V roce 2013, při 75. výročí mnichovské dohody, položila redakce Aktuálně.cz několika českým historikům otázku: Dalo se předejít rozbití republiky? A požádala je o úvahu na toto téma. Po pěti letech znovu přinášíme tehdejší text publicisty a blogera Aktuálně.cz Jana Urbana.
Můžete si také připomenout, co v září 2013 napsali Matěj Spurný, Ivo Cerman, Jan Rychlík a Petr Hlaváček.
* * * * *
Jan Urban: Mnichov jako samohana
Narativ "mnichovské zrady" není pravdivý. Snímá veškerou zodpovědnost za první rozbití Československa - neboť druhou republiku už nelze, při troše sebeúcty, vnímat jako demokratickou zemi - z beder vedení československého státu. Všechnu vinu důsledně svaluje na nevěrné a nečestné spojence, kteří si ústupky na úkor Československa snažili ochočit agresivního šíleného nacistického diktátora v Německu. Bezmocný československý prezident, vláda a parlament vůči hrozbě násilí prý nemohli nic dělat. Dnes - po pětasedmdesáti letech (psáno v roce 2013, pozn. red.) - už bychom to měli být schopni nazvat mnichovskou lží. Západní vlády totiž mohly zradit Československo, ale jenom československý prezident, vláda a parlament mohli zradit, a zradili, vlast a demokracii.
Jan Urban
Bývalý disident a novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární filmy, pět knih, jedna rozhlasová hra. Učí na New York University v Praze, byl členem mezinárodního právního týmu Diag Human. Profesní i osobní přesvědčení: Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji.
http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php
Je prakticky nemožné představit si scénář, ve kterém by se Československo mohlo nějakou jinou politikou vyhnout konfrontaci s hitlerovským Německem. Jistě lze kritizovat hloupost Benešovy protipolské a proruské zahraniční orientace. Neochotu k usmíření a spolupráci s Maďarskem. Slepotu vůči francouzskému appeasementu Hitlera. Neschopnost čelit šíření proněmeckých (profašistických) nálad mezi vlivnou britskou aristokracií. Zaostávání v kvalitě letectva a tankových jednotek, zjevné od roku 1935-36. Ale nic z toho, co se dalo dělat jinak, by neodvrátilo tuto konfrontaci.
Bezpečnost a existence Československa byla, ostatně zcela správně, vystavěna na zásadě kolektivní bezpečnosti, která navazovala na poválečný mírový systém. Avšak ve chvíli, kdy princip kolektivní obrany a vystoupení proti agresi - z viny Francie i Velké Británie - selhal vůči nástupu nacismu v Německu (odchod Německa ze Společnosti národů v říjnu 1933, zavedení všeobecné branné povinnosti v roce 1935), v Etiopii, Španělsku a, zásadním způsobem, v březnu 1936 při nacistickém obsazení Porýní, stala se konfrontace Československa s nacistickým Německem nevyhnutelnou. Francie v březnu 1936 odmítla zasáhnout silou na svojí vlastní hranici - v situaci, kdy ještě měla nad Německem mnohonásobnou převahu a kdy i Československo a Polsko okamžitě potvrdily připravenost dostát v případě konfliktu svým spojeneckým závazkům a zasáhnout proti Hitlerovi vojensky z východu. Francie v té chvíli zradila nejen princip kolektivní bezpečnosti a svoje středoevropské spojence, ale otevřeně zahájila aktivní politiku appeasementu, a pomohla tak rozpoutat druhou světovou válku.
Jenom někdo tak slepý a nezodpovědný, jako byl prezident Edvard Beneš a většina československých politiků tehdejší doby, mohl i přes opakovaná varování vlastní mimořádně schopné zpravodajské služby po dvou dalších letech neustálého zhoršování situace a poměru sil ještě v roce 1938 předpokládat, že konfrontaci s Hitlerem je možné odvrátit jednáním a spoléháním se na mezinárodní smlouvy. Československé vedení tedy mělo více než dva roky na přípravu a promýšlení všech možností a scénářů, včetně toho, co by bylo nutné udělat v případě, že se Velká Británie i Francie zachovají stejně jako ve všech případech porušení mezinárodních smluv ze strany Německa od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 - tedy že neudělají nic.
Státník nemá tváří v tvář agresi právo vymlouvat se na tragické zrady spojenců, nečekané shody nešťastných okolností nebo nemožnost vojenského odporu. Za všech okolností - absolutně a bez výjimky - musí přemýšlet a jednat s ohledem na nejlepší možný zájem země a jejích občanů. On sám je v krizi symbolem jednoty země, její historie, mravnosti a smyslu existence. Československé politické vedení v čele s prezidentem Benešem v tomto ohledu v mnichovské krizi fatálně a zbaběle selhalo.
Z tohoto pohledu není důležité, zda se Československo mělo nebo nemělo vojensky bránit. I ve chvíli neodvratné porážky - a o to více ve chvíli porážky vojenské - se elita a vedení státu nesmějí v žádném případě vzdát zodpovědnosti. Nikdy. O to usilovněji musejí vést boj o duši národa či státního společenství - právě proto, že jeho tělo bylo v této chvíli sraženo k zemi.
Jak jinak by dnešní střední Evropa vypadala, kdyby na místě osobně zbabělého Edvarda Beneše a jeho jemu podobných politických souputníků stáli skuteční vlastenci a opravdoví státníci! Představme si, například, tuto možnost: Československo v září 1938 odmítlo ustoupit nátlaku velmocí. Neodvolalo mobilizaci a wehrmacht zahájil útok z několika směrů. Po několika hodinách symbolického odporu, kdy letouny Luftwaffe přelétaly demonstrativně nad Prahou, prezident Beneš vydal rozkaz k zastavení ozbrojeného odporu s tím, že přijímá okupaci "s výhradami" a za podmínky, že československé záležitosti zůstanou v rukou Čechoslováků, tedy v rukou vlády a parlamentu. Odmítl rezignovat a každý den ráno projížděl v otevřeném automobilu ulicemi Prahy. Každý rok se pak 28. květen, den jeho narozenin, stal dnem vlasteneckých manifestací. Národ ho zbožňoval. Československé úřady dokázaly tajně ze země vyvést prakticky všechny nacisty ohrožené židovské spoluobčany. Že to zní nesmyslně? Přesně takhle se tváří v tvář nacistické agresi přece zachoval dánský král Kristián X. Jenom namísto v automobilu se za německé okupace každé ráno projížděl ulicemi okupované Kodaně na koni.
Zkusme ještě jednu, odbojnější představu:
Československá armáda podle plánu v bojích pomalu ustupovala od hraničních hor a soustřeďovala se k obraně východní Moravy. Prezident, vláda i parlament vyhlásili odpor proti nacistické agresi a odjeli nejprve za velením armády do Vyškova a po leteckých útocích Luftwaffe, snažících se politické vedení země fyzicky zlikvidovat, utajeně do prozatímního hlavního města v Turčianském Svatém Martině na Slovensku. Továrny vojenského a těžkého průmyslu, jako byly Škodovy závody v Plzni a v Praze nebo později Zbrojovka Brno, byly podminovány a zničeny ve chvíli, kdy se přibližovaly jednotky wehrmachtu.
Spojenci nepodnikli nic. Prezident Beneš a vláda ve vojensky bezvýchodné situaci nakonec odletěli do Londýna. Do zahraničí byly odvezeny všechny zlaté rezervy a dokumentace zbrojního průmyslu. Letectvo přelétlo všechny zbývající letouny do Polska a Rumunska, aby nepadly do rukou nepřítele. Zničeny byly i těžké zbraně. Nemožné? Tak proč to bylo možné v Norsku?
Norská královská rodina, spolu s vládou a velkou většinou parlamentu, dokázala uniknout z hlavního města zvláštním vlakem jen několik hodin po začátku invaze. Král Haakon VII. odmítl jednat s nacisty bez dohody s vládou. Sám vládě řekl: "Jsem hluboce zasažen svěřenou mně zodpovědností v případě, pokud budou odmítnuty německé požadavky. Zodpovědnost za hrůzy, které by dopadly na lid a na zemi, je tak strašlivá, že se ji obávám přijmout. Je na vládě, aby přijala rozhodnutí, ale můj postoj je jasný. Nemohu německé požadavky přijmout. Bylo by to v rozporu se vším, co jsem jako norský král považoval za svoji povinnost." Přežil záměrné letecké útoky Luftwaffe, unikal s pomocí norských vlastenců na sever, aby nakonec - i s celou vládou - odejel po moři do exilu v Londýně. Zlaté rezervy Norska byly odvezeny do USA.
Proč se nechceme poměřit s tragicky heroickou poutí Finska, které se ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho bytí a nebytí v osamocené válce se stalinistickým Sovětským svazem, muselo přiklonit k nacistickému Německu? Zodpovědnost za toto ďábelské rozhodnutí na sebe vzali prezident Risto Ryti a vrchní vojenský velitel maršál Karl Mannerheim. Jejich dvojjediným cílem se stalo udržení existence samostatného finského státu - a udržení demokratických institucí. U vědomí morální i politické zpochybnitelnosti byť jen částečné spolupráce s nacistickým režimem přijali po válce prezident Ryti a vrchní vojenský velitel maršál Mannerheim osobní zodpovědnost. Ryti jako odsouzený v Sověty vynuceném procesu a amnestovaný o čtyři roky později proti jejich vůli a Mannerheim odchodem do dobrovolného exilu. Finsko díky nim přežilo jako demokratický stát - i přes obrovský poválečný nátlak Sovětského svazu.
A o Polsku, které se, přes všechny svoje omyly, dokázalo jako stát i národ postavit spojené totalitní nacisticko-sovětské agresi a po padesáti letech odporu proti totalitě sednout ke kulatému stolu a obnovit národní rámec rozvoje demokracie, nemá v kontextu sebeomluvné české mnichovské lži vůbec cenu mluvit.
Narativ mnichovské zrady spojenců je lží. Československo, a především jeho politické vedení, mělo svobodu rozhodnutí mezi samohanou a zničením státnosti na jedné straně a jakoukoliv formou projevené vůle k udržení státnosti a demokracie vlastním přičiněním na straně druhé. Zvítězila samohana a zbabělost.
29. září byla v Mnichově podepsána z pohledu evropské demokracie pošetilá a tragická dohoda na cizí účet. Už za necelý týden, ve středu 5. října, ale prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Československé republiky Edvard Beneš abdikoval. Tvrdil, že chtěl nejprve rezignovat hned po Mnichovu, ale že se nakonec rozhodl učinit tak až v okamžiku, "kdy země bude mít pevnou vládu"… Osobní zájem nadřadil, jako ostatně vždy od nástupu do funkce prezidenta, zájmu země. Deník České slovo to oznámil tónem charakteristicky podlézavým až k trapnosti: "Dr. Edvard Beneš se vzdal prezidentského úřadu. Velký vlastenec odstoupil. Věří, že koruna okleštěného státu vyrazí opět svými ratolestmi."
Beneš nebyl vlastenec. Mnohem víc než ve svůj politický československý národ věřil ve svoji osobní roli "světového politika". Utekl v nejhorší možné chvíli od zodpovědnosti uložené mu ústavou, a brzy dokonce odejel ze země jako soukromník - stal se vyučujícím profesorem na univerzitě v Chicagu. Bez vlády, bez parlamentu. Opustil zodpovědnost ve chvíli, kdy měl posloužit ostatním jako příklad, a otevřel tak prostor pro vládu lůzy. Zhroucení obecné slušnosti a hysterie politických čistek druhé republiky tak padá i na jeho svědomí. Československo odevzdalo nacistickému Německu všechnu svoji armádní výzbroj a munici, veškerý fungující zbrojní průmysl čtvrtého největšího exportéra zbraní na světě, včetně všech výkresů a vývojových programů. Říše získala přes čtyřicet pět tun československých zlatých rezerv. Druhá republika sama vydala tvrdá antisemitská zákonná opatření. Československo tedy dobrovolně a bez odporu vydalo československé židovské občany nacistické genocidě - a tvrdit, že se tak stalo až po jeho rozpadu, je jenom další nechutná výmluva. Československo samo zničilo svoji demokracii - na celých šedesát let.
Jedenáctého března 1939 se skutečný vlastenec, šéf československé rozvědky František Moravec, spolu s úřadujícím zástupcem velitele hlavního štábu armády generálem Fialou vnutili na zasedání vlády druhé republiky v Kolovratském paláci. Vláda byla zcela demoralizována. Rozhořela se krize na Slovensku, vztahy s Maďarskem a Polskem se rychle zhoršovaly. Moravec informoval premiéra a tři klíčové členy vlády o tom, že země bude za čtyři dny okupována nacistickým Německem a Slovensko vyhlásí samostatnost. Seznámil je dokonce s podrobnostmi německých operačních plánů. Jako první reagoval ministr zahraničí František Chvalkovský, jeden z nejostudnějších kolaborantů s nacismem. Prohlásil, že zprávě vůbec nevěří. Den předtím, pravil, hovořil v Berlíně Hermann Göring s radou československého velvyslanectví "velmi vlídně"…
Moravec se nenechal odradit a vyzval vládu, aby zvážila protestní odchod do exilu, zničení muničních a zbrojních továren, vyhození budovy generálního štábu do povětří, odlet vojenského letectva do neutrálního zahraničí a řadu dalších kroků, které by posloužily, jak napsal ve svých pamětech, "jako demonstrace pro světovou veřejnost, jaké je cítění československého lidu". Byl odmítnut. Byl nakonec jediným, kdo se svým týmem jedenácti zpravodajských důstojníků odletěl tajně do Británie, kde se stal vůbec nejdůležitějším článkem protinacistického zahraničního odboje a podpory opožděné československé exilové politické reprezentace. Jedině on se odvážil odvézt ze země i finanční prostředky, ze kterých byla potom jeho zpravodajská služba placena. Co kdyby se neodvážil vzepřít se zbabělosti svých politických nadřízených?
František Moravec je symbolem vzpoury zrazených vlastenců a demokratů, kteří po selhání zbabělého vedení československého státu, v malých skupinách i jako jednotlivci, hájili sen o demokratické vlasti. Nakonec jich byly desetitisíce. Stali se nejdéle bojujícími vojáky druhé světové války. Odcházeli se studem a rozhořčením do ilegality nebo do zahraničí ze země zrazené její politickou elitou, aby bojovali s nespravedlností. Ti, co přežili, byli po válce prodáni stejnými představiteli znovu, komunistické a sovětské okupaci.
Dokud budou Češi jako národ věřit, že Mnichov byl zradou, se kterou neměli nic společného a proti jejímž důsledkům nemohli nic dělat, nebude tento národ dospělý - a selhání jeho elit se bude v každé další krizi opakovat. Tak jako v roce 1945, 1948, 1968 a po roce 1989…
