Přesnost je typicky moderní ideál a právě čas dovedeme měřit ze všeho nejpřesněji. To se ovšem týká měření doby, časového intervalu, kdežto s přesností běžného údaje, "kolik je hodin", lidé odjakživa zápasí. Pro naše dávné předky nemohlo být indikátorem času nic jiného než ten nejnápadnější, totiž slunce. Podle Bible je to dokonce jeho hlavní úloha: Hospodin stvořil obě "velká světla", aby "oddělovala den a noc a byla znamením časů, dnů a let" (Gn 1,14). Předkové nejspíš tolik nespěchali a žili v teplejších krajích, kde nebývá zataženo, a tak jim stačilo zvednout hlavu, případně porovnávat délku svého stínu.
Teprve když začali žít ve městech, obchodovat nebo třeba sloužit ve vojsku, potřebovali přesnější údaj času, aby své činnosti mohli koordinovat, třeba při střídání stráží. To si už zvykli dělit den i noc na dvanáct dílů a zůstali u toho, i když se stěhovali dál na sever, kde se délka dne během roku mění víc. Denní hodina (někde také "hlídka") byla ovšem v létě delší než v zimě a ta noční naopak. Když se obyčejný gnómon, prostá tyč, změnil ve sluneční hodiny se stupnicí, byly na ní všechny hodiny stejně dlouhé a den mohl mít osm, ale také šestnáct (stejných) hodin. Totéž platilo i pro starověké vodní hodiny, pokud ukazovaly, "kolik je hodin".
Rozhodující význam pro rozšíření a prosazení rovnoměrného času se stejně dlouhými hodinami měly mechanické hodiny, které už slunce nepotřebovaly a ukazovaly i v noci a při zatažené obloze. Vznikly v pozdním středověku spíš někde na severu, patrně v anglických klášterech, kde budily mnichy k nočním modlitbám. Měly původně jen jednu ručku a ciferník se čtyřiadvaceti nebo dvanácti hodinami a lidé se museli dohodnout, kdy den začíná. Ale ať už začínal ráno, nebo po západu slunce - jako třeba u židů a muslimů -, v průběhu roku byl zase proměnný.
Na pražském orloji je pěkně vidět, jak s touto zřejmou diskrepancí mezi strojem a sluncem v roce 1410 ještě zápasili: vnější ciferník se 24 hodinami (tzv. český) se během roku složitě natáčí dopředu a nazpět, aby západ slunce připadal vždy na stejnou "nultou" hodinu. Na ploše ciferníku jsou kromě toho barevně znázorněny oblasti úsvitu a soumraku, rovněž proměnlivé.
Pozdější orloje už si s tím hlavu nelámaly a je vidět, jak "strojový", stejnoměrný čas potlačil vnímání slunečního dne - a jak rychle si na to lidé zvykli. Den začíná půlnocí, kterou není na obloze vidět a je jen myšleným protějškem poledne. V 16. století přibyla na ciferníku minutová ručka, jak lidé potřebovali stále určitější údaj času, protože jim čím dál tím častěji chyběl. Dalších 200 let se vynálezci snažili o co nejlepší stejnoměrný "chod" hodin, až se jim někdy v polovině 18. století podařilo změřit nerovnoměrnost "slunce", tj. otáčení Země. Slunce tedy přestalo určovat čas a zůstalo "jen" tím dárcem tepla, světla a života, kterým vždycky bylo.
Společný čas pro lokomotivy
Přesto si podle slunečního poledne lidé až do konce 19. století seřizovali hodiny a hodinky, protože v městském provozu už přesný - tedy také společný - čas skutečně potřebovali.
Jenže ani sluneční poledne není v Horní a Dolní stejné a liší se o 4 minuty na každý stupeň zeměpisné délky, čili o hodinu na 15 stupňů. Vlak, který by v naší zeměpisné šířce jel hypotetickou rychlostí kolem 1000 kilometrů za hodinu na západ, by celou cestu mohl všude být v pravé (místní) poledne. Dokud se cestovalo jen pěšky nebo dostavníkem a takovou rychlost si nikdo nedovedl ani představit, nikomu moc nevadilo, že tento čas platil jen doma a v blízkém okolí. Teprve železnice, která své zaměstnance vybavovala kapesními hodinkami a jízdní řády plánovala na minuty, se s tím nemohla smířit. Byly to právě železniční společnosti, které si musely udělat "svůj" společný čas po celé trati a sdělovat si aspoň poledne drážním telegrafem. Ještě za mého dětství ho zvonky na všech nádražích svědomitě odbíjely.
Tím se občanský čas definitivně rozešel se sluncem, jenže problém se přesunul tam, kde se stýkaly trati dvou různých společností. Teprve na konci 19. století se z americké iniciativy prosadilo "globální" řešení - pásmový čas. Zemský povrch se rozdělil jako pomeranč na 24 časových pásem po 15 stupních délky, s nultým poledníkem v londýnském Greenwichi. V každém pásmu platí (zprůměrovaný) sluneční čas jeho středního poledníku, takže uvnitř pásma ukazují hodinky všude totéž, kdežto vůči sousednímu pásmu směrem na západ jsou všechny o hodinu napřed a směrem na východ pozadu. Sluneční a pásmové (občanské) poledne se uprostřed pásma shoduje, u hranic pásma se liší až o plus minus 30 minut.
Přesnost je typicky moderní ideál a právě čas dovedeme měřit ze všeho nejpřesněji. To se ovšem týká měření doby, časového intervalu, kdežto s přesností běžného údaje "kolik je hodin" lidé odjakživa zápasí.
Čas na nultém poledníku se původně značil GMT (Greenwich Mean Time), jako základ celosvětové soustavy je to UTC (Consolidated Universal Time). Další pásma směrem na východ se označují jako UTC+1, UTC+2 až UTC+12, na západ jako UTC-1 až UTC-12. Pásma UTC+12 a UTC-12 se kryjí a jsou tu jen proto, aby si tichomořské státy mohly vybrat, kudy povede tzv. datová čára. Při jejím překročení se totiž mění i datum o den dopředu nebo dozadu a bylo by velmi nešťastné, kdyby měla rozdělovat území jednoho státu.
Jenže to bylo pouze geometrické řešení, které si mohlo nárokovat jistou přesnost. Na mapě se hranice pásem narýsuje snadno. Ale co kdyby rozpůlila město? Umíte si představit, že by na jedné straně ulice bylo o hodinu víc než na druhé? Abstraktní geometrické rozdělení na pásma se tedy muselo přizpůsobit skutečným poměrům tak, aby jejich hranice neprobíhaly živými a hustě obydlenými oblastmi. V konečném výsledku jdou hranice časových pásem po hranicích mezi státy, a protože význam mobility stále roste, státy se ochotně vzdávají svých poledníků a místních časů a spojují se do větších skupin se společným časem. Jen ta nejrozsáhlejší území, jako Rusko, USA nebo Indie, mají na svém území několik pásem, kdežto například celá Čína používá jeden společný čas, od místního vzdálený až o dvě hodiny.
Letní čas a krásné ráno
Tohle řešení funguje docela dobře už víc než sto let, jenže si je lidé sami vytvořili, a tedy je také mohlo napadnout, že ho změní. Zhruba před sto lety si naši předkové vymysleli tzv. letní čas a posledních pár let se zejména v Evropě diskutuje o tom, zda by se neměl zase zrušit. Předchozí odstavce byly jen úvodem do této diskuse, abychom do ní vstupovali s vědomím astronomických, společenských i hospodářských souvislostí.
S myšlenkou letního času, anglicky Daylight Saving Time (DST), přišel roku 1907 bohatý britský stavitel William Willett, milovník přírody a golfu, a s velkým úsilím propagoval posun hodinek o 80 minut dopředu a zase zpátky. Hlavními argumenty bylo na jedné straně to, že krásné letní ráno většina Angličanů prospí, na druhé ale také to, že by se ušetřila spousta energie, hlavně k osvětlování.
Willett se namáhal marně a roku 1915 zemřel, ale už o rok později zavedlo DST Německo i Rakousko-Uhersko, včetně českých zemí. Zdůvodněním byla úspora energie ve válečné době a německý příklad následovala řada dalších států. Když válka skončila, většina zemí - kromě Anglie - letní čas zase zrušila. Začátkem druhé světové války ho evropské státy i USA už zavedly jako téměř samozřejmé válečné opatření, a jen co válka skončila, zase je zrušily. V poválečných letech s ním některé země různě experimentovaly a velkou vlnu zavádění DST spustila ropná krize začátkem 70. let. Dnes letní čas užívá většina bohatých zemí, z velkých zemí ho opustila Čína a roku 2011 po několika experimentech překvapivě také Rusko.
Argumentace se za sto let výrazně změnila, a to z obou stran. Letní rána, která byla pro Willetta to hlavní, jsou sice stejně krásná, ale jako důvod pro letní čas je už nikdo neuvádí. Zato ten domněle nejsilnější argument zastánců DST, úspora energie, přestává hrát významnou roli. Předně proto, že se úsporu nikde nepodařilo bezpečně prokázat. Za druhé kvůli tomu, že hodina svícení v domácnostech dnes činí jen docela malou část nesmírně vzrostlé spotřeby energie. Hlavním argumentem pro zachování DST je tak obava z komplikované a patrně i nákladné změny úředních vyhlášek, předpisů a dokumentů, ale také softwarů atd.
Odpůrci jsou často lidé, kterým změny času přímo překážejí. Vždycky to byli například zemědělci, kterým vadilo, že hospodářská zvířata se na změnu adaptují mnohem pomaleji. Dlouholetý aktivní odpůrce, pan Stanislav Pecka ze Sobětuch u Chrudimi, si stěžoval, že svědomitý pekař musí vstávat ve dvě v noci. Viditelné odchylky vůči slunečnímu času nemohou přijmout konzervativní židovské i islámské náboženské obce, které se stále řídí přirozeným místním časem, jak se každému ukazuje na obloze. Zřejmé potíže působí změny času v průběžných, nepřerušovaných činnostech, v dopravě i v průmyslu. Ve zpravodajství, ve zdravotnictví i jinde může vadit, že druhá noční hodina se při podzimní změně opakuje, vyskytne dvakrát. Která z nich má platit, pokud se třeba záznamy v databázi řadí podle času nebo pokud se lék má podávat ve 2:30?
Tyhle nesnáze před sto lety nikoho ani nenapadly, ale dnes na ně naráží mnoho lidí i institucí. To platí ještě víc pro argument, který není nutně ani ve prospěch letního času, ani proti němu, zato zdůrazňuje potřebu, aby se občanský a úřední čas určoval pokud možno na celém světě stejně. Hranice pásem mají probíhat po mořích a pouštích, kde nikdo nežije, a pokud se čas mění, musí se to dělat ve stejný okamžik. To sice všichni odjakživa tušili, ale teprve rychle postupující integrace a globalizace donutila například členské země EU, aby se změny času v roce 1996 konečně synchronizovaly.
V této věci se v Evropské unii patrně už rýsuje přinejmenším většinový, ne-li jednohlasný souhlas, bude se ale muset vyřešit ještě jedna zdánlivě malicherná otázka: společný čas ano, jenže který to bude? Některé země totiž dávají přednost středoevropskému letnímu (UTC+2, SELČ), jiné zimnímu (UTC+1, SEČ) času, patrně podle toho, který z nich je blíž k tomu slunečnímu v dané oblasti a zemi. Tak se nakonec, po mnoha peripetiích přece jen dostává přírodní či sluneční čas ke slovu.
