Tu optimistickou a radostnou řeč si nejspíš pamatuje ještě každý. Novoroční projev premiéra Andreje Babiše vykresloval republiku jako štěstím rozzářenou krajinu, v níž rostou mzdy, všichni mají práci a věci setrvale míří k lepšímu.
Minulý týden ale Evropská komise nabídla Čechům ve své čerstvé Zprávě o zemi (Country Report) trochu jiné čtení: všechno se u nás dělá tak nějak napůl, látáme jen nejviditelnější díry a vcelku vesele se nepřipravujeme na obtíže, jejichž příchod už o sobě dává vědět.
Česko je, no ano - líné. Spoléhá na růstový samospád, který ale z logiky věci nikdy netrvá věčně.
Festival promarněných příležitostí
Před naším vstupem do unie bývaly pravidelné hodnotící zprávy Evropské komise oblíbeným čtením. Média z nich s gustem citovala, protože obvykle vykreslovala Česko jako úspěšnou zemi. Hospodářsky, legislativně a koneckonců i civilizačně jsme se na členství připravovali opravdu intenzivně. A navzdory dílčím problémům i sporům nebylo obtížné zažívat příjemný pocit premianta.
Byla to doba, kdy ještě existoval široký celospolečenský konsenzus, že Evropská unie se má stát také naším domovem.
Ty časy jsou - zdá se - v nenávratnu. Hodnocení komise se dnes pro politiky i masy stalo něčím na způsob nemístného vměšování se Bruselu do našich domácích věcí. Je těžké pochopit proč vlastně, když Zprávy o zemi jen stále stejně posuzují plnění cílů, které jsme si po dohodě s ostatními sami stanovili. V aktuálním případě například pokrok v reformě školství, zdravotnictví a penzí spolu se závazkem pomoci regionům, které po kluzkém svahu začínají sjíždět do údolí beznaděje.
Letošní čtení je ale opravdu neradostné. Nejvíce ze všeho připomíná seznam promarněných příležitostí. V mnoha oblastech, kde jsme chtěli dosáhnout pokroku, nepodnikáme prakticky nic.
Důchodová reforma stále není ani na papíře, třebaže plameny, které začínají olizovat hodnotu budoucích penzí, už nevidí jen ten, kdo je vidět nechce. Jako bychom se už smířili s tím, že celý systém prostě jednoho dne narazí v plné rychlosti do zdi a státní důchod se změní v homeopatickou dávku.
"Stárnutí obyvatelstva hrozí způsobit nedostatek zdravotnických pracovníků v určitých specializacích a v méně urbanizovaných regionech," varuje dále zpráva. A připomíná, že za dalších deset patnáct let prudce stoupne poptávka po léčebnách dlouhodobě nemocných, na což se dosud stát nijak nepřipravuje. Největším rizikem zdravotnictví je ale podle hodnotitelů jeho fatální závislost na eráru, který dnes proplácí 85 procent zdravotnické péče. Neporoste-li zdejší ekonomika každý rok o šest a více procent (už jste se dosmáli?), má celý systém za současného stavu namířeno do stejné cílové stanice jako ten penzijní.
Možná nejdepresivnější větou zprávy je ale ta, která se opakuje už notný čas každoročně: "Zdanění práce je nadále velmi vysoké, a to u zaměstnanců s nízkými i vysokými příjmy." Nemá-li rituál bezvýsledného cyklického házení hrachu na zeď nějakou svou ustálenou podobu, mohlo by se jí klidně stát právě opakování této věty.
Tik tak
"Obecně relativně nízká nerovnost a pokračující zvyšování životní úrovně zastírá prohlubující se regionální rozdíly," píší bruselští úředníci. A dávají tak za pravdu nejen nemilovaným levicovým aktivistům, ale i některých populárním sociologům, mezi než patří například Daniel Prokop.
Ti všichni už roky opakují (Prokop třeba ve své aktuální knize Slepé skvrny), že některé české regiony dusí problémy, jaké si obyvatelé velkých měst nedokážou představit ani po hojně bujarých večírcích. Koktejl podřadné a mizerně placené práce spojený s chudobou, exekucemi, lichvou, sociálními patologiemi a katastrofálním stavem škol stěhuje celé části Česka kamsi na Balkán, třebaže to z nich obvykle není do Prahy fyzicky nijak daleko.
Zatímco ale HDP hlavního města představuje 180 procent evropského průměru, Karlovarský kraj nedosáhne ani na celých 70. Obdobně skličující situace panuje také v testech, které srovnávají výsledky vzdělávání. Zanedbané regiony se tak v Česku stávají časovanou sociální pumou, s níž si však - jak ukazuje evropské hodnocení - kabinet stále žádné zvláštní starosti nedělá.
Bruselská zpráva není zdrcující v tom, jak hodnotí současnost (tady vládne mírný růst a relativní stabilita). A dokonce ne ani v konkrétních varováních, která se mohou naplnit, pokud nezačneme problémy řešit. Nejhorší je v portrétování obecnější politické letargie, která vůči blízké i vzdálené budoucnosti v Česku panuje.
Jako by se politika měla starat jen o dnešek, protože jen na něm záleží. Zůstaneme-li ale sedět u plného stolu, co se na něj bude nosit, až se spíže vyprázdní? Kdo chce vidět, jaká hostina ho pak čeká, může se už dnes zajet podívat třeba na Karlovarsko.
