Jeden evropský stát je zase o trochu blíže tomu, aby desetinásobně zvětšil svou rozlohu. Ne, nejsme na prahu žádné další světové války, to jen Lichtenštejnsko podalo žalobu na Českou republiku k Evropskému soudu pro lidská práva. Kdo tahanice o vlastnictví zkonfiskované tomuto někdejšímu mocnému rodu po druhé světové válce zná, ví, že to muselo přijít.
Lichtenštejnský vládnoucí rod se už roky domáhá vyrovnání za majetky podle něj neprávem vyvlastněné na základě Benešových dekretů, Česko se však odmítá o jakékoliv dohodě bavit. Takže jsme před nevyhnutelnou zápletkou: Lichtenštejnsko si jako záminku našlo pár hektarů lesa za Prahou, o které probíhá aktuální soudní pře. Ve skutečnosti je to ale precedent pro rozsáhlé majetky především na Moravě. Počínaje Lednicko-valtickým areálem a desítkami tisíc hektarů polí a lesů konče.
Můžeme si o celém sporu myslet cokoliv, ale je nepochybné, že zatímco lichtenštejnští právníci velmi dobře vědí, co dělají a jak mají propracované argumenty, česká strana je naprosto dezorientovaná a zoufalá.
A proto to také pro nás celé může skončit velmi špatně.
Oteplování vztahů, které skončilo mrazem
Je velká škoda, kam česko-lichtenštejnský spor dospěl. Knížata totiž původně na Českou republiku zkoušela ofenzivu šarmu. Navzdory všem majetkovým sporům s námi Lichtenštejnsko v roce 2009 založilo komisi historiků pro vyřešení vzájemných půtek. Ve společném prohlášení se praví: "Obě země jsou toho názoru, že se jejich vztahy na základě společného dědictví mohou rozvíjet a přitom mohou být překonány i rozdílné pozice, které vyvstaly v průběhu proměnlivých dějin."
Lichtenštejnové v Česku začali také investovat do oprav svých někdejších majetků, v bulváru se místo článků o hitlerovských padouších najednou začaly objevovat titulky jako "Superboháč s modrou krví v Česku: knížete z Lichtenštejna okouzlila Opava". Jenže z české strany žádné vstřícné gesto dál už nepřišlo. Takže došlo nakonec stejně na soudy. Nejprve české, nyní už jsme u evropských.
A nevypadá to dobře. Zatímco česká strana nemá žádnou logickou obranu proti Lichtenštejnům, knížecí rod stále melduje to své a má pro to dost důkazů. Naposledy to v Česku při zahájení soudních sporů v roce 2016 zopakoval princ Konstantin: "Aby bylo jasno, my jsme Benešovy dekrety jako takové nikdy nezpochybňovali. Ani v roce 1945, ani v roce 1951, ani dnes. To, co tvrdíme, je, že aplikace dekretů vůči Lichtenštejnům byla a je nespravedlivá a protiprávní. Nebyli jsme ani kolaboranty, ani Němci. A po pravdě, nebyli jsme ani československými občany. Toto jsou objektivní historická fakta."
Nejeden Čech si jistě řekne: To tvrdila při vyvlastňování po druhé světové válce spousta Němců a zrádců. Také hned po oznámení aktuální žaloby do Štrasburku se zase vyrojilo nemálo textů o Hitlerových přisluhovačích, kolaborantech a snaze přepsat výsledky druhé světové války.
Ale ten lichtenštejnský příběh je tak padlý na hlavu, že to opravdu nemá obdoby.
Češi přece vědí, kdo je tu Němec!
I když poválečný československý režim byl velmi zručný v zabavování majetku, v případě knížat pokazil, co mohl. Majetek jim byl zabaven kvůli tomu, že jsou Němci. Jenže to stojí na vodě, když se bavíme o knížecím rodu nezávislého státu. České soudy argumentovaly tím, že je obecně známo, že to jsou Němci jak poleno, ale neměly pro to žádný důkaz. Všehovšudy v roce 1930 byla knížata zapsána podle jazyka jako Němci na jeden papír, který ale ani nemá oprávněný podpis.
Trochu lépe by snad soudy dokázaly z Lichtenštejnů udělat zrádce, byť i to by s tehdejší kněžnou Elsou, která byla židovského původu, bylo dost složité. Nicméně za Němce je opravdu vydávat nelze a už před únorem 1948 o zákonnosti vyvlastnění měly soudy pochyby.
Po únoru 1948 vše usnulo, ale to neznamená, že komunističtí ranaři se mezinárodních půtek vůbec nebáli. Komunisté paradoxně svými mezinárodními dohodami nároky Lichtenštejnů ještě posílili. "Pro pochopení jejich pozice je důležité si uvědomit, že například Švýcaři německého jazyka byli odškodněni za konfiskace už mezistátní smlouvou z roku 1949. To samé se dohodlo s Rakouskem v roce 1974. Prolomil se tedy onen diktát jazyka, kterým se po válce posuzovalo, kdo byl Němec a kdo ne. Jen na Lichtenštejny nikdy nedošlo," vysvětloval v jednom rozhovoru historik Václav Horčička.
Komunisté tak nakonec třeba odškodňovali i rakouské šlechtické rody. V případě Rakouska tvořila náhrada asi miliardu šilinků, v případě Švýcarska 71 milionů švýcarských franků. I stalinisté se báli mezinárodních pří.
Bude to drahé, či nejdražší?
Po roce 1989 tak bylo jasné, že tohle je kauza, která se rozhodně ve velkém vrátí, a pokud se nevyřeší mezi Prahou a Vaduzem, bude mezinárodní. Nezapomeňme totiž, že nejde jen o knížata, ale ještě asi o další třicítku lidí lichtenštejnské národnosti.
Praha měla dost času zaujmout nějakou smysluplnou pozici a jít na dohodu. K této možnosti přispěla i ofenziva šarmu knížat a navázání diplomatických styků před deseti lety. Všichni také už dlouho dobře vědí, o jakou částku se zhruba hraje a o co je třeba se handrkovat: v dnešních cenách by kompletní finanční náhrada byla odhadem někde mezi miliardou a 1,5 miliardy franků. Pokud bychom se bavili třeba o čtvrtině z této částky, byli bychom na 300 milionech franků, tedy asi na 7,5 miliardy českých korun.
Možná se ale raději chceme vzdát po čím dál hůře se vyvíjejících soudních tahanicích půlky Moravy.
