Neobkročitelná maturita z matematiky se stala strašákem středoškolských studentů i jejich rodičů. Vytrvalé spílání se samozřejmě nemohlo nedonést k uším politiků, kteří svému lidu rozumějí. Dnes se tak - ke spokojenosti většiny - celý záměr odebral do věčných lovišť a spí spánkem zapomnění. Je to tak nepochybně lepší. Jen je škoda, že se z celého toho klokotání už dávno vytratilo to nejpodstatnější: předmět sám.
Celá ta úmorná debata kolem tohoto obtížného a obtěžujícího nárožního kamene středoškolského vzdělávání je nesena ideou praktické zbytečnosti matematiky. V životě ji přece moc nepotřebujeme. Základní operace nutné ke zvládání každodenního provozu se naučíme už na základní škole, zbytek zvládnou stroje. Specializované postupy nechť se tedy učí ti, kteří na znalostech matematiky budou stavět svou profesní kariéru: technici, konstruktéři, architekti, genetici, statistici, sociologové, ekonomové… Moment? Cožpak tento řetěz nikde nekončí? V podstatě ne.
Nikdo negeometrický ať nevstupuje
Celá západní vzdělanost stojí a padá s matematikou. A to nejen v oborech, kterým se říká technické či přírodovědné, nýbrž i v oborech humanitních. "Klenba chrámu západní vzdělanosti spočívá na dvou sloupech: na filologii, vědě o jazyce, a na matematice," píše filozof Zdeněk Neubauer ve svém krátkém úvodu k obrovské knize Petra Vopěnky Rozpravy s geometrií. V ní přemýšlivý matematik a krátce také porevoluční ministr školství (1990-1992) shromáždil své přednášky z dob minulého režimu, v nichž nabízel vhled do geometrického, matematického světa.
"Nikdo negeometrický nechť nevstupuje" je napsáno nad Akademií filozofa Platóna, připomíná ve zmiňovaném úvodu Neubauer, protože "všichni velcí myslitelé byli matematici". A proč? "Svět geometrie se kdysi otevřel jako místo pravdy. Jeho dokonalost a krása se od těch dob staly měřítkem všeho vědění."
Vopěnkova bible geometrického vidění a jeho vlivu na západní myšlení je obdivuhodná nejen v šířce záběru, ale i v přesnosti a jednoduchosti, s jakou zve čtenáře do světa, který dnes středoškoláky tak děsí. Do světa geometrického vhledu, který z fyzické reality umí vystoupit do čistého světa myšlenek a abstrakce. Tam, kde pravda není podmíněna nekonečným vyjednáváním, nýbrž věčnými vztahy a logikou.
Vopěnka je svůdný průvodce. Cesta s ním je fascinující dobrodružnou poutí po geometrickém (matematickém) kontinentu, který se postupně vynořuje ve své mohutnosti. Není vyloučeno, ba je to možná skoro jisté, že současná krize výuky matematiky - a celá ta anabáze kolem povinné maturity z ní - je způsobena právě slabostí pedagogickou. Neschopností provázet mladé lidi do krajiny čistých myšlenek a jejich vztahů. Neustále jim pomáhat v nalézání cesty k oné zázračné proměně, při níž se z naší běžné fyzické reality stává realita ideální.
To největší umění
Abstrakce a idealizace jsou přece tím, díky čemu západní člověk otřásl světem. A jak už ve svých devadesát let starých pražských přednáškách řekl filozof Edmund Husserl, právě v "krizi idealizace" - tedy ve ztrátě pochopení toho, jak a proč je dobré umět redukovat svět - spočívá nejhlubší příčina krize Západu.
Ve vztahu k všednímu dni je matematika v paradoxním postavení, které vtipně popsal Albert Einstein (jenž se mimochodem sám podle řady popularizátorů vědy s matematikou po celý život pral a řadu jeho rovnic mu proto museli přepočítávat jiní). Podle Einsteina platí, že odkazují-li zákony matematiky k realitě, jsou nepřesné, a když jsou přesné, neodkazují k realitě.
Jsme tu ve stejném rozporu, do jakého se dostávají humanitní a přírodní vědy, které, jak se mnohým zdá, se pohybují v navzájem odlišných světech. "Jev takzvané dvojí kultury, totiž propast mezi vědami přírodními a vědami humanitními, ohrožuje naši vzdělanost," připomíná s Vopěnkou Neubauer. A doporučuje starý řecký lék, sokratovskou rozpravu. Ta nakonec řeší i Einsteinův paradox vztahu matematiky a reality.
Taková rozprava by se teď hodila i nám, neboť v ní můžeme znovu objevit kouzlo matematiky. Nesmí se ale, jak to dnes často vypadá, smrsknout toliko na utilitární či didaktické hádky, co a jak vyučovat, "co potřebujeme pro život" a co ne.
Matematika je podstatným rozšířením světa každodennosti, jeho prohloubením, zvrstvením, které je důležitou branou k poznání smyslu.
Navíc svou schopností idealizace překonává umělou propast mezi humanitními a přírodními vědami. Matematika je v jistém smyslu obojím - o čemž svědčí i vyznání velkých vědců, kteří ji často spojovali s krásou a poezií.
Možná by i studenti středních škol k matematice a maturitě z ní přistupovali jinak, kdyby mohli prožívat ony vhledy do geometrického světa, spojené se slavným "citoslovcem" prozření "heuréka!". A kdyby poznávali všechny ty důležité souvislosti, které matematika od antiky po moderní svět s sebou nese. Včetně těch poetických.
"Matematika se popravdě řečeno nepyšní pouze pravdivostí, ale také svrchovanou krásou," napsal filozof, matematik a logik Bertrand Russell, který zemřel přesně před půlstoletím. "Krásou chladnou a strohou, jakou nalézáme u soch; krásou, jež se neodvolává k žádné slabé stránce naší přirozenosti; krásou bez zbytečného pozlátka, které je běžné v hudbě či malířství - a přesto vznešeně čistou a stroze dokonalou, takovou, jíž se pyšní jen největší umělecká díla."
Hutněji, stroze, tedy možná matematičtěji to vyjádřil Einstein, když tvrdil, že matematika je svým způsobem poezií logických idejí. A dělat maturitu z poezie, to už je jiná životní výzva a zkouška z dospělosti než maturita z účetního počítání.
