-poznávací funkci. Jak moc se všichni těší na dovolenou, aby konečně měli čas na sebe…
Je paradoxní, že jako první tento ohled v moderní době zohlednil zřejmě Karel Marx, většinou masově považovaný za vynálezce a motor kultu práce, kterou tak zbožštili, ale i degradovali komunisté. "Práce je člověku vnější, není dobrovolná, je jen prostředkem uspokojování potřeb ležících mimo práci samu; její cizota se projeví jasně v tom, že jakmile neexistuje žádný fyzický nebo jiný tlak, utíká se před ní jako před morem," píše Marx ve svých Grundrisse. Společnost, soudí nenáviděný vousáč a po něm mnozí nemarxističtí moderní autoři, je tak silná, jak moc volného času poskytuje lidem k tomu, aby tvořivě rostli.
Když tedy právě teď sledujeme, jak se vypínají a odpojují tradiční prostory, v nichž kvůli tvořivému růstu a kulturní relaxaci trávíme svůj čas, můžeme si konečně naplno uvědomit, jak nezbytná tato zařízení jsou. Dalo by se dokonce říct, že díky tomuto "přerušení provozu" můžeme konečně zjistit, že právě umění a další historicky preferované způsoby trávení volného času jsou primární, nikoli odvozenou vrstvou pozdně moderních společností, které nacházejí smysl či raison d´être ve volném čase. Jistě, můžeme vše odpojené dnes snadno nahrazovat on-linově, pustit si film na počítači, dokonce záznam operního představení, koncertu, procházku výstavou; nic z toho - s výjimkou věčné a nesmrtelné knihy - ale nenahradí fyzický zážitek živosti umění, tak jako fotbal či hokej "naživo" jsou úplně jinou zkušeností než sledování televize. Fyzické tělo, bez jakýchkoliv jeho mediálních rozšíření a prodloužení, zůstává naším primárním přijímačem a je také nejlépe naladěno na podobný typ živosti. Už pouhým přechodem na ryze obrazovou verzi světa snadno zjistíme, o co všechno bychom přišli.
Tak jako v krizi, jakou je dnes ta kolem nového koronaviru, poznáváme, jak složitý a propojený je náš svět, jak málo stačí k tomu, aby systém vypnul, nacházíme také sebe jakožto společnosti volného času. Čím větší bude ticho a prázdno ve fyzickém veřejném prostoru, tím více budeme také přicházet na to, že tady, a ne u obrazovky se děje všechno tvořivě podstatné, že teprve tady, a ne v továrně nebo na židli u počítače, se utvářejí a rostou lidé.
