Pokud nebydlíte zrovna na Praze 6, nejspíš si ten den nemáte důvod pamatovat. Místní ano. Před pěti roky - 23. května 2015 - postihla pražské čtvrti Dejvice a Bubeneč největší novodobá epidemie. Znečištěnou vodou z kohoutku se během několika hodin nakazilo na deset tisíc lidí, třicet jich pak skončilo s vážnými problémy v nemocnici.
Letitá a zdánlivě neotřesitelná jistota, že můžete věřit vodě, která vám teče v kuchyni, vzala během krátké chvíle za své. Lidé chodili přes týden pro vodu k cisternám. Vyšetřovatelé zjistili, že při opravě řadu natekly do vodovodních trubek splašky z kanalizace. "Místní nechápali, jak vůbec může ve střední Evropě ve 21. století k takové události dojít," konstatoval pak hygienik Kožíšek v případové studii.
Šok přiměl Pražany zajímat se, komu patří vodovodní trubky a jak se o ně vlastník stará. Nečekaná kalamita jim připomněla, na jak křehkých základech ve skutečnosti naše civilizační návyky stojí. Dnes se zdá, jako by pět let stará lokální událost z jednoho pražského obvodu byla jen přípravou na situaci, která čeká celou zemi. V Dejvicích a Bubenči tekla z kohoutku voda zdravotně závadná, co když ale leckde nepoteče žádná? Očekávané sucho brousí do špičky otázku, která se dříve zdála být čistě filozofickou: Komu vlastně patří voda?
Co je, už bylo. Co bude, už je
Ministr životního prostředí Richard Brabec označil koncem dubna situaci za katastrofickou. "Zatímco zemědělské sucho může zmizet rychle, protože se půda nasytí po kratším období dešťů, do spodních pater půdy a hlouběji se voda bude naplňovat dlouho," vysvětlil. Podle vědců je pak situace dokonce nejhorší za posledních 500 let.
Národní koalice pro boj se suchem má připravit krizové scénáře, globální nárůst teploty a lokálního špatného hospodaření s vodou kreslí obrazy vyschlých koryt řek, studní bez vody a cisteren na českých návsích nebo náměstích. Ve třiadvaceti obcích platí už od minulého pátku zákaz zalévání záhonů nebo napouštění zahradních bazénů. A kosa skřípne o kámen při vysvětlování, proč není možné kropit chloubu obce, místní fotbalové hřiště.
Jako bychom směřovali od jednoho nouzového stavu k druhému. Zákon ukládá povinnost měřit odběr ze studny těm, kdo vyčerpají za měsíc více než 500 kubíků vody, tedy většinou firmám. Není ovšem vyloučeno, že se ta povinnost bude stále častěji týkat i soukromníků s daleko menší spotřebou. Podle úřadů lze totiž jedině na základě údajů o spotřebě ze studny rozhodovat případné sousedské spory o to, kdo komu odčerpává vodu ze společných zásob kdesi dole, pod námi…
Tenkrát na poušti
Zvláštní představa. Podle platného zákona ale nejsou povrchové ani podzemní vody předmětem vlastnictví. Nejsou ani součástí či příslušenstvím pozemku. Při otázce po vlastnictví vody tedy nemusí být právo ani ekonomická věda těmi nejlepšími rádci. Co se na ni třeba dívat jako na podmínku k přežití? Jako na "obecné dobro" - což je poněkud vznešeně vyjádřený předpoklad, že na pitnou vodu má každý nárok už z jediného prostého důvodu: že je člověkem. Stále je ovšem možné, že slovo jako "nárok" určuje vztah k vodě příliš úzce.
Není bez zajímavosti, že velká světová náboženství, včetně judaismu a křesťanství, vyšla z míst, kde je voda vzácností - z pouště. Nic pro ně není tak závažné jako nedostatek vody, její znečištění nebo znehodnocení. Sucho symbolizuje nezdar a prokletí, žehnající ruka je naopak provázena deštěm shůry.
Ve starověkých textech se téma vody objevuje v těch nejdivočejších metaforách. "Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá," napsal ve svém chvalozpěvu prosťáček z Assisi.
Zatímco svatý František označuje vodu za svou příbuznou, muž téhož jména o osm století později v ekologickém dokumentu Laudato si' nejprve varuje před její privatizací, aby nakonec nabídl neméně poetický obraz: "Voda stékající po těle křtěného dítěte je znamením nového života."
Řeči o vodě jako obecném nároku, či dokonce o vodě jako svátosti mohou člověka, který si chce napustit bazén nebo postříkat trávník, nejspíš dráždit. Není ale od věci si připomenout, co to vlastně vytéká z hadice.
