Zemřel Karel Gott. Smutných, zaražených, otřesených, hluboce pohnutých jsou a budou miliony lidí u nás, na Slovensku i jinde. V Německu třeba. Gott byl symbolem doby, podařilo se mu to, co jeho písničkám - zlidověl (a to je to nejlepší, co se písni může přihodit). Stal se jaksi neoddělitelně součástí našich životů, ať jsme o to stáli či nikoli. A teď, v osmdesáti letech, ve věku požehnaném, ve věku plnosti, zemřel.
Gott byl ročník 1939 a zasáhl i generace mladší, sloužil jako symbol dvou ne vždy provázaných věcí: vysoké profesionality a úspěchu. Ten jeho byl fascinující. Karel Gott se nějak zvláštně, étericky (stačí si vybavit jeho hlas, když nezpíval, jen vyprávěl) vznášel nad komunistickým režimem, jehož součástí byl, ale zároveň i nebyl. Režim ho potřeboval jako lék na mrzačené duše československých občanů. Dokonce, dost možná, jako lék na duše těch, kteří nás tady mrzačili.
Spisovatel Milan Kundera o zpěvákovi v původním vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (1979) napsal: "Prezident zapomnění a idiot hudby patřili k sobě. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám." Prezidentem zapomnění mínil Gustáva Husáka, idiotem hudby právě zemřelého zpěváka. Z nového vydání tu pasáž sám vyškrtl. Nejspíše proto, jak drsně a potupně to zní: "idiot hudby". V něčem to však vystihovalo realitu sedmdesátých let: Karel Gott s jednou formou hudby splynul, stal se hlasem, tónem.
Když po něm televize v lednu 1989 chtěla, aby odsoudil demonstranty z Palachova týdne, odmítl to. Stejně však v létě nepodepsal petici Několik vět. Vznášel se nad režimem, jako by nechtěl sestoupit dolů, do reality.
Jeho úspěch svázaný s profesionalitou ve svém oboru až nevídanou, pokračoval i po revoluci. Zpěvák se nepřestal klenout také nad novým, svobodným režimem, který ho samozřejmě, vděčně přijal. I když už "lék" jeho hlasu, jeho písní, vlastně nepotřeboval.
V červenci 1999 napsal Karlu Gottovi dopis i tehdejší prezident Václav Havel. Četli ho na koncertě, který byl dárkem kolegů ke zpěvákovým šedesátinám: "Karel Gott je pro mě příkladem profesionální kontinuity, je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí…" Výstižné přirovnání, Gott jako hora úzce spojená s českou národností, s tím, jak vnímáme sami sebe. Bylo v něm něco z věčně mladého praotce Čecha.
Hora Říp ovšem jen tak nezemře, zatímco Karel Gott v noci na středu zemřel. Hora Říp sama o sobě není žádný velevrch, žádná impozantní skála, jen tak si pokojně leží v rovině, oblá a příjemná na pohled, naše. Stejně jako Gott je náš. Říp je stokrát víc legenda než kopec. A stejně Gott. Jeho tělesná schránka pomine, legenda přetrvá. Legenda o neskutečném úspěchu, o vznášení se nad režimy, o schopnosti oslovit, ba fascinovat, lidi nejrůznějších názorů a generací.
Proto je smrt Karla Gotta podobně hlubokou událostí, jako odchod Václava Havla. Představuje podobný zásah do společenského vědomí, podobnou ránu pro starší generace. A nic na tom nemění fakt, že ti dva žili životy zcela odlišné.
