Znáte Totnes? Ne? Škoda. Jde o jedno z nejhezčích městeček v Devonu na jihozápadě Anglie, které přitahuje umělce všeho druhu. Nicméně politicky ta hrstka alternativců nikdy nepřetlačí většinové tradiční voličstvo, a tak v politice Totnes do Westminsteru pravidelně vysílá konzervativce.
Nuda. Ovšem jen do roku 2019
Na předvolební bitvě v Totnes lze dobře ilustrovat, jak se britská politika zbláznila a že jejím problémem zdaleka není jen nevábný výběr mezi lídry konzervativců Borisem Johnsonem a labouristů Jeremym Corbynem.
Za Totnes už roky poslancuje konzervativní politička Sarah Wollastonová. Začínala na ostře euroskeptických pozicích, chtěla referendum o setrvání v EU již v roce 2011. Když se ale reálně přiblížilo, zahlodala v ní odpovědnost a začala se obávat důsledků.
V roce 2016 otočila, označila nastoupenou cestu ven z EU za hazard a hlasovala proti. Letos vystoupila ze strany, nyní je u menších liberálních demokratů a zkouší obhájit post, který už devět let drží.
Pokud se jí to povede a protibrexitoví voliči i jinde podpoří bez ohledu na své stranické preference ty nejvážnější soupeře konzervativců, může Johnson sice vyhrát volební bitvu, ale prohrát brexitovou válku. Ve Westminsteru bez absolutní většiny svoji verzi odchodu z unie totiž nikdy neprosadí. A o to se právě nyní hraje.
První poražený britských voleb
Britská demokracie vždy těžila ze své trochu idealizované historie a laskavých politických sitkomů. Ve skutečnosti je ale máloco tak špinavé jako právě ostrovní politika. Nyní však panuje shoda, že volby 2019 jsou opravdu něco extra i na britské poměry.
Nejde jen o děsivé obvinění čela dvou hlavních stran z extrémních názorů (u labouristů je to antisemitismus, u konzervativců islamofobie). Problém je, že se předvolební manifesty už úplně odpoutaly od reality.
Johnson slibuje ve svém hlavním hesle "get Brexit done", méně se už ale ví, že zároveň ohlašuje dokončení celého procesu do konce příštího roku. Těžko ovšem hledat kohokoli při smyslech, kdo by věřil, že za 12 měsíců může premiér dotáhnout veškeré nové obchodní smlouvy s Evropskou unií.
U ostatních stran zase není vůbec jasné, jaký je jejich protibrexitový plán. Labouristé nakonec neochotně slíbili druhé referendum, liberální demokraté jednostranné zrušení toho předchozího a skotským nacionálům jde především o nové hlasování, ve kterém by se Skotsko mohlo oddělit od bláznivé Anglie.
Zcela mimo realitu se pohybují ekonomické plány všech hlavních stran a respektovaný think-tank Institute for Fiscal Studies je označil za nedůvěryhodné. Corbyn neohroženě ordinuje na problémy 21. století recepty z toho minulého, takže jeho radikální sliby by měli zaplatit výhradně boháči a neškodilo by tu a tam něco znárodnit.
Johnson je mnohem uměřenější, ale i on nabízí velký investiční plán (hlavně do zdravotnictví) bez jasné odpovědi na otázku, jak jej hodlá zaplatit.
A hudbu tvrdí brutální zkreslování v britských médiích. Například konzervativní týdeník Mail on Sunday už byl usvědčen z lhaní o údajném labouristickém plánu na zvýšení daně z nemovitosti.
Týdeník The Economist to označil za epidemii lží, a přestože ještě neznáme vítěze a poražené voleb, dá se říct, že úcta k pravdě se už stala první obětí britského hlasování.
Hlasuj takticky - hlasuj pro šílence
Co nedává smysl racionálně, může jej dávat v rovině emoční. A oba dva hlavní lídři to samozřejmě vědí.
Johnson objektivně zatím vše prohrál: nesplnil svůj slib odejít z EU do konce října, dojednal s ní horší dohodu než expremiérka Theresa Mayová, hodil přes palubu své vládní partnery ze Severního Irska. Přesto dokázal všechny své porážky obalit takovou emocí, že spolehlivě zničil kraválovou brexitovou stranu Nigela Farage a konzervativci jsou zpět nad 40 procenty přízně.
Corbyn zase sází na to, co se mu povedlo už ve volbách 2017 - že jeho obstarožní dělnická radikalita nakonec nejvíce zaujme a bude z toho v závěru kampaně značný nárůst přízně pro jeho stranu.
Nemusí to ale nakonec být emoce, co tyto volby rozhodne. V systému většinového hlasování, kde z každého okrsku postupuje jenom vítěz, začalo být odpůrcům brexitu jasné, že tentokrát je úplně jedno, kdo bude na druhém či třetím místě. A snad nejvíce od roku 1997, kdy padla konzervativní vláda, se v zemi debatuje o takzvaném taktickém hlasování. Tedy o ochotě podpořit i naprosto nepřijatelnou stranu, jen aby nevyhráli toryové.
I v Česku známý historik Timothy Garton Ash varuje: "V ulicích okrsků, kde je to těsné, jsem viděl, jak neschopnost spolupracovat mezi odpůrci brexitu může nakonec celou věc zpečetit." Typicky jde o neochotu voličů menších stran, jako jsou liberální demokraté, podpořit labouristy. Těch kombinací se ovšem nabízí více a mnohá média se snaží dát protibrexitové voliče na poslední chvíli dohromady.
The Guardian například vydal rozpis 50 těsných okrsků, kde by se proti konzervativcům měli všichni protibrexitoví voliči spojit za kandidátem s největší šancí na vítězství bez ohledu na to, zda jde o labouristu, liberálního demokrata, skotského nacionalistu či třeba renegáta od konzervativců, jakým se stala v úvodu zmiňovaná Sarah Wollastonová.
Referendum o druhém referendu
Co na poslední chvíli ovlivní vypjaté volby plné lží, samozřejmě ještě nikdo netuší. Možná to bude ostudná fotka malého kluka, který spí se zápalem plic na zemi v nemocnici v Leedsu, protože na něj už nezbylo lůžko, a premiér to odmítl zprvu komentovat. Nebo vypluje na povrch nějaká další antisemitská perla Jeremyho Corbyna.
Všichni ale dobře vědí, o co se hraje. Johnson potřebuje absolutní většinu, bez ní brexit podle svých představ neprosadí. Corbyn sní velmi nepravděpodobný sen, že sice nevyhraje, ale s podporou menších stran se nastěhuje do Downing Street 10. Zbytek protibrexitových voličů pak doufá, že Johnson nezíská většinu a Corbyn post premiéra. Přejí si vlastně jediné: další parlament bez jasné většiny, v němž budou mít spojení odpůrci brexitu jen tolik sil, kolik jich stačí k prosazení druhého referenda.
Zítra se rozhodne.
