"Bydlení dnes představuje první linii v obraně před nákazou koronavirem," říká v souvislosti s pandemií Leilani Farha, zvláštní zpravodajka OSN. A žádá vlády, aby zajistily domov těm, kteří ho dnes nemají. "Je to otázka života a smrti," dodává.
Krom lidí bez domova (nebo v nouzových útočištích) přitom k ohroženým patří i ti, kdo kvůli výpadku příjmů v příštích dnech přestanou být schopni platit nájem. "Nesmí dojít ke zneužití krize realitními hráči, jako tomu bylo v roce 2008," varuje Leilani Farha. Jejím slovům dodává na naléhavosti fakt, že korporace Blackstone, která vlastní mnoho set tisíc bytů po celém světě, už ohlásila zájem o některé čínské nemovitosti: "cítí příležitost k obchodu".
Co ve světle krize náhle působí jako těžko snesitelný cynismus, je běžnou každodenní praxí realitních společností, pro které není zcela základní lidská potřeba důstojně a stabilně bydlet ničím jiným než pouhou investiční příležitostí.
Středověk v LA
Platforma pro sociální bydlení vydala v uplynulých dnech doporučení vládě, jak se stavět k situaci lidí na ulici. Jedním z možných řešení je jejich umístění do dnes nevyužívaných bytů určených ke krátkodobým pronájmům. Spolu s tím je ale samozřejmě nutné zajistit, aby se "dekoncentrovali", protože v případě nákazy je jejich shlukování živnou půdou pro šíření viru.
Odborníci varují, že čas neúprosně běží - pokud se nemoc dostane do oběhu mezi lidmi na ulici, nebude už nejspíš možné její další šíření nijak mapovat. A hlavně: pro lidi, oslabené týdny, měsíci i roky nedůstojného života, může být smrtící bez ohledu na věk.
Nejde ale jen o ty nejzranitelnější skupiny obyvatel: podle dostupných informací čekají pětinu lidí v republice závažné problémy, třináct procent lidí už je pociťuje teď. Otázky "z čeho zaplatím nájem" nebo "jak zvládnu splácet hypotéku" se stávají s každým dalším dnem krizového stavu naléhavějšími. Zvlášť v Praze, kde rostly ceny nájmů dvakrát rychleji než mzdy.
Podobné otázky si ale teď kladou miliony lidí po celém světě.
Ve Spojených státech už vznikla celá řada iniciativ, které se domáhají odpuštění nájemného. Rent Strike 2020, který má miliony podpisů, žádá po guvernérech jednotlivých států zmrazení nájmů i hypoték a všech dalších služeb, které s bydlením souvisejí. Jen tak je prý možné zachránit miliony rodin před pádem na úplné sociální dno.
Celých 58 procent Američanů si dnes totiž nemůže dovolit jednorázový výdaj ve výši 500 dolarů. V bezdomoveckých koloniích kalifornského Los Angeles žije na padesát tisíc lidí a dávno před koronavirem je ohrožovaly středověké choroby. Až v souvislosti s pandemií zakázal Donald Trump vystěhovávání obyvatel z ekonomických důvodů, které je jinak ve Spojených státech běžným každodenním jevem.
Z kapitalistických populistů se najednou stávají úzkostní lidumilové, kteří vyzdvihují roli sociálního státu a garantují celou řadu jistot - prý to bez nich v této pohnuté době nejde. Co přijde, až se nám podaří pandemii dostat pod kontrolu, nikdo netuší. Stanou se zase evikce všední praxí?
Ledy se hýbou i v dalších zemích. Ve Velké Británii například profesor politické ekonomie na londýnské univerzitě Richard Murphy navrhuje odpuštění nájmů na tři měsíce. V Hongkongu snížil největší pronajímatel obchodních domů ceny jednotlivým obchodům a službám o 30 až 50 %, aby provozovny přežily nastalou krizi. Kromě zmrazování nájmů a pozastavení hypoték se začíná znovu mluvit i o zavedení nepodmíněného základního příjmu.
Bydlet, tedy žít
Ve chvíli, kdy se jako nejúčinnější opatření v boji proti koronaviru jeví zůstávat doma, se do hry vrací původní smysl slova "bydlet". Nejde už jen o privilegium nebo zásluhu ani o věc, kterou lez chápat jen jako předmět investic. Bydlení je třeba nahlížet jako právo a jistotu, bez níž není možné vést normální život.
Šok, který nyní zažíváme, je kromě jiného i šokem z promarněných příležitostí. Kdybychom se nikdy nevzdali konceptu dostupného bydlení jako základní společenské hodnoty, nemusela by se teď narychlo stavět stanová městečka pro lidi na ulici nebo mrazit splátky hypoték.
Problémy, k jejichž řešení expertní týmy vyzývají už léta, by se nehasily narychlo. A také by se řada z nás nebála, jestli v období pandemie nebude čelit navrch ještě vystěhování jen proto, že jsme i o svou prekarizovanou nebo špatně placenou práci přišli.
Poválečný evropský konsenzus byl založený na přesvědčení, že jedině sociální jistoty mohou vést k rozvoji společnosti. Bydlení bylo - podobně jako školství nebo zdravotnictví - považováno za jednu z klíčových oblastí. Zapomněli jsme už ale, co to znamená "život v krizi", a začali s těmito oblastmi hazardovat. Dnes se nám to vrací. Je čas na reflexi. A také na to, abychom v době "pokoronavirové" žádali zpět to, co jsme si nechali zbytečně vzít. Právo na bydlení v první řadě.
Autorka, dokumentaristka, je redaktorkou Alarmu.
