reklama
 
 

21. srpen 1968: Z infekce nesvobody jsme se ani za 50 let nevyléčili

21. 8. 2018
Jedině mlčící prezident Zeman se vůči okupaci v roce 1968 a listopadu 1989 chová slušně. Mluvit by bylo pokrytecké. Zřejmě má ještě zbytky svědomí.

Několik měsíců média i sociální sítě připomínají 50. výročí okupace 21. srpna 1968. Byla to krutá dějinná událost, která Československo, Slováky a Čechy, ale i některé příslušníky okupační armády vážně a dlouhodobě poškodila. Od invaze uběhlo pět desetiletí, působí na nás dál tehdejší ztráta klubající se, rodící se svobody? Bohužel značně.

V roce 1968 nešlo o záchranu před "fašistickým pučem", "ozbrojeným převratem", "krveprolitím", jak to podává ruská propaganda. Stalo se něco osudového: malý národ, který měl za sebou německou okupaci, pak osvobození spojenci a následné zneužití osvobození Rusy a domácími komunisty, se začal nadechovat. Ještě v něm nebyla úplně zadušena touha po svobodě, ani komunistický, Rusy podporovaný či řízený teror v 50. letech ji nevygumoval.

Po velmi krátkém "jaru" následovala invaze, pak ještě krátké období vzdoru, po něm emigrace mnoha vzácných českých žen a mužů a "normalizace", přijetí nesvobody jako normy, normálu. Nejhorší nebyl Brežněvův mezinárodní zločin, nejhorší bylo, jak se v tom Čechoslováci naučili chodit, jak zoufale málo odporu, neposlušnosti se našlo v letech do listopadu 1989.

Svoboda se musí pěstovat, není vůbec snadná, levná, nikdo vám ji nadlouho zadarmo nedá, musíte se v ní znovu a znovu učit existovat, brát se za ni, vážit si jí, chápat ji jako jediný kvalitní životní prostor. Svou svobodu i svobodu druhých. Není víc svobod, je jen jedna, moje, tvoje, uprchlíkova.

My jsme si zvykli žít v nesvobodě, být ovládáni, vzhlížet k mocným, poslušně se jim podřizovat. Pak se stal zázrak, komunistický režim padl, sám se zhroutil, vyžil, dostali jsme volnost (nikoli svobodu) zadarmo a hned jsme šilhali po vůdcích, z nichž jedním byl Václav Klaus, ze kterého se ovšem časem vyklubal člověk, který svobodu nenávidí.

Dnes to vidíme, my jsme se z infekce nesvobody, tedy z jistého druhu "pohodlí", kdy jiní rozhodují za mě, kdy nejsme občané, ale manipulovaní jedinci, kteří sežerou kdejakou lež, ve velkém polykají nesmysly a polopravdy, nestačili vyléčit. My se z té infekce v podstatě neléčili, ve školách se demokracie prakticky neučí, jako by byla samozřejmá. Není.

Mlčeti zlato

A tak se stalo, že ve volbách uspěl politik slibotechna, politik exkomunista, politik exagent StB, uspěli neofašisté a k moci kluzce proklouzli z totality nevyléčení komunisté. Hlavní demokratické strany neuspěly, protože ani politici v nich často (ne všichni) nevědí, co je svoboda, nechápou smysl občanské společnosti.

Z infekce nesvobody, z pohodlí nesvobody nevyléčená společnost je lhostejná a lehce manipulovatelná, nejen ruská propaganda s ní výtečně umí mávat, postrkávat ji proti demokracii, proti svobodě, rozdělovat ji. Protože ne všichni nevědí, co je svoboda, část národa ji stále hledá a potřebuje k životu, jen to není část větší, nýbrž bohužel spíš menší.

Jisté rozhořčení vyvolal Miloš Zeman, nejviditelnější český produkt neléčené infekce nesvobody, když jeho mluvčí oznámil, že se k výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy nijak veřejně nevyjádří. Jiří Ovčáček napsal: "Svůj odvážný projev už pan prezident pronesl. Když za počínající normalizace prohlásil, že nesouhlasí s okupací. Za tento postoj byl vyhozen z práce, z Vysoké školy ekonomické. Takový projev vydá za tisíce čistě formálních a neupřímných proslovů, které 21. 8. jistojistě zazní."

Úplně stejně se prezident zachoval loni při výročí 17. listopadu 1989, Ovčáček tehdy také lidu sdělil: "Pan prezident 17. listopadu věnuje této události tichou vzpomínku jako aktivní účastník 17. listopadu 1989." (Ponechme stranou, jak vypadala ona Zemanova "aktivní účast".)

Jeho avizované mlčení vyvolalo údiv a u někoho i hněv, hlava státu prý přece musí jaksi "za národ" promluvit, znovu při kulatém výročí odsoudit okupaci. Omyl, bylo by to čiré pokrytectví. Zeman má možná ještě nějaké zbytky svědomí, možná se v hloubi duše stydí za to, co se z něj stalo, jak podlézá Putinovi, který je přece taky okupant, za něj Rusko Ukrajině uloupilo Krym, za něj se odehrávají děsivé věci v Rusku, na Ukrajině, v dalších zemích (Skripal, MH17 atd.).

Kdyby Zeman mluvil o invazi 1968, buď by zklamal Rusy, nebo by zklamal Čechy a Slováky. Nejde se bratříčkovat se Si Ťin-pchingem, exkágébákem Putinem, Jakuninem a dalšími a mluvit slušně, pravdivě o okupaci 1968. Vážně ne. Nejde být vyhozen z práce a z komunistické strany za nesouhlas s okupací a pak souhlasit s anexí Krymu a s autoritářskými, práva a svobody jednotlivců pošlapávajícími režimy. Ovce nemůže nahlas odsuzovat vlka, jemuž podlézá.

V Česku jsme došli tak daleko, že jedině mlčící Zeman se vůči dvěma klíčovým momentům naší historie chová slušně. A mlčet by měli i další, třeba nereformovaní, stalinističtí komunisté (Filip), ale to už bychom žádali moc. Slováci jsou na tom o hodně lépe, prezident Andrej Kiska promluví 21. srpna večer o okupaci Československa ve veřejnoprávním rozhlasu a televizi (RTVS). Projev odvysílá i ČT24.

Pro českou budoucnost je životně důležité, abychom se začali léčit z vleklé infekce nesvobody, abychom se začali učit žít svobodně, na vůdcích, slibotechnách, lhářích nezávisle.

autor: Martin Fendrych | 21. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama