Na jedné straně sporu stojí sochař a kameník Petr Váňa. Muž s vizáží Michalengelova Davida, nadaný nečekanou vůlí a zaťatostí. Zvláštní je, že vlastně nevíme, kdo proti němu stojí na straně druhé. Mám za to, že Váňovu nabídku obnovení sloupu na Staroměstském náměstí by sebevědomá společnost měla s díky odmítnout. Musí ale vědět proč.
Opozice proti znovuvztyčení sloupu, který léta Páně 1918 strhl žižkovský lumpenproletariát v čele se šprýmařem a násoskou Frantou Sauerem, je nesoustavná a proměnlivá, ale úspěšná. Od mašíblů s transparenty, toužících po chvilce mediálního zájmu, po neosobní úředníky. Za dob primátora Bohuslava Svobody, který sloupu přál, dostal Váňa stavební povolení. Současná radnice ale coby vlastník pozemku nechce ke stavbě vydat souhlas. Vážné argumenty proti ní shrnulo v červnu šestadvacet tuzemských kunsthistoriků v memorandu adresovaném primátorovi Prahy.
Krátce řečeno tvrdí, že samotné umělecké dílo "obrostlo" významy, v nichž se postupem doby nacházelo. Mariánský sloup byl v době vzniku, tedy v 17. století, pilířem světa, v němž se panovník i se svými poddanými staví pod ochranu vládkyně a patronky Panny Marie. Dnes, v postsekulární společnosti, která se na náboženství jen občas matně rozpomíná, je zdánlivě nepochopitelná představa, že by jeden člověk udělal v tak osobní věci, jako je víra, rozhodnutí za tolik dalších.
Jenomže v principu se mnoho nezměnilo. Dnešní, byť volení panovníci nás také stavějí do sfér vlivu. Jen to není královna nebes jako v 17. století, ale mohou to být třeba vladaři od chrámu Vasila Blaženého nebo z náměstí Nebeského klidu. Kromě řeči symbolů a významů zmiňují odborníci i praktické ohledy - stavba by podle nich nebyla kopií barokního originálu, protože se nezachovala dostatečná dokumentace. Neví se tedy zcela přesně, jak sloup včetně soch vypadal.
Dobrou zprávou je, že se do sporu prozatím nevkládali vrcholní představitelé českých církví a nejitřili historické rány. Kardinál Duka to udělal až ve chvíli, kdy mu krevní tlak zvedla nevydařená analogie, s níž v debatě přišel pirátský primátor Zdeněk Hřib. Ten totiž znovuuvedení symbolu mariánské úcty na Staroměstské náměstí přirovnal k obnově Stalinova pomníku na Letné. Nejde jen o to, že sousoší vedené hrůzovládcem bylo (stejně jako Stalin samotný) tak monstrózní, až jej odstřelili samotní bolševici. Přirovnání navíc přišlo v době, kdy čeští komunisté opakovaně straší Duku revizí či zdaněním církevních restitucí. V tom všem je ale sochař Váňa nevinně.
"Kámen počká, až se lidé dohodnou," napsal na Facebooku zklamaný prozatím posledním jednáním na magistrátu koncem června. Stejně jako čteme obtížně symboliku sloupu, čteme těžko i motivaci muže, který se učí trpělivosti od kamene. Jestli někdo nepůsobí jako katolický triumfalista, tedy obdivovatel spojení oltáře a trůnu, je to právě sochař Váňa.
Stačí si prohlédnout sochy tuzemských i světových tvůrců podél silnice ke Karlickému údolí u Dobřichovic, kde Váňa každý rok organizuje sympozium Cesta mramoru. Váňův svět je světem rozmanitosti, multikulturality. Není mužem zamilovaným do světa před nástupem modernity. Zároveň rafinovaně používá archetypů, na které postmodernita v představě jakéhosi završení dějin pozapomněla. Odtud prozatím poslední spektákl, v jehož rámci kameny na stavbu sloupu připlouvají po řece a spočívají na lodi nedaleko Karlova mostu. Váňova "řeč", kterou se vyjadřuje k obnovení sloupu, by se měla líbit čtenářům Dana Browna. Je v ní tolik soust pro dnešní záhadology. Tak třeba: proč nechal Petr Váňa loď naloženou bílým kamenem vypravit právě ze Staré Boleslavi?
Ale vážně: rozumím té dlouholeté snaze Petra Váni postavit znovu sloup Panně Marii jako pokusu nábožensky založeného umělce o rozhovor s českou společností. Jenomže na druhé straně sluchátka se za těch dvaadvacet let ozývají přerývané monology náboženských umanutců, byrokratická zdůvodnění, podoteky historiků k pobělohorské době. Rozumím té snaze jako pokusu o rozhovor s nábožensky netečnou, nevědomou a hodnotově zmatenou společností, která ovšem má - a to je podstatné - úplně jiné starosti než ta barokní.
Snad se jednoho dne ve sluchátku ozve klidný a laskavý hlas: Petře Váňo, vaši nabídku na obnovu sloupu jsme pečlivě promysleli. Děkujeme za ni a vážíme si jí. Nechceme ale dějiny představovat replikami, nechceme vracet čas.
