Málokde je tak patrný rozdíl v tom, co si (o sobě) myslíme a co ukazují čísla, jako na silnici. Podle americké studie 94 procent nehod způsobí řidiči. Stav auta nebo silnice za to mohou opravdu málokdy.
I česká policejní ročenka z roku 2018 tvrdí, že nejčastější příčinou dopravních nehod je nepozornost a nejtragičtější nehody následují v okamžiku, kdy řidiči odmítnou přizpůsobit svou jízdu stavu vozovky. Řízení je hotovým koktejlem chyb v našem uvažování. Na silnicích je to zkrátka psycho.
Kdyby kolem nebyli samí idioti, nenadával bych
Nevidíme tam lidi, ale auta. Schválně si zkuste porovnat, jak reagujete, když musíte náhle zastavit či zpomalit při chůzi, když vám někdo na chodníku nebo na chodbě zkříží cestu. Často si toho ani nevšimneme, úsměv, omluva, přikývnutí a jde se dál. A jak to máte na silnici? Pokud vás takové chování naštve, nebo dokonce sáhnete k peprnějšímu slovu, nejste ničím výjimeční. Potkávání na silnici totiž nevnímáme jako potkávání s lidmi, spíš jako počítačovou hru. A k ne-lidem máme větší tendenci chovat se ne-hezky.
Navíc svůj vlastní hněv na silnici pokládáme za spravedlivý, třeba proto, že nás někdo vyděsil svou jízdou. Hněv ostatních řidičů ale považujeme za produkt jejich neschopnosti se ovládat či rovnou za přiznání chyby. Já jsem naštvaný oprávněně, ten idiot mě vyděsil. Kdokoliv jiný je naštvaný zbytečně, ten idiot se neumí ovládat.
Co platí pro hněv, týká se i chyb - cizí považujeme za neschopnost, či dokonce zlý úmysl (idiot nekouká na cestu!), zatímco vlastní za omluvitelný výsledek situace (Bylo špatně vidět! Vyhýbal jsem se díře!).
Tenkrát v Lake Wobegon
Slyšeli jste někdy o městě Lake Wobegon, kde "ženy překypují silou, muži krásou a všechny děti jsou nadprůměrné"? Jestli ne, není divu. Neexistuje. Je to fiktivní místo z rádiové show. Přesto se zapsalo do historie psychologie a ekonomie, a to právě díky úžasné schopnosti všech jeho dětí být nadprůměrné.
Že je to proti logice? Možná, ale naprostá většina z nás má nejspíš v Lake Wobegon alespoň předky. Jak jinak si vysvětlit notoricky známý fakt, že sedm až devět z deseti řidičů (podle studie a dané kultury) stabilně tvrdí, že mají nadprůměrné řidičské schopnosti. Trpí tím, čemu se říká iluze superiority, což je vlastně jen jiný termín pro "efekt Lake Wobegon". Stručně řečeno prostě neuvěřitelně přeceňují svoje schopnosti.
Dobrá zpráva pro sváteční řidiče: ti zase mají tendenci své schopnosti podceňovat. Pokud řídíte jen jednou za čas, pravděpodobně na tom jste lépe, než si myslíte. Iluzí superiority trpíme častěji u opakovaných činností, u těch občasných si naopak připadáme nepatřičně a máme pocit, že ostatní jsou v nich mnohem lepší.
Nejenže si myslíme, že jsme schopní a řídíme bezpečně. Navrch trpíme dojmem, že máme nad děním na silnici až magickou kontrolu. Stačí párkrát správně odhadnout chování řidičů okolo a už už se vkrádá myšlenka, že to tak bude vždycky. Větší část lidí si tak myslí, že nehoda se nejspíš nestane, pokud řídí oni. O to víc ale nedůvěřují ostatním. Jak daleko může dojít pocit sebejistoty a kontroly nad situací, ukázala studie, podle níž si celá čtvrtina řidičů myslí, že psaní SMS a e-mailů nemá žádný vliv na to, jak šoférují…
Mozek navíc dokáže dát pomalým řidičům důvod k ještě pomalejší jízdě a rychlým k rychlejší. Rychlí řidiči se totiž mýlí v tom, kolik času ušetří dalším zrychlením. Ti nejpomalejší se mýlí také, ale naopak: mají pocit, že zrychlením ušetří méně času, než jaká je skutečnost. Obě skupiny tak chybami v odhadech snižují bezpečnost na silnicích.
Zdá se vám, že ta BMW (nahraďte libovolnou nenáviděnou značkou) se na silnici chovají tak nějak hůř nebo že jim někdo odmontoval ovladač blinkru? Možná nezdá. Jen vychází najevo, že symbolizuje-li auto společenský či ekonomický status řidiče, násobně častěji máte tendenci si myslet, že zkříží cestu chodci nebo "předbíhá" na křižovatce.
Britská agentura GoCompare zjistila, že řidiči, kteří jsou v Británii nejčastěji souzeni za porušení dopravních předpisů, jezdí v modelech BMW, Audi a Mercedes. Německá agentura Check24 tvrdí, že v Německu jsou to značky Porsche, Land Rover a Saab. Šetření přitom odhaluje skrytý předpoklad, že řidiči Porsche jsou natolik okouzleni tachometrem, až přestávají sledovat silniční provoz.
U nás podobnou statistiku k dispozici nemáme. Český rozhlas ale v roce 2015 analyzoval několik set tisíc dopravních nehod a zjistil, že značka na nehodovost nemá ani zdaleka takový vliv jako stáří auta a zkušenost řidiče.
Obecně lze ovšem říci, že se na silnici chováme hůř, pokud při jízdě máme pocit důležitosti. Jedu na důležitou schůzku? Jsem místní, a tím pádem se ve svém městě cítím důležitěji? Mám super auto? Výsledek je vždy podobný: pocit většího práva tu být, jet nebezpečněji, nebrat ohled na ostatní.
Chrání vás, co vás štve
Zdá se, že homo sapiens sapiens opravdu nebyl předurčen k řízení. Naštěstí je ale předurčen k něčemu jinému: vytvářet pravidla a instituce, které zabrání nejhorším projevům mozkových omezení. Ukazuje se totiž, že nejlepším lékem na naše řidičské nedokonalosti jsou dobře nastavená pravidla. A samozřejmě i naše schopnost je pak vynucovat. Jinými slovy: na silnici nás chrání především to, co nás při jízdě pravidelně nejvíce štve.
Ale stejně: už aby tu byla ta samořiditelná auta. Ta se (snad) nebudou vztekat, přeceňovat a vymlouvat na neschopnost všech ostatních. Do té doby se ale budeme na silnicích dál nekonečně mýlit.
Autor, ekonom, je spolumajitelem společnosti Behavio.
S přispěním Michaely Mendelové
