Nejznámější vězeň XIX. století byl u nás Václav Babinský. Někdy kolem roku 1830 zorganizoval malou loupežnickou bandu, se kterou přepadal pocestné. Byl obviněn ze dvanácti zločinů, dokázáno mu jich bylo šest.

Jednoho z přepadených ubodal k smrti. Dostal dvacet let těžkého žaláře, poslední léta si odseděl ve Valdicích. Po propuštění po hostincích vyprávěl přibájené historky své i svých spoluvězňů; v roce 1862 vyšly knižně pod názvem Vůdce loupežníků v českých zemích a dodnes si trempové zpívají písničku s verši: Vězňové se tetelí, že mají blechy v posteli. Mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej, ach jo.

Náš nejznámější vězeň XX. století a začátku XXI. století se jmenuje Jiří Kajínek. Třiapadesátiletému Kajínkovi vydalo před pár dny nakladatelství Fragment knížku s názvem Můj život bez mříží, kterou je možné zařadit do stejné kategorie jako Babinského příběhy, kterými si vydělával v hostincích na útratu a které byly rovněž vydány ještě za jeho života.

V současnosti si Kajínek odpykává svůj čtvrtý, doživotní trest, ke kterému byl odsouzen v roce 1998 za dvojnásobnou vraždu, jeden pokus o vraždu a nedovolené držení velkého množství zbraní.

K vraždám se Kajínek nikdy nepřiznal. Předešlé tresty dostal za velké množství vloupání, za loupežná přepadení a ublížení na zdraví policistů, kterým jednou odcizil i služební auto a zbraň. Navíc měl za sebou několik pokusů o útěk a jeden úspěšný útěk z Mírova, odkud se do té doby nepodařilo nikomu uprchnout.

O první žádost o podmínečné propuštění si může požádat až po dvaceti letech, ovšem to bude až kolem roku 2022, protože až do roku 2002 si Jiří Kajínek odpykával jedenáctiletý trest, který dostal krátce po revoluci, a proto se doživotní rozsudek za dvojnásobnou nájemnou vraždu počítá až od tohoto roku. V roce 2022 bude Kajínkovi jednašedesát. Tolik fakta.

Trhliny v obraze

Sám sebe však v knížce Kajínek líčí jako čestného, chytrého, svalnatého a až dobrotivého supermana, který měl vždy neobyčejný smysl pro spravedlnost.

Vyrostl ve velice spořádané rodině s milujícími rodiči a sestrou, volný čas trávil rybařením, a kdyby ho kamarád (který pocházel z vysoce postavené komunistické rodiny) nesvedl k první krádeži, byl by dnes nejspíš úspěšným advokátem, protože chtěl studovat práva. A když někoho Kajínek zmlátil, tak jen proto, že si to dotyční zasloužili.

Přiznává sice, že je zločinec, ale je přesvědčený, že je čestnější a férovější než ti, kteří nikdy za zločince označeni nebyli. Nikdy úmyslně nelhal nebo nezamlčoval věci, to ze zásady prý nedělá. Česká elita mu nesahá v těch zásadních vlastnostech ani po kotníky.

A snaží se budit dojem, že po sobě zanechával často jen takové stopy, aby okradeným alespoň částečně hradila škodu pojišťovna. Stále dokola tvrdí, že mu jde hlavně o spravedlnost, a zdůrazňuje, že vždy drží slovo: Mirek Dušín z Rychlých šípů by z něj musel mít radost. Jde evidentně o mytický sen o sobě.

A, jak známo, mýtus není nic jiného než systém komunikace. Podstatou každého mýtu je přeměňovat skutečnost v báji, která se zdá být ještě skutečnější, a proto pracuje s umělou kauzalitou, která však je tak přítulná, že snadno vklouzává pod deštník přirozenosti. Přivlastňuje si archetypy, které známe z pohádek, a to za účelem posloužit přiznaným (či podprahovým, nepřiznaným) vlastním zájmům, které je možné odhalit jen v trhlinách příběhu.

Chceme-li tuto knihu recenzovat, nesmíme se nechat strhnout obsahem, ale způsobem, jakým se obsah vztahuje k subjektu vypravěče: musíme se snažit zahlédnout, k čemu narativ slouží, jaké změně sociálního postavení. Potíž je jen v tom, že i my jsme vyrostli ve stejných mýtech a jsme jejich produkty, a právě od toho je třeba se pokusit odstřihnout.

I tento idylický obraz má zmíněné trhliny a ty vypravěče charakterizují přesněji než samotný narativ. Najdeme je tam, kde hrdina třeba lituje, že nevykradl vilu starožitnice z Václavského náměstí, protože to by měl tolik peněz, že by už dál nemusel krást.

O tom, že by chtěl někdy pracovat, tam není nikde ani zmínka: spíše z textu nenápadně vyplývá, že má někde uloženo dost peněz na to, aby už nikdy pracovat nemusel.

A ještě jednou měl prý možnost přijít k velkým penězům, ale kvůli čestnosti tu loupež neudělal, musel by ublížit člověku a to se mu vždy příčilo. O pár stránek dál se sice dočteme, že když ho policisté zatýkali kvůli vloupání a chtěli na něm, aby si jako zatčený lehl na zem, zlomil jednomu žebro a druhému ruku. Třetího policistu, protože byl slušný, nezastřelil, jen ho srazil ze schodů, jak doslova stojí v knize. Takové chování mu ale připadá čestné.

V knize zároveň přiznává, že skoro celou dobu, co byl na svobodě, se pilně cvičil ve střelbě nejrůznějšími zbraněmi, a to jak na oficiálních střelnicích, tak v lomech. Ze svých obětí nikoho nelituje, i když jistě připravil i slušné střádaly o jejich pracně nastřádané peníze, jen se přiznává, že si až později uvědomil, že vloupáními vstupoval do cizích intimních prostor. Působí to dojmem, že měl pocit, že všechny peníze, které kradl, byly taky kradené.

Chytrost zase dokazuje tím, že když byl chvíli v Německu, během pár dnů prý začal mluvit tak, jak dřív nikdy neuměl. Což je nesmysl: němčina není idiomatický jazyk, bez znalosti gramatiky se ji nikdo nemůže naučit, nedá se jen odposlouchat.

Bez pocitu viny

Detaily evidentně popírají strukturu vybájeného narativu a spíše svědčí o narušené struktuře osobnosti, která by se dala zřejmě diagnostikovat jako psychopatie, protože vykazuje náznaky vlastností, kterými bývá charakterizována: Kajínek nezná pocit viny, absentuje u něj svědomí, je egocentrický, je neschopný si vytvořit pevnou citovou vazbu (což dokazují pasáže o jeho vztahu k ženám), zřejmě nemá pocit úzkosti, neví, co je empatie, a přitom se snaží být povrchně šaramantní a za jeho katastrofy mohou většinou jiní.

To vše z něj v rámci vězeňské komunity činí sociálně úspěšného psychopata, nebo alespoň částečného psychopata (podle Františka Koukolíka deprivanta).

Tuto diagnózu mívají často i úspěšní politici, takže podobně strukturované osobnosti občané znají z praxe, a proto Kajínkův typus až tak nevybočuje z obecně rozšířeného obrazu naší společnosti. To jsou zřejmě i důvody, proč se o jeho narativ lidé zajímají, proč je jeho příběh dobrým obchodním artiklem a proč byl dokonce v roce 2010 i zfilmován.

Jenže pokud si Jiří Kajínek myslí, že mu knížka a jeho mýtus o sobě mohou pomoci u soudu, může se šeredně mýlit.

Uvedené trhliny tam musí nutně najít i soudci a lékaři a nemusí ho pustit ani po dvaceti letech, protože se budou moci právem domnívat, že by v trestné činnosti mohl pokračovat a být nadále pro společnost velmi nebezpečný. Naději na podmínečné propuštění by tedy mohl mít nejspíš až po třiceti letech, tedy ve svých jednasedmdesáti.

Od Václava Babinského se liší tím, že ten svých činů ve vězení litoval a stal se z něj zbožný muž: jen díky tomu se mohl stát zahradníkem v klášteře v Řepích, kde se ho ujaly řádové sestry.