Když se 11. září 2001 v důsledku teroristického útoku zřítila dvojčata Světového obchodního centra, nabídli lékaři v nemocnici Mount Sinai na Manhattanu všem, kteří se v oblasti nacházeli, že je zkontrolují, zda nebyli vystaveni toxinům. Na vyšetření v následujících dnech dorazilo i 187 těhotných žen.
Psychiatrička a neurovědkyně Rachel Yehuda z Icahn School of Medicine, která při zmíněné nemocnici funguje, se rozhodla, že bude sledovat, zda se u těchto žen následně nerozvine posttraumatická stresová porucha. U některých k tomu skutečně došlo a - jak lékaři zjistili - projevovalo se to mimo jiné tím, že měly neobvykle nízkou hladinu kortizolu.
Vědce ale zarazilo něco jiného. Totiž fakt, že znepokojivě nízkou hladinu tohoto hormonu našli i ve slinách dětí, jež se těmto maminkám narodily. O pouhý rok dříve přitom Yehuda stejný efekt vypozorovala také u dospělých potomků lidí, kteří přežili holokaust. Tehdy to vědci spojovali s tím, že je vychovávali rodiče trpící silným emocionálním traumatem. Jak se ale po útoku na dvojčata ukázalo, trauma evidentně zanechává v potomcích stopy ještě před jejich narozením.
Dědičné prokletí
Nebylo to poprvé, co vědci přišli s poznatkem, že trauma je geneticky dědičné. Ekonomka z Kalifornské univerzity v Los Angeles Dora Costová před lety prozkoumala záznamy takřka 4600 potomků mužů, kteří za americké občanské války skončili v konfederačních zajateckých táborech. Panovaly v nich otřesné podmínky, chyběla pitná voda i potraviny a podstatná část zajatců tak zemřela. Přeživší si pak odnesli do života velké emocionální trauma. Jak Costová zjistila, zátěž se přenesla i na jejich mužské potomky. Ačkoli sami neprošli podobně traumatickou zkušeností, dožívali se v průměru nižšího věku než zbytek populace. Nebylo to přitom evidentně způsobeno výchovou - dříve totiž umírali pouze synové, kteří se narodili až po konci občanské války.
K podobnému závěru mimochodem došli i badatelé zkoumající obyvatele odlehlých vesnic ve Švédsku. Nedostatečný přísun potravin měl neblahý efekt na zdraví potomků vesničanů opět jen po mužské linii.
Jiný švédský výzkum pro změnu vysledoval podobný genetický přenos traumatu po linii ženské. Vědci z univerzity v Uppsale zkoumali zdravotní záznamy asi tří tisíc dětí Finů, kteří byli během konfliktu se Sovětským svazem v letech 1941-1945 evakuováni do Švédska. Tyto děti žily v pěstounských rodinách a musely se učit švédsky, část z nich se pak v dospělosti do Švédska zase vrátila a založila tam rodiny. Zatímco ale potomci žen byli ve vyšší míře hospitalizováni kvůli bipolární poruše, depresím a dalším psychickým nemocem, u potomků mužů se nic takového vysledovat nepodařilo.
Jak ukázaly další práce, nepříznivé zážitky mohou ovlivnit následující generace více cestami. Děti jsou přirozeně ovlivněny chováním rodičů, roli ale mohou hrát i vlivy během těhotenství, a dokonce i změny ve vajíčkách a spermiích. V úvodu citovaná neurovědkyně Rachel Yehuda tvrdí, že trauma způsobuje změny ve fungování genů. Jinak řečeno - účinky stresujících zážitků mohou přetrvávat i velice dlouho poté, co bezprostřední ohrožení pomine.
Rozetnout bludný kruh
Její slova potvrzuje i výzkum provedený nikoliv na lidech, ale laboratorních myškách. V roce 2014 Brian Dias a Kerry Ressler, oba z Emory University School of Medicine v americké Atlantě, zkoumali dědičnost traumatu tak, že dávali myším samcům mírný elektrický šok pokaždé, když ucítili vůni třešňového květu. Vzbuzovali v nich tak obavu z této vůně.
Jak se ukázalo, elektrické rány a následný strach zapříčinily změny v mozku a spermiích myšáků. Jejich samčí potomci pak vykazovali z třešňových květů podobný strach - a měli stejně pozměněný mozek i spermie - jako myší tátové, aniž by kdy dostali jediný elektrický šok. Tyto účinky se přitom přenášely po dvě generace - ještě vnukové elektřinou trápených myšáků se před zmiňovanou vůní měli na pozoru.
Pro čtenáře, na které by šly chmury z představy, že svému - třeba ještě ani nepočatému - dítěti předají nějaká ta traumata, má autor uklidňující zprávu: Toto dědičné prokletí lze zastavit. Alespoň tedy u myší. Dias s Resslerem je dokázali převychovat tak, aby strach z třešňových květů ztratily. Jejich potomci počatí po této "léčbě" již zmiňované změny v mozku ani spermiích nevykazovali a třešňové květy je neděsily.
Snad to u lidí bude podobné. Alespoň výzkum válečných veteránů, kteří se posttraumatické stresové poruchy zbavovali pomocí kognitivně-behaviorální psychoterapie, takovou naději dává.
