Vikingští otrokáři dlouho hledali cestu na jih a před více než tisíci lety ji našli. Vedla podél řeky Dněpr přes tržní osadu nazývanou Kyjev a pak dolů peřejemi, které ani oni nemohli překonat. Lodě si nechávali nosit od otroků a na břehu řeky zanechali runy, kterými označovali své hroby. Tito Vikingové si říkali Rusové.
Starobylá Chazarská říše se rozpadala. V osmém století, tedy zhruba ve stejné době, kdy byla bitva u Tours, zastavili Chazaři na Kavkaze postup islámu. Část chazarské elity, nebo možná všichni její příslušníci, konvertovali k judaismu. Vikingové vytlačili Chazary z pozice výběrčích poplatků v Kyjevě a jejich zvyky a jazyk splynuly. Své vůdce nazývali "kagany".
Vikingové pochopili, že přechod k monoteistickému náboženství jim může přinést územní nadvládu. Než se pohanská Rus rozhodla pro křesťanství, váhala zřejmě mezi judaismem a islámem. Vládce považovaný za prvního konvertitu, Valdemar (nebo Volodymyr, kterému Rusové až mnohem později začali říkat Vladimír), vládl Kyjevu nejprve jako pohan. Arabské prameny uvádějí, že původně vládl jinému městu jako muslim.
Je to barvité, ale normální. Vikingové se v době kolem roku 1000 podíleli na formování států po celé Evropě. Kyjevská Rus provozovala obvyklou sňatkovou politiku a vyslala princeznu za francouzským králem. Pro region byly typické boje o nástupnictví, a Kyjevská Rus nebyla výjimkou. Stejně typická byla neschopnost vzdorovat Mongolům na počátku 40. let 13. století.
Kyjev, centrum evropských trendů
Většina ruských zemí se poté sjednotila v Litevském velkoknížectví. To bylo v jistém smyslu také normální: Litva byla největší zemí v Evropě. Kyjev pak předal civilizační poselství Vilniusu. Křesťanství přineslo do Kyjeva církevní slovanštinu. Církevní slovanštinu neboli staroslověnštinu, jazyk vytvořený v Byzanci za účelem křesťanské mise na Moravu, poté převzalo Bulharsko a Kyjevská Rus. Na Rusi se stala základem právního jazyka, který si tehdy vypůjčila zase Litva.
Litva se spojila s Polskem. Kyjev, ovládaný ve čtrnáctém, patnáctém, šestnáctém, sedmnáctém a osmnáctém století z Vilniusu a poté z Varšavy, zůstal centrem evropských trendů. Dotkla se ho renesanční jazyková otázka: jazyk starověký, nebo moderní? V západní Evropě zvítězily lidové jazyky nad latinou. V Kyjevě byly záležitosti jako obvykle trochu složitější: latina se stala konkurentkou církevní slovanštiny coby starobylé varianty a lidová polština vytlačila mezi elitami ukrajinštinu. V sedmnáctém a osmnáctém století byla jazyková otázka vyřešena polštinou. V devatenáctém a dvacátém století ji jako elitní jazyk nahradila ruština. V jednadvacátém století ustoupila ruština v politice a literatuře ukrajinštině. Jazyková otázka se vyřešila obvyklým způsobem.
Kyjev a okolní země byly ovlivněny reformací: Ukrajina byla v tomto smyslu typická, nicméně pestřejší. Jinde reformace postavila protestantismus proti oživenému římskému katolicismu. Na Ukrajině bylo ale dominantním náboženstvím východní křesťanství neboli pravoslaví. Bohatí ukrajinští magnáti tedy zvali protestantské stavitele kostelů, nicméně přicházející polští šlechtici byli římskými katolíky. V roce 1596 došlo k pokusu o sloučení pravoslaví a katolicismu, což vedlo ke vzniku další církve, řeckokatolické neboli uniatů.
Asijská stránka ruských dějin
Následující náboženské války měly obvyklý průběh, případně byly zesíleny kumulací několika faktorů. Ukrajinsky mluvící rolnictvo bylo utlačováno polsky mluvícími statkáři, kteří chtěli získat zemědělské přebytky. Elita v zemi mluvila jiným jazykem a vyznávala jiné náboženství než většina obyvatelstva. V roce 1648 se vzbouřili kozáci, svobodní muži, kteří sloužili jako jízda v tehdejší mimořádné polsko-litevské armádě. Kozáci se stali představiteli boje za ukrajinská práva.
Některá severovýchodní území staré Rusi zažila po mongolském vpádu jinou historii. Knížata z nově založeného města Moskvy (které za Rusi neexistovalo) získala autoritu vybíráním poplatků pro Mongoly. Nový útvar, Moskevské knížectví, si prosadil svou nezávislost v době, kdy se západní hranice Mongolské říše drolila. V rámci mimořádné expanze postupovalo nejprve na jih a poté na východ. V roce 1648, když začalo kozácké povstání, se ruský průzkumník dostal až k Tichému oceánu - asi sedm tisíc kilometrů daleko. Patová situace mezi Polsko-litevskou unií a kozáky umožnila Moskevskému knížectví obrátit svou moc na západ a získat další území.
Když Polsko-litevská unie uzavřela s Moskevským knížectvím na konci 17. století mír, připadl Kyjev Moskevskému knížectví. Kyjevská akademie byla jedinou ruskou vysokou školou a její absolventi byli v Rusku ceněni. Kyjevští církevní hodnostáři svým novým vládcům říkali, že Ukrajina a Rusko mají společnou historii; díky tomu zřejmě dostali právo tuto historii vyprávět. Moskevské knížectví se roku 1721 přejmenovalo na "Ruskou říši" s odkazem na starověkou Rus, která v té době již půl tisíciletí neexistovala. V letech 1772-1795 byla Polsko-litevská unie rozdělena a ruská carevna (sama Němka) prohlásila, že si vzala zpět to, co jí bylo odebráno: opět mýtus o obnovené Rusi. Na konci devatenáctého století nabízeli ruští historici podobný příběh, který bagatelizoval asijskou stránku ruských dějin a sedm set let, kdy Kyjev existoval mimo Rusko. Víceméně stejný příběh dnes vypráví Putin.
Na troskách říší
V dnešní době zůstávala Ukrajina i nadále zpochybňována. Národní obrození začalo v Ruské říši nedlouho poté, co byly rozpuštěny zbytky kozáckých institucí. V devatenáctém století byl centrem tohoto obrození Kyjev. Zákaz používání ukrajinštiny v Ruské říši vytlačil ukrajinské obrození do habsburské monarchie, kde mu pomohl svobodný tisk a svobodné volby. Po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 se ukrajinský život přesunul do Polska.
Po první světové válce se Ukrajinci snažili vytvořit stát na troskách obou říší. Pokus to byl pro danou dobu a místo typický, ale potýkal se s mnoha problémy. Ukrajinci se ocitli uprostřed nezáviděníhodné křížové palby ruských bílých, Rudé armády a polské armády. Většina bojů "ruské občanské války" proběhla na Ukrajině; na jejím vyčerpávajícím konci potřebovali bolševici nějakou odpověď na ukrajinskou otázku. Proto SSSR nabyl v roce 1922 takové podoby, jakou měl, tedy nominální federace národních republik. Když Boris Jelcin v roce 1991 vyvedl Rusko ze SSSR, podepsal dohodu s ukrajinskými a běloruskými sovětskými představiteli, kteří představovali oficiální zakládající subjekty SSSR.
V době, kdy byli u moci Hitler a Stalin, tedy v letech 1933-1945, byla Ukrajina nejvražednějším místem na světě. Moskva i Berlín ji považovaly za obilnici Evropy. Kolektivizace zemědělství vedla k politicky vyvolanému hladomoru, který na sovětské Ukrajině v letech 1932-1933 zabil asi čtyři miliony lidí. Podobná snaha o přesměrování ukrajinských zásob potravin oživila Hitlerovo válečné plánování. Na Ukrajině došlo k prvnímu velkému německému masovému střílení Židů, a to v Kamenci Podolském. Největším případem masového střílení bylo masakr kyjevských Židů v Babím Jaru.
Stalin a Hitler zahájili druhou světovou válku jako faktičtí spojenci proti Polsku. V roce 1939 se dohodli, že si Polsko rozdělí, přičemž jeho východní polovina bude pod kontrolou SSSR. Nakonec byla tatáž původně polská (západoukrajinská) území v roce 1945 připojena k sovětské Ukrajině, stejně jako nejvýchodnější část Československa, dnešní Zakarpatská oblast. O devět let později byl Ukrajině předán Krym. Tímto způsobem Sovětský svaz formoval hranice Ukrajiny, stejně jako stanovoval hranice Ruska a všech dalších sovětských republik.
Mýtus o věčném bratrství
Dějiny Ukrajiny a Ruska jsou samozřejmě propojeny, a to jak prostřednictvím Sovětského svazu a Ruské říše, tak prostřednictvím pravoslavného náboženství a mnoha dalších věcí. Moderní ukrajinský i ruský národ se stále formují a propletence mezi nimi lze očekávat nyní i v budoucnosti. Rusko je však ve své rané expanzi a současné geografii zemí hluboce spjatou s Asií, což se o Ukrajině nedá říct. V historii Kyjeva a okolních zemí se objevují některé evropské trendy, které jsou v Rusku méně výrazné. Polsko, Litva a Židé jsou v případě popisu ukrajinské minulosti neopominutelnými veličinami. Ukrajinu nelze pochopit bez evropských faktorů expanzivní Litvy a Polska, renesance, reformace, národního obrození a pokusů o národní státnost. Mezníky světových válek jsou v obou zemích hluboce přítomny, o Ukrajině to však platí obzvlášť.
Dějiny Kyjeva jsou takříkajíc normální až do krajnosti. Snadno zapadá do běžné evropské periodizace. Dodatečná složitost a intenzita těchto typických zkušeností nám může pomoci jasněji vidět celé evropské dějiny. Některé z těchto rysů jsou v Rusku odlišné nebo zcela chybí. To může Rusům (i v dobré víře) ztěžovat výklad ukrajinských dějin, respektive dějin "společných": "stejná" událost, například bolševická revoluce nebo stalinismus, může z různých úhlů pohledu vypadat různě.
Mýtus o věčném bratrství, který nyní se zlým úmyslem nabízí ruský
prezident, je třeba chápat spíše v kategoriích politiky než historie. Ale trocha historie nám může pomoci vidět zlý úmysl a pochopit politiku.
Autor je historik.
Překlad z anglického originálu Stanislav Kostiha, mezititulky Aktuálně.cz.
Timothy Snyder udělil souhlas k překladu bez následné autorské revize.
