Na první pohled to vypadá, jako by se třicet let po stříhání ostnatých drátů spravedlnost konečně probudila. Státní zastupitelství v bavorském Weidenu a tamní Zemský kriminální úřad oznámily, že společně s českými kolegy začaly vyšetřovat vraždy u československé železné opony. Po mnoha předchozích pokusech dosáhnout spravedlnosti jen prostřednictvím "domácí justice" se zdá, že by to konečně mohlo přinést výsledky.
Je v tom bezpochyby i jistá symbolika: železná opona byla záležitostí evropskou, nikoli československou nebo východoněmeckou. Umírali u ní lidé ze Západu i Východu, a to dokonce i na druhé straně hranice - na území Rakouska a Německa, kam také pronikli českoslovenští pohraničníci při svých akcích.
Vraždy, ke kterým tam došlo, jsou už v některých případech součástí dějepisu. Jejich pachatelé ale bohužel nejen nebyli - až na několik výjimek - odsouzeni, ale v řadě případů dokonce nebyly jejich činy ani pojmenovány.
Na rozdíl od Německa: tam byli tvůrci i "obránci" stěny smrti souzeni bez rozdílu funkce a postavení, takže došlo i na ty nejvyšší. Posledního stranického funkcionáře a nejvýše postaveného politika bývalého východního Německa (NDR) Egona Krenze poslal soud za usmrcení uprchlíků na vnitroněmecké hranici na šest a půl roku do vězení. Stalo se tak už v polovině devadesátých let, zatímco v Česku (na Slovensku to bylo podobné) panovalo především ticho. Za přibližně tři stovky usmrcených uprchlíků u nás byli odsouzeni tři vojíni a jeden nižší důstojník. Žádný z těch, kdo železnou oponu vymyslel, prosadil a udržoval. Žádný z těch, který střelcům na hranici vydával rozkazy. Takový je rozdíl mezi českou a německou spravedlností.
Ta česká je nespravedlivá dvojnásob: nejenže u nás mocní unikli trestu, ale zcela výběrově byli potrestáni ti nejníže postavení.
Symbolickou ukázkou českého přístupu se stal pražský pohřeb generála Františka Šádka, někdejšího velitele pohraničníků. Ten byl v roce 2015 pochován s vojenskými poctami, přestože byl kvůli jednomu případu od železné opony obviněn. Za jeho působení v čele pohraniční stráže zahynulo celkem 17 osob. Šádek se soudu vyhnul ze zdravotních důvodů. Co si asi tak mohli myslet vojáci, kteří u jeho rakve drželi čestnou stráž?
Spravedlnost a smrt
Německo-český tým, který vznikl v bavorském Weidenu, se ovšem zaměří jen na společné případy; tedy ty, při nichž byli zabiti němečtí uprchlíci československými pohraničníky. Dnes jsou sice takto prošetřovány jen čtyři případy, zato ale důkladně zmapované. Podklady připravila Platforma evropské paměti a svědomí, která se tématu dlouhodobě a systematicky věnuje. Ta dala Němcům i podnět k šetření.
Podstatné ale je, že mezi podezřelými jsou i vysocí funkcionáři včetně bývalého šéfa komunistů Miloše Jakeše a někdejšího dlouholetého federálního premiéra Lubomíra Štrougala, který předtím zastával také funkci ministr vnitra. V tomto šetření jde sice jen o zlomek obětí (za Štrougalova ministrování zahynulo na hranici 33 osob, v době, kdy byl premiérem, dalších 27), přesto je významné, že se mezinárodní tým zaměřuje i na lidi z nejvyšších pater moci. Takový přístup může otevřít cestu k dalším podobným případům, dokáže-li justice viníky povolat k odpovědnosti dříve než přijde smrt.
Problémem společného týmu je ovšem jeho česká část. Němci zřejmě nemohli postupovat jinak než požádat o spolupráci. Je ale poctivé připomenout, jak mizerně Češi řešili podobné případy v minulosti.
Jedním z nejvýznamnějších bylo vyšetřování vraždy Henriette Tremeaudové, manželky francouzského prefekta ve Štrasburku. Československá komunistická rozvědka provedla vraždu pomocí bomby ukryté v krabici doutníků, již zaslala prefektovi v roce 1957. Šlo o politický atentát se vším všudy: akce měla zastavit německo-francouzské sbližování. Francouzi při vyšetřování poskytli maximální pomoc a před českým soudem tak stanul bývalý komunistický rozvědčík Stanislav Tomeš. Tedy stanul… Soudu se vyhýbal kvůli údajnému špatnému zdravotnímu stavu, přičemž po celou dobu měl platný řidičský průkaz i pravidelně obnovovaný zbrojní pas. Soudkyně Hana Hrnčířová jeho případ nakonec zahrála do autu a Tomeš potrestán nebyl. Později, v roce 2014, sice padlo rozhodnutí, že Hrnčířová v případu pochybila, na výsledku to ale nic nezměnilo. Co si o tom asi mysleli francouzští pozůstalí a představitelé tamní justice? A nedopadnou ty případy od železné opony stejně?
Němečtí vyšetřovatelé přichystali Česku k třicátému výročí pádu komunismu nečekaný dar. Snad na něj jednou nebudou vzpomínat se stejnými pocity, jaké provázel ve zmiňovaném případu jejich francouzské kolegy.
