Parlament náruživě řeší, jestli se po dálnici smí jezdit rychlostí 150 kilometrů za hodinu. Šťastná země, která má takové starosti!
Zákony o provozu na pozemních komunikacích poslanci a senátoři milují nade všechno. Někteří tak, že by se o ně přeli i v pátek po druhé hodině odpoledne. Nemáme jen deset milionů trenérů, jak si všiml Jaromír Jágr, ale také deset milionů odborníků na to, jak se má a nemá jezdit. Zákonodárný sbor zrcadlí vůli lidu a tak to má být.
150ku na dálnicích ve středu Senát vrátil Sněmovně; ať si ještě jednou užije a porochní se v tom. To je záslužné hned ze dvou důvodů: kromě satisfakce zákonodárných libid – u 99 procent zákonů se jinak poslanci k smrti nudí – horní komora znovu zafungovala jako legislativní pojistka, brzda, spojka, hřídel a tak dále. Nedala této zhůvěřilosti zelenou, vystavila jí stopku.
Nápad, že by se na vybraných úsecích dálnic mohlo jezdit 150, patří k těm vůbec nejzběsilejším, jaké ze Sněmovny za poslední léta vzešly. A to se jím ještě ODS chlubila e-mailem: „Úspěch ve Sněmovně!“
Všechny konkrétní důvody proti 150ce, od bezpečnosti po drancování fosilních paliv, se dají sklenout dvěma slovy: zbytečnost a zpupnost.
Nejde o nic menšího než o pohled na smysl lidské existence. Pokud svět vidíte skrze zrychlit, dohnat a předehnat, pak samozřejmě není zvýšení povolené rychlosti žádný problém, ale žádoucí postup. Auta a motorky na to máme, takže je de facto naší povinností, možná přímo posláním to z nich vyždímat.
Z druhé strany, jsou lidé, co neřídí silné vozy nebo neřídí vůbec a kvalita života pro ně nijak nesouvisí s tachometrem. Nebo ani s volantem. Zažívají stres a pocit ohrožení spíš z vysoké, ne nízké rychlosti, vlastní i těch kolem. (Svižných 110 až 130 kilometrů v hodině objektivně není žádná nízká rychlost).
Pravidla silničního provozu se nemají korigovat podle gusta horních deseti tisíc řidičů. Je třeba brát v úvahu mnohem širší zájem, včetně zájmu těch, kdo se vezou, kdo z dálnice znají tak akorát řev motorů, a také zájem přírody.
Zvýšit maximální rychlost by bylo symbolem rozežranosti. Luxus spočívá v přiměřené pomalosti, v možnosti zpomalit tempo. Je to prosté.
