Taky jste to už slyšeli? Česká republika je šestá nejbezpečnější země na světě.
Pokud je to pro vás novinka, pak musíte žít jako poustevník v samotě uprostřed lesů, kam zprávy neproniknou. Téhle se jinak utéct nedá.
Jen v posledních týdnech nám to připomněl prezident i vláda. "Česká republika je šestá nejbezpečnější země na světě. Jsme dokonce lepší než Švýcarsko", prohlásil Miloš Zeman ve vánočním projevu. "Česká republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě. Naším prvořadým závazkem je, aby to tak zůstalo", píše se zase v návrhu programového prohlášení Babišova kabinetu.
Že jsme šestá nejbezpečnější země světa, slyšíme i od prezidentských kandidátů v jejich debatách.
Totéž zopakovali při různých příležitostech bývalý i nynější ministr vnitra, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Pavel Bělobrádek, Tomio Okamura, Miroslav Kalousek, Ivan Bartoš a spousta dalších politiků.
To je až dojemná shoda a hrdost - takovou jsme dřív prožívali snad jen u hokeje. A vlastně - smysl to docela dává. V bezpečnosti jsme šestí, v hokeji jsme na posledním mistrovství světa skončili až sedmí. Češi, do toho!
Jenže pýcha může předcházet pád. U hokeje jsme to už zažili.
Aby bylo jasno - vůbec nezpochybňuju závěry expertů, kteří každoročně sestavují tzv. Global Peace Index. Česko je skutečně podle jejich kritérií bezpečná země a buďme za to rádi. Ani nevyčítám politikům, že to připomínají. Je dobré říkat lidem pozitivní zprávy.
Neměly by nás ale ukolébat. Podobně jako v hokeji nemáme nic jistého.
Když totiž českou hrdost na bezpečnou zemi prozkoumáme blíž, okamžitě narazíme na problém. Panuje totiž rozšířené přesvědčení, že se v Česku neobáváme vyjít na ulici především proto, že na ni příliš nemáme šanci potkat někoho, kdo by vypadal a mluvil jinak než my. Tomio Okamura to na prosincové tiskové konferenci za souhlasného přikyvování Marine Le Penové a Geerta Wilderse formuloval takto: "Česká republika je šestá nejbezpečnější země světa. Je to mimo jiné díky tomu, že tu nemáme žádná přistěhovalecká ghetta, nemáme tady no-go zóny, nemáme tady větší muslimkou komunitu."
Na první poslech to zní jako samozřejmost. Ano, riziko, že se stanete obětí teroristického útoku, je určitě v Praze menší než v Paříži či Londýně. A to nepochybně proto, že u nás prakticky neexistuje podhoubí, z něhož se v poslední době nejčastější rekrutují jejich pachatelé, tedy prostředí radikálního islámu.
Jenže takhle jednoduché to není. Pomiňme teď, že ani z žebříčku Global Peace Index nevyplývá žádný přímý vztah mezi bezpečností a mezi přítomností přistěhovalců. Ani těch muslimských. Před Českem jsou mnohem pestřejší Rakousko a Dánsko, daleko za námi pak podobně homogenní Polsko či Slovensko.
Pokud bychom propadli iluzi, že svou bezpečnost nejlépe ochráníme co nejtvrdším odporem vůči všemu cizímu, ocitli bychom se na nejlepší cestě ji ztratit.
Česko totiž není tak bezpečné, jak si nalháváme. Ohrožují nás pouze jiné věci než terorismus a kriminalita na přistěhovaleckých předměstích. Ohrožujeme se my sami.
Naše bezpečí lze přirovnat k pohodlí někoho, kdo tráví celé dny v dobře vytopené místnosti za utěsněným oknem a libuje si, že nikdy nemá rýmu. A kroutí hlavou nad bláznovstvím těch, kdo chodí ven a občas ji dostanou.
Jistě, teoreticky asi je možné prožít celý život v aseptickém prostředí a umřít, aniž bychom jedinkrát museli použít kapesník. Jenže, za prvé - koho by to bavilo? A za druhé - dokážeme zaručit, že naše topení bude vždy fungovat, okno perfektně těsnit, nikdo nám ho nerozbije a žádná okolnost nás nikdy nedonutí vyrazit ven?
Takovou záruku nám nikdo nedá. A malou ukázku toho, co se může stát, když někdo uvyklý na skleníkové prostředí z něj jen na chvíli musí vystrčit paty, nám přinesla uprchlická krize před půl třetím rokem. Ne, nikdo nám naše pařeniště nerozbil, spíš jsme jen jeho zamlženými skly viděli jakési dění v dálce. Ale už to stačilo.
Neodnesli jsme to rýmou, ale kolektivním zápalem mozkových blan. Byli jsme téměř ochotni pohřbít ústavní svobody, parlamentem jen o chlup neprošel zákon, který do obrany země vnášel zásadu "každý sám za sebe" vyhlašovanou na potápějících se lodích až v posledních, beznadějných momentech. Třetí nejsilnější stranou ve sněmovně se stala Okamurova pojízdná prodejna strachu, nenávisti a praktických sushi kitů. Kvůli pár uprchlíkům přiděleným podle kvót (kteří by stejně nejspíš nikdy nedorazili, protože kvóty skutečně moc "nefungují") jdeme do čelního střetu s Evropskou unií.
Představme si, co by se dělo, kdyby Angela Merkelová tehdy jednala podle dublinských pravidel (mnozí Češi jí mají za zlé, že je porušila). Tedy postavila na německé hranice armádu a nepustila nikoho ze statisíců migrantů dál s tím, že hranice EU překročili jinde. A oni by dnes už třetí rok bivakovali někde na Rozvadově nebo na Cínovci v táboře podobném tomu ve francouzském Calais - se všemi průvodními jevy.
Nikdy jsem nepochopil, co na této vyhlídce připadá českým kritikům Merkelové tak atraktivní, ale to je vedlejší. Jistěže by se zhoršila bezpečnost šoférů kamionů na dálnicích do Norimberka a Drážďan. Ale klíčová otázka je jiná - jak by reagoval náš skleníkový imunitní systém? Nebyl by Tomio Okamura dnes premiérem? Mohli bychom i letos vyrazit na hory do Rakouska bez pasu a front na hranicích? Potřeboval by Miloš Zeman ještě obhajovat mandát nebo bychom si v referendu odhlasovali, že je prezidentem za zásluhy doživotně?
Bezpečnost nejsou jen klidné ulice a noční tramvaje. Musíme se cítit v bezpečí především sami před sebou.
Trocha otužování by nám neuškodila.
