Za třicet let se toho dá stihnout opravdu hodně, ale v Česku jako by ten čas neznamenal nic. Jako kdyby těch tří desetiletí vůbec nebylo, přeme se dnes vášnivě o památník z doby totality, podstatu přes půl století staré tragédie ze srpna 1968, i o události ještě starší: aktuálně právě o smrt Jana Masaryka. Neměly by nás už dávno zajímat úplně jiné otázky?
Neměli bychom se třeba ptát spíš na to, zda si naše společnost dokáže vynutit spravedlnost bez ohledu na peníze, moc či časový odstup? Nebo pátrat po tom, jak zařídit, abychom byli odolní vůči svodům zkušených manipulátorů? Jak se vypořádat s dezinformacemi? Jak zapracovat na společenském sebevědomí, aby nám jeho nedostatek přestal bránit v ochotě podělit se o bohatství s méně šťastnými?
Dokázali jsme se vůbec poučit z historie a proměnit traumata, která nám přinesla, ve zdroj vnitřní síly? Odpověď je bohužel jasná. Minulost nás stále rozděluje a oslabuje. A to hned dvakrát: jednou svou vlastní znejisťující existencí a podruhé právě těmi spory, které vyvolává.
Prostě se nám tu děly nehody
Kolik zbytečných slov bylo napsáno za poslední měsíc jen kvůli Koněvově soše (která už dávno měla skončit v muzeu). Kolik jich bylo napsáno za poslední týden jen v souvislosti se žvástem jednoho komunistického poslance. Kolik se náhle vyrojilo textů s ambicí jeho lež vyvracet důkazy. Jako by to bylo potřeba! Jako bychom si nebyli dostatečně jisti tím, co víme. O okupaci. O sovětském vpádu. O svědectvích pamětníků i archivů. Problém je, že si tím ale možná opravdu jisti nejsme.
Zdravá společnost by se s popíračem nehádala, prostě by jej hnala k odpovědnosti. Tím spíš, je-li popírání nacistických i komunistických zločinů trestné. A snadno prokazatelná lež, že za sovětské okupace se u nás umíralo při dopravních nehodách, opravdu není "jen jiným názorem".
Jak se ale ukazuje, žijí mezi námi stále lidé, kteří by rádi za "nehodu" vydávali nejspíš celou okupaci. Ba i vraždy Milady Horákové, Heliodora Píky či Josefa Toufara. Zkrátka všechny komunistické zločiny spáchané od února 1948 do listopadu 1989.
Nepochybně je pro ně "nehodou" i tragická smrt Jana Masaryka. Ať ale dopadne nynější obnovené prošetřování jeho osudového pádu na nádvoří Černínského paláce jakkoli, nemělo by překrýt obecné souvislosti. Masaryk, který byl v okamžiku své smrti v březnu 1948 (už jen) symbolem kontinuity se světem demokracie a svobody, se bezpochyby stal obětí rudé totality, ať už byly detaily jeho strašné smrti jakékoli.
Stůl a zrcadlo
Třicet let se motáme v kruhu: vyvracíme komunistické lži nebo se zabýváme výkřiky z Moskvy či Pražského hradu. Řešíme chytlavé drobnosti, jako jsou nekonečné seznamy spolupracovníků tajné policie. Víme hodně o umělcích, kteří podepsali antichartu. To podstatné ale nesouvisí ani tak s těmito historickými detaily, jako spíš s předáváním poselství. Nezvládáme ve školách výchovu směřující k pochopení toho, co je to totalitní režim, jaké jsou jeho prostředky a čeho je schopen.
Proto nejsme imunní vůči nekonečným a neplodným návratům do minulosti. Proto jsme se s ní stále ještě nedokázali vyrovnat - uklidit stůl a pustit se do nové smysluplné práce.
Krom čistého stolu ale samozřejmě potřebujeme i zpětné zrcadlo. Místa paměti, kde se budeme moci ohlížet za všemi těmi hrůzami - a zjišťovat, jestli kráčíme správným směrem. Bez památníků a muzeí totality nepřestaneme přešlapovat na místě. Němci i Poláci už to dávno pochopili a mají je. U nás jsme je ale z nějakého záhadného důvodu zatím ještě pořád nevybudovali.
"Aby se v politice zachovala slušnost, bude třeba zachovávat vzpomínku na historii hrůzy," napsal britský historik Tony Judt, který hodně přemýšlel o východní Evropě. Debata, kterou v Česku aktuálně podstupujeme, je ale vedena vším možným, jen ne snahou o zachování vzpomínek na historii hrůzy. Zažíváme spíš snahu o zachování zmatku.
Pamětníci, kteří předávají poselství z minulosti, dožívají. A jejich štafetu zatím nemá kdo převzít. Potřebujeme přitom, aby nepřestala být slyšet jejich svědectví. Potřebujeme na vlastní oči vídat fotografie těch, kteří řádění rudých zločinců nepřežili a zůstaly po nich už jen dopisy napsané v cele smrti.
Jen kdo zná, ví a rozumí, má pevnou půdu pod nohama.
