Premiérovi se nakonec horko těžko podařilo dotlačit druhou vlnu pandemie až k volebnímu termínu. Zásadní omezování naší letní pohody začne až po uzavření volebních místností. Uvidíme, zda tato bezskrupulózní strategie vládním stranám nějak pomůže. Daň za nepochopitelné odsouvání potřebných opatření bude obrovská.
Poslední dny nám přinesly nekonečnou party na horní palubě Titaniku, kam jen občas z podpalubí probublala nějaká další rekordní statistika počtu nakažených, těžce zasažených a zemřelých. Teď proto sledujeme překotné spouštění záchranných člunů na hladinu - nouzový stav. Nemusel vůbec přijít, pokud bychom od srpna mírně a cíleně limitovali šíření viru. Ani po půl roce příprav ale nedokážeme nic jiného, než dál řídit vir ovladačem, který by se dal popsat jako zapnout a svítit, co to dá, nechat zavirovanou zemi přehřívat na maximum a vteřinu před kolapsem vše vypnout a ponořit do tmy. Pak nechat vychladnout a celý proces opakovat.
Nic na to nepasuje lépe, než bonmot obvykle připisovaný Albertu Einsteinovi: "Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu - a očekávat jiné výsledky."
Nouzový stav a obecné ohrožení
Co všechno jsme si odsouváním nutných opatření navařili, se teprve vyjeví. Zatím to vypadá jen jako kratochvíle statistiků, kteří v přepočtu na milion obyvatel vynáší české hodnoty kamsi vysoko nad všechny ostatní západní země. Brzy se ale bohužel dočkáme akutně přetíženého zdravotnického systému, v němž bude mít až nehorázné štěstí ten, komu na chodbě eldéenky narychlo proměněné v covidový pavilon studentka posledního ročníku střední zdravotnické školy ze skladu vytáhne poslední ventilátor.
Tahle situaci si na první pohled o nouzový stav říká, aby exekutiva mohla co nejpružněji reagovat na katastrofu, kterou sama dopustila. Na druhý pohled už to ale tak zřejmé není. Nouzový stav je vyčleněn v demokratickém právním řádu pro nenadálou přírodní katastrofu, výbuch továrny, či nepokoje. Nečekaný atak viru sem můžeme jistě zařadit také. Pokud se ale ta samá situace opakuje po půl roce, po který se stát údajně snažil hrozbu usilovně minimalizovat (a premiér se kvůli tomu dokonce odjel koupat na Krétu), není pro jeho vyhlášení důvod. Shrňme si proč.
Na jaře v rozhovoru pro Aktuálně.cz vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová připomněla, že kdo bude za nouzového stavu zlobit, může také skončit na osm let za mřížemi. Hned ale také vysvětlila, že je to něco za něco: stát po nás chce extrémní podřízení, ale sám také vyvíjí maximální úsilí vše co nejrychleji zvládnout: "Mnoho z nás právě v těchto dnech očekává, že stát vyvine veškeré úsilí, abychom pandemii zvládli. Ale kdo je to stát? Jsme to my. Pokud bude naše jednání odpovědné, solidární a mravné v nejširším smyslu, můžeme situaci zvládnout a trestní právo nebude muset zasahovat."
Platí ale toto quid pro quo i na podzim? Může na nás stát uvalit nouzový stav jen proto, že se premiér koncem srpna vybodl na zdravotnické statistiky, zakázal tehdejšímu ministrovi zdravotnictví i plošné nasazení roušek a nakonec ho absurdně vyhodil právě za to, že jeho rozkaz poslechl?
Zásadní parametr pro nouzový stav - tedy nečekané akutní nebezpečí - dnes chybí. Krize je předpokládatelná, kabinet ji proto už dávno měl řešit s pomocí standardnějších nástrojů. Premiér těžko může po jiných požadovat opětovné sebeomezení nouzovým stavem, když zrovna u něj absentuje zcela zjevně od konce srpna ono "jednání odpovědné, solidární a mravné v nejširším smyslu".
Na nynější situaci se možná nehodí ani tak paragrafy z krizového zákona, jako spíš trestní zákoník v pasážích, které pojednávají o obecném ohrožení (§ 273 z nedbalosti, případně § 272 z úmyslu, pokud by bylo možné prokázat, že se s nezbytnými opatřeními záměrně čekalo až na říjnové volby).
Snazší a levnější
Zákruty právničiny a neschopnost některých politiků se rozhodnout nám však covidovou křivku neoploští. Nedotrasují se tím nakažení, kteří pobíhají v nevědomosti po celé republice, ani to nezřídí více akutních lůžek s ventilátorem.
Už od první půlky září je jasné, že kvůli neschopnosti vlády konat se opět blížíme k nějaké verzi jarního lockdownu - tedy k alespoň částečné hibernaci země.
Od této chvíle je situace bohužel až brutálně jednoduchá. Dokud se nepodaří dostat zpět pod kontrolu šíření viru, budou v následujících dnech chodit ministři k vojáckému kolegovi ze zdravotnického resortu a výsledek bude stále týž: Mám zavřít vysoké školy? Zavřít! A střední? Zavřít! A kroužky? Zavřít!
Toto léčení viru kladivem přitom nemuselo nastat. Lékaři (tady se myslí spíše epidemiologové než zubaři), ekonomové i sociologové už od první půle léta varovali, že se lidé nechrání a mají příliš mnoho kontaktů. Že roztáčíme opět nejen kola ekonomiky, ale i viru. Ale dopadlo to, jak dopadlo. "Zlom nastal na začátku prázdnin, kdy se člověk průměrně dostal na předkoronavirových zhruba dvacet větších kontaktů týdně. Pozitivně ale asi zapůsobilo, že se jich většina odehrála venku. Bylo však zřejmé, že problém přijde, když se s tímto rozvolněním vrátíme na začátku září do uzavřených prostor škol a firem. Nebo když trasování nebude natolik rychlé, aby dokázalo spolehlivě hasit ohniska," shrnul to v rozhovoru pro Aktuálně počátkem září sociolog Daniel Prokop.
Pokud bychom už v srpnu začali nosit roušky, změnila se rozjuchaná komunikace vlády a podchytil začátek školního roku, v žádném nouzovém stavu jsme nyní nemuseli být. Teď nám bohužel nezbývá nic jiného, než krotit vir plošnými zásahy. Minimálně měsíc tu přitom bylo okno otevřené pro daleko jemnější opatření.
Dovolme si tedy výjimečně jedno malé "co by, kdyby": Pokud by vláda zveřejňovala veškerá potřebná data, o distanční výuce na vysokých školách by jistě mohlo být rozhodnuto konsensem rektorů už koncem srpna. Střední školy se mohly dávno dostat do módu kombinujícího prezenční výuka s několika dny té distanční. Mnohem snadněji by se pak dala řešit i specifická podpora různě znevýhodněných dětí, stejně jako volnočasové kroužky, které se nyní brutálně omezí.
Pravidla mohla být logičtější a mírnější také v hospodách. A firmy si mohly ušetřit asi sto různých vnitřních oběžníků, co kdo může a nemůže, kdyby nebyly nuceny zavádět vlastní improvizovaná opatření za bojácnou vládu.
Náklady doopravdy mrtvé váhy
Na nic z toho ale nedošlo a už ani dojít nemůže. Zase jako na jaře musíme zatáhnout s velkými náklady za ruční brzdu, i kdyby z toho měl být ošklivý smyk. Kabinet od jara nic nezapomněl a nic se nenaučil.
Včasným kalibrováním epidemiologických a ekonomických opatření jsme mohli dosáhnout mnohem lepších výsledků a mnohem menších ztrát na životech i ekonomice. Nezáviděníhodnou situaci, v níž je naše činnost zbytečně omezena, akademičtí ekonomové počítají na "deadweight loss" - náklady mrtvé váhy. Jde samozřejmě o nadsázku. Tedy šlo. Než zase Česko škublo vypínačem z jedničky na nulu, protože se v nemocnicích začali hromadit mrtví.
