Letos 14. března, na výročí vzniku fašistického Slovenského státu v roce 1939, slavila Kotleba - Lidová strana Naše Slovensko (LSNS) den slovenské státnosti. Uspořádala v Banské Bystrici galavečer, na kterém předseda Marián Kotleba odevzdal třem sociálně slabším rodinám (třem "slušným mnohodětným rodinám", informuje strana na webu) charitativní šeky "ve výši téměř 4500 eur". Potud nic nápadného. Ale minulý týden byl Kotleba právě kvůli tomu obviněn z trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačování práv a svobod.
Na první pohled se to může zdát jako nesmyslné, respektive kontraproduktivní. Jenže obvinění se - pochopitelně - netýká samotného předání peněz, ale sumy, která na šecích byla. Chudé rodiny totiž dostaly třikrát 1488 eur. A vtip je v tom, že toto číslo je mezi neonacisty nesmírně oblíbené, protože odkazuje ke dvěma klíčovým šifrám, které používají. Z pohledu policie tak jde o jasnou propagaci nacismu. Z pohledu "normálních lidí", kteří neonacistickou hantýrku neznají, naopak o nepochopitelnou snahu o policejní šikanu. Jaká je tedy pravda a dá se v tomto případě vůbec najít?
Odpověď není snadná; zejména proto, že nejde o otázku jednu, ale spíše o tři. Ptáme se totiž na to, zda:
Je číslo 1488 neonacisty používáno v rámci jejich ideologie?
Jde o propagaci neonacismu?
Má být tato forma propagace trestána?
Nejjednodušší je odpověď na první otázku. Šifru "1488" (častěji jako 14/88) najdeme naprosto běžně v neonacistickém prostředí, ať už v podobě hesla, podpisu, grafitti, nebo tetování. Je to jeden z nejčastějších symbolů neonacistické scény, používá ho dlouhodobě. Spojuje odkazy na dva pojmy. První z nich je takzvaných 14 slov (fourteen words), která zní: "We must secure the existence of our people and a future for white children", tedy v překladu "Musíme ochránit existenci našich lidí a budoucnost pro bílé děti". Věta sama o sobě nezní nijak hrozivě, jde ale o motto americké neonacistické teroristické skupiny The Order/Silent Brotherhood, která působila v letech 1983-1984 a která byla zodpovědná mimo jiné za vraždu Alana Berga, rozhlasového moderátora židovského původu. Jeho autorem je David Lane, původně člen Ku-klux-klanu, později organizace Aryan Nations a nakonec ideolog The Order. Druhý pojem je o něco jednodušší. Číslice 88 je v neonacistickém prostředí využívána jako šifra pro "Heil Hitler!" díky tomu, že písmeno H je osmé v abecedě. Spojení 14/88 je tak čirou esencí neonacismu a přesně v tom významu je neonacisty také používáno. Odpověď na první otázku je tak jasná.
S druhou otázkou je to o něco složitější. Čistě teoreticky můžeme samozřejmě říci, že jakékoliv používání symbolů spojených s nacismem nebo neonacismem je automaticky propagací nacismu/neonacismu. Současně ale cítíme, že je rozdíl mezi používáním číslice 1488 a hákového kříže (či jakéhokoliv jiného symbolu, který si asociujeme s nacistickou třetí říší. Pravdou současně je, že pro samotné neonacisty v tom rozdíl není žádný.). Číslice 1488 je totiž (stejně jako keltský kříž nebo triskelion) takzvaný zástupný symbol. Tedy symbol, který sám o sobě není spojen s historickým nacismem, ale který je v rámci neonacistické scény využíván pro nahrazení symbolů, jejichž veřejné používání je trestné. Záleží tedy na kontextu jeho využití.
Právě kontextualita používání zástupných symbolů často lidi mate. Zdá se jim nefér, když jeden symbol může u jednoho znamenat propagaci nacismu, zatímco u jiného nikoliv. Přitom to není nic nepochopitelného a nemusíme chodit ani nijak daleko pro příklad. Zatímco hákový kříž si spojujeme s nacismem, víme současně, že jde o symbol, který je mnohem starší a který se objevuje v řadě dalších kultur (z nějakého důvodu se u nás vžilo přesvědčení, že jde původně o buddhistický symbol z Indie, fakticky jde ale o univerzální symbol, který nacházíme u řady kultur z celého světa, přičemž jeho nejstarší výskyt datujeme cca do pátého tisíciletí před naším letopočtem). A nijak nás nenapadne, že bychom měli za jeho použití trestat indického buddhistu nebo hinduistu. Kontext používání zástupných symbolů je ve skutečnosti poměrně dobře pochopitelný a srozumitelný, ne vždy si ho ale uvědomujeme na první pohled.
U trestného činu propagandy se ale řeší ještě jiná věc, a sice úmysl. Mohl Marián Kotleba nevědět, že číslice 1488 je používána mezi neonacisty? To ví samozřejmě jen on sám, domnívám se ale, že taková možnost je fakticky zcela nepravděpodobná. Naopak pokládám za zřejmé, že věděl velmi dobře, co dělá a co svým činem vyvolá. Mediální zájem. A možná i zájem policie. Ať tak nebo tak, bude se o něm mluvit. A to je v politice k nezaplacení.
Poslední otázka je nejtěžší. Má být taková podoba propagace trestná? Tady ve skutečnosti narážíme na mnohem hlubší problém: meze svobody slova. Existují vůbec? Není jakékoliv omezení svobody slova jejím popřením? Je řada lidí, která si to myslí. A nejsou naopak slova předobrazem našich činů? Nesouvisí to, co říkáme, s tím, co děláme? A nemáme proto právo omezit to, co vyvolává nenávist? Je řada lidí, která si to myslí.
Na tuto otázku neznáme jako společnost jasnou a všemi akceptovatelnou odpověď. Víme ale ze zkušeností, jak systém střetu mezi státní mocí a krajní pravicí v otázkách svobody slova funguje. Poměrně jednoduše. Buď vyhraje krajní pravice a státní moc dojde k závěru, že nedošlo k porušení zákona. Krajní pravice slaví vítězství, protože porazila systém. Nebo vyhraje státní moc, ale krajní pravice opět slaví vítězství, protože se může prezentovat jako mučednice a novodobý disent. Je to tedy win-win situace pro krajní pravici, což si její ideologové a vůdcové velmi dobře uvědomují.
