Když chtěl Václav Klaus při volbě prezidenta v roce 2003 shodit svého protikandidáta, řekl o Janu Sokolovi, že je teolog, což není úplně ideální kompetence pro správu země. Bylo to spíš zlomyslné než výstižné. Jan Sokol se živil jako programátor, překladatel a ve svobodných poměrech rovněž jako ministr či úspěšný děkan a vysokoškolský pedagog. U zrodu Fakulty humanitních studií na nejstarší středoevropské univerzitě přitom stál v letech, kdy už jiní pomalu přemýšlejí, jak by zvolnili pracovní tempo.
Ať už dělal cokoli, zůstával ale především intelektuálem v onom původním slova smyslu: člověkem, který myslí přesně a pečlivě zachází s jazykem. Proto se také jeho práce zaměřené na filozofickou antropologii dočkaly překladů do řady světových jazyků, včetně čínštiny. Proto jej k přednáškám zvaly evropské univerzity a proto jej přivítali i na Harvardu.
Když se ho ovšem ptávali na jeho život, říkával, že i na učební obor zlatník se nakonec dostal jen z protekce. Nadaný student gymnázia z profesorské rodiny měl totiž v 50. letech kádrový profil, který připouštěl nanejvýš tak odchod ze školních lavic k lopatě.
Šel jsem ho vyprovodit a vyprovázel on mě
Pokračovat ve studiu mohl až během politického uvolnění v 60. letech, kdy se směl stát dálkovým posluchačem Matematicko-fyzikální fakulty a zaměstnancem Výzkumného ústavu matematických strojů. Přes den si vydělával programováním, po nocích studoval a překládal literaturu, kterou vybíral filozof Jiří Němec.
"V polovině 60. let jsme začali pořádat večery s četbou. Scházeli jsme se jednou týdně a pracovali s textem. Tehdy jsem začal s tím, co jsem dělal mnohem později na univerzitě - vybral jsem si nějaký hutný cizojazyčný text a ten se překládal a vykládal. Když čtete normální český text, čtete rychle, a to podstatné vám snadno unikne. Pokud čtete text v cizím jazyce, čtete pomaleji; a pokud musíte přemýšlet, jak jej nejlépe vyjádřit v češtině, nemůžete ho zhltnout. Pochopitelně musíte najít text, který stojí za takovou péči… a pak je to radost," líčil později svá "studentská" léta.
Spolu s dalšími lidmi z okruhu Jiřího Němce studoval a překládal díla soudobých myslitelů, teologů, filozofů i sociologů. Jedním z jeho nejoblíbenějších autorů se záhy stal Pierre Teilhard de Chardin, francouzský přírodovědec a jezuita, který převrátil naruby pojetí evoluce. Jako zdatný překladatel spolupracoval Jan Sokol také s časopisem Tvář i dalšími periodiky, která v druhé polovině 60. let začala křísit z hrobu veřejnou rozpravu.
Sokolův myšlenkový svět významně ovlivnil také jeho tchán, filozof a chartista Jan Patočka. "Často si přišel popovídat o tom, co zrovna četl nebo co mu vrtalo hlavou. Seděli jsme doma a já poslouchal, žena na to nemívala čas a možná ani trpělivost. Patočkovi nebydleli daleko od nás, a tak jsem ho šel vyprovodit; když jsme došli k domovním dveřím, vyprovázel zase on mě," vzpomínal Jan Sokol na rodinné soužití.
Mezi Patočkovy žáky se ale sám nikdy neřadil. "Nejen že jsem k němu nechodil na přednášky, ale ani filozofii jsem nikdy regulérně nestudoval. Odvážím se říct, že mě klasické filozofické disciplíny - třeba epistemologie, ontologie nebo estetika - moc nezajímaly a snažil jsem se filozofii přibližovat či spíš smiřovat s vědami," vysvětloval. V knižním rozhovoru Odvaha ke svobodě ovšem sám skepticky a s typickou skromností dodává, že "neudělal ve filozofii ani antropologii díru do světa".
Připouští, že dálkové studium v pozdnějším věku jej nezformovalo tak, jako to obvykle dělává přímočará akademická drezura. "Praví filozofové" mu občas vytýkali, že se zabývá banalitami, že špatně cituje literaturu a moc nečte filozofické časopisy - což prý byla povětšinou pravda. Možná si ale právě díky tomu udržel jistou pokoru, dychtivost po poznání a odstup od akademického vyjadřování, který z něj udělal vyhledávaného glosátora společenského dění.
Kde bere moc svou moc?
Inspirovat se Jan Sokol nechával i politikou, jíž se nijak neštítil. Aktivně si v ní kariéru nebudoval, ale nabídkám se nijak zvlášť nebránil. Odhlédneme-li od podpisu Charty 77, vstoupil do politiky hned po sametové revoluci, kdy byl za Občanské fórum zvolen do tehdejšího Federálního shromáždění, kde se pak stal i předsedou poslaneckého klubu. Další zkušenosti získal coby ministr školství v půlroční úřednické vládě Josefa Tošovského (1998) a posléze jako prezidentský kandidát vládní koalice (2003), kterého Václav Klaus dokázal s podporou komunistů porazit až ve třetím kole volby.
Jak se na akademika sluší, zúročil Jan Sokol svou zkušenost z vrcholné politiky ve své další univerzitní práci. Patrné je to především na knihách Moc, peníze a právo a Etika, život, instituce. Ač se tedy jako myslitel soustředil na filozofickou antropologii, nejvýrazněji se nakonec zapsal do soudobé české politické filozofie. Je v tom možná i něco symbolického: celý život byl zvyklý dělat věci, kterých bylo třeba, a to bez ohledu na své badatelské zájmy.
Těm dominovalo rozvažování o "daru života". V knižním rozhovoru Odvaha ke svobodě vysvětloval proč. "O dluhu, přesněji o dluhu života mluví tradičně indická literatura, sám raději mluvím o daru nebo ještě lépe o dědictví. V zemědělském a neolitickém náboženství pochází od rodičů, kteří nám dali život, a od předků, kteří nám odkázali statek a obživu. Ještě Platón říká, že to, o čem říkáme 'naše', nepatří nám, ale našim předkům. Naší první povinností je podle něj starat se o předky. To si tak úplně nemyslím, spíš bych řekl: starat se o to, co nám zanechali. Všichni žijeme z toho, co nám tu někdo nechal. A nestaráme se kvůli předkům, ale kvůli dětem a potomkům, aby nemuseli v každé generaci začínat znova od nuly. Děti se ovšem musí nejdřív naučit mluvit a číst 'z ničeho', ale tím se jim otevře přístup k nastřádanému kulturnímu i duchovnímu pokladu našich předků," nastínil jádro, z něhož je možné a žádoucí odvíjet etiku i společenské instituce
K čemuž nezapomínal dodávat, že "závazek chránit a rozvíjet, co jsme obdrželi, nemáme jen vůči vlastní rodině, ale i vůči své obci, svému národu a společnosti a v současné epoše globalizace i k celému lidstvu. Jen ti, kdo se jím řídí, mají právo tohoto bohatství užívat, ale zároveň musí respektovat stejné nároky a práva druhých. Jen z takového vzájemného uznávání vzniká společnost, kde se lidé nemusí jedni druhých bát a mohou žít v přesvědčení, že mají 'lidská práva'."
Svět není místo, kde omylem trčíme
Když Jan Sokol přemýšlel o náboženstvích, připomínal, že každé z nich začíná jako odpověď člověka na to, co už dostal a dostává - život, štěstí, děti, lásku. Nic z toho si nemůže koupit ani vydobýt, odpovídá tedy vděkem a také starostí, prosbou, aby mu tyto dary zůstaly. "Takový náboženský postoj ke světu je ovšem vzácný a cenný, nikdy nebyl masový, a přesto díky němu mohly kdysi vzniknout lidské společnosti, instituce a nakonec i státy," zdůrazňoval.
Nezakrýval, že ústředním inspiračním pramenem se pro něj stalo křesťanství. "Vlastně veškerá práce překladatelská a jiná - mimo zaměstnání - byla vedena mým zájmem o křesťanství," připouštěl. "A nakonec i mé zaměření na filozofickou antropologii, na člověka a naše možnosti jednání je jistě nějak inspirováno biblí, která o člověku říká, že 'může panovat nad hříchem', a kterému 'svěřuje správu Země'. Ta inspirace křesťanstvím je ale mnohovrstevná. Je těžké rozlišit, kdy člověk přemýšlí jako filozof a kdy jako křesťan," vysvětloval.
Nešlo mu ale o prvoplánovou obhajobu křesťanství - ostatně vůči jeho podobě v nedávných stoletích byl velmi kritický. "Ve všech vědách, v humanitních a ve filozofii zvlášť, přistupujete ke zkoumanému tématu s nějakým postojem a stanoviskem, i když předběžným. Jinak to nemůže být a je to také vidět. Chyba by byla, kdybych švindloval, zametal nějaké vědecké poznatky pod koberec anebo naopak používal náboženské texty jako absolutní autority," argumentoval.
Zůstával ovšem přesvědčen, že svět není místem, kde jen jakýmsi nedopatřením trčíme a čekáme, až to pro nás skončí: "Podobně jako obraz nebo román i lidský život musí skončit. Lidská smrt tedy právě tím, že je už v životě předem přítomná jako vyhlídka, dává tomuto životu tvar, napětí, vážnost i dramatickou podobu. Dává událostem a činům jejich jedinečnost, platnost a hodnotu. Jen díky ní může existovat hrdinství."
Autor je publicista. S Janem Sokolem vedl knižní rozhovory Nebát se a nekrást (2003) a Odvaha ke svobodě (2021).
