reklama
 
 

Národní státy jsou jako pohádkové bytosti. Evropanů, kteří na ně nevěří, přibývá

27. 12. 2017 9:30
Skutečně neexistuje evropské "my"?

Žijeme v moderním světě, kde nemají místo nadpřirozené bytosti. V jednu ale mnozí stále věříme.

Vlastně jich je celá smečka. Dokonce asi početnější, než kdysi řecký Olymp. K bájné hoře, na které žijí ty dnešní pohádkové bytosti - Česko, Polsko, Francie a další - vede ukazatel s nápisem "Národní státy".

Ne, nepopírám existenci Česka, Polska ani Francie. Ani fakt, že jsou to národní státy. Zaráží mě jiná věc - jak často jim přisuzujeme lidské schopnosti a vlastnosti. Docela jako dávní Řekové svým bohům. Kolikrát čteme "Česko chce…", "Polsku se nelíbí…" apod. Zatím nejsme tak daleko, abychom národní státy ve své fantazii nechali milovat, nenávidět nebo žárlit, ale kdo ví, třeba i na to dojde. Na Olympu to byla běžná věc.

Aby bylo jasno - Česko nic nechce a Polsku se nic nelíbí. Něco chtít nebo nechtít může Pepa, Honza, Marie či Kristýna. Líbit či nelíbit se něco může Jackovi, Andrzejovi, Katarzyně nebo Radosławě. Česko a Polsko mají od toho, aby si svoje chtění a libůstky - pokud se týkají věcí veřejných - mohli vyříkat a realizovat kompromis, který hodně z nich uspokojí, málo lidí naštve a nikoho neohrozí.

Tuto roli plní národní státy celkem obstojně, ale v globalizujícím se světě (a hlavně v integrující se Evropě) se mohou stát naopak překážkou na cestě k politickému konsenzu.

Evropská unie je formálně organizace sdružující státy - členy jsou Česko a Polsko, nikoliv Pepa nebo Jacek. Jenže integrace EU už dosáhla stupně, kdy Česko a Polsko (ne tyto dva státy konkrétně, ale obecně - úroveň národních států) začíná Marii a Katarzyně překážet v tom, aby v EU prosadily svoje představy.

Všimněte si, jak rozdílně přistupujeme k poslancům, kteří sedí pěkně doma na Malé Straně, a k těm, které jsme vyslali do Štrasburku. Pokud někdo volil ODS, asi neočekává, že jeho zájmy budou v Poslanecké sněmovně hájit poslanci za KSČM. A opačně.

U poslanců Evropského parlamentu jako by to ale přestalo platit. Najednou nemají zastupovat své voliče, ale - Česko. Chceme po nich, aby hájili "národní zájmy". (Těm, kdo tomuto pojmu nerozumějí a chtěli by se pokoušet zjistit, co je jeho obsahem, mohu ušetřit námahu. Když ho někdo použije, obvykle tím myslí "to, co chci já". Pouze se mu o tom nechce diskutovat.)

"Podívejte se na přesný jmenný výčet, kdo zrazuje občany ČR," šturmoval na Facebooku Tomio Okamura letos v červenci kvůli rezoluci, v níž europoslanci vyzvali členské země, aby plnily uprchlické kvóty. Důvod? Někteří čeští zákonodárci hlasovali jinak, než by si on představoval. "Protičeské usnesení," lamentoval dnes už bývalý europoslanec Petr Mach. Jako by čeští poslanci a poslankyně v Evropském parlamentu museli táhnout za jeden, národní provaz. Samozřejmě, že nemusí. Ani nemohou, protože žádný neexistuje.

Asi nejlepší ilustraci tohoto mýtu poskytla v listopadu tehdejší polská premiérka, když kritizovala europoslance za Občanskou platformu, kteří podpořili rezoluci vyzývající polskou vládu k dodržování zásad právního státu.

"Politici, kteří hanobí svou zemi na mezinárodní scéně, nejsou hodni její reprezentace," napsala Beata Szydłová na Twitteru. Do kratičkého souvětí vměstnala hned dva nesmysly. Poslanec, který kritizuje něco, co pokládá ve své zemi za nedobré, ji nehanobí. Dělá jen svou práci - lhostejno, zda v Sejmu, nebo ve Štrasburku. A europoslanci nereprezentují "svou zemi", ale své voliče. Je absurdní požadovat, aby opozice na mezinárodním fóru hájila vládní politiku, kterou pokládá za nebezpečnou, jen proto, že je polská.

Lano "národních zájmů", na které by leckdo rád uvazoval evropské poslance, samozřejmě není nové. Už dlouho se také diskutuje o tom, jak ho přestřihnout. Nový francouzský prezident Emmanuel Macron pouze zopakoval nejčastěji zvažovaný návrh, když ve svém projevu na pařížské Sorbonně požadoval, aby byla polovina europoslanců volená nikoliv v členských státech, ale všemi Evropany z celoevropských kandidátek.

Obhájci národních států coby nástrojů hledání demokratického konsenzu se obvykle stavějí skepticky k možnosti, že by mohl probíhat na celoevropské úrovni. Někteří to odmítají instinktivně, v duchu anglické zásady "if it ain’t broke, don’t fix it" - když něco není rozbité, neopravuj to. Národní státy fungují, proč hledat jiná řešení?

Tento konzervativní postoj má leccos do sebe. Ukvapené opouštění starého pro nové jen proto, že je to nové, nevede obvykle k ničemu dobrému. Stejně tak ovšem urputné hájení starého jen proto, že je to staré.

Promyšlenější zdůvodnění nabízí britský konzervativní filozof Roger Scruton. Demokracie je podle něj možná jen tam, kde existuje společná identita. Nějaké "my", které je nám drahé a v jehož zájmu jsme ochotni podřídit se rozhodnutí, i když s ním nesouhlasíme.

Scruton uvádí příklad rodiny. Fungující rodina se nerozpadne kvůli běžným názorovým rozdílům mezi jejími členy, protože pro všechny je vzájemnost důležitější než prosazení vlastního pohledu. Možná se pojede na dovolenou někam, kam to zrovna vás moc netáhne. Ale důležitější pro vás je, že tam vyrazíte všichni.

V politice je pro Scrutona přirozeným zdrojem takové vzájemnosti národ - společenství svázané vlákny kultury, historie, zvyklostí, jazyka, krajiny apod. K možné demokracii na evropské úrovni se Scruton staví skepticky, protože zde nevidí žádné "my". "Neexistuje žádná první osoba množného čísla, jejímž politickým výrazem by byly evropské instituce," píše v knize How to Be a Conservative (do češtiny, aspoň pokud vím, zatím nebyla přeložena).

Skutečně neexistuje evropské "my"?

Předně - ani národní identita není nic daného a neměnného. Rakušané se k té svojí dopracovali poměrně nedávno a ne snadno. Řadu Čechů i Slováků bolel rozpad Československa ne kvůli ekonomickým dopadům, ale proto, že je přinutil "přeprogramovat" toto niterné vnímání sama sebe.

Po zvolení Emmanuela Macrona se i v českých médiích objevil pojem "generace Erasmus", s nímž už dlouho pracují západní politologové. V krátkosti - Erasmus je název evropského programu, který umožňuje vysokoškolákům absolvovat část studia v jiné zemi. Pro někoho může být překvapivé, že se studijní program vážně řadí mezi důvody, které vynesly Macrona do Elysejského paláce. Nedokážeme si totiž představit, jak proměnil vnímání evropské vzájemnosti v zemích, kde funguje desítky let. Miliony Evropanů díky němu o svých kamarádech "ze školy" neuvažují jako o cizincích. Uzavírání se do národní skořápky je pro ně absurdní představa.

"Státní" prvky EU, s nimž se Evropané denně setkávají - vlajka, peníze, neexistence hranic - plus samozřejmost studia, práce a kontaktů v jiné zemi a každodenní komunikace v jiném jazyce jim nemohou postupně nepřecházet do krve v podobě vědomí vzájemné sounáležitosti. Češi s nimi žijí zatím jen krátce a s některými (společná měna) vůbec, proto si to mnozí z nich neuvědomují.

V debatách o brexitu zazněl sarkastický povzdech, že mnoho Londýňanů si spíš dokáže představit hranici, která by jejich město oddělovala od Norfolku nebo Yorkshiru než nějakou bariéru mezi sebou a Pařížany či obyvateli Amsterodamu, Říma nebo Berlína. Je v tom zrnko pravdy - nelze nevidět, že identita milionů Evropanů, především obyvatel kosmopolitních metropolí, už zdaleka není jen ploše národní.

To neznamená, že by národy zanikaly. Evropská identita nikdy nevytlačí tu národní - v tom mají skeptici pravdu. Pletou se však, pokud někomu předhazují, že je to jeho cílem. Není to vůbec potřeba. Identita každého z nás má mnoho vrstev a evropská vzájemnost se pohodlně zabydluje v jiném patře než ta národní. Žádný Němec se nikdy nestane Čechem a Čech Němcem. Kterýkoliv Čech i Němec se ale může stát Američanem, aniž by se vzdal svého češství či němectví. Proč ne Evropanem?

Omlouvám se za následující osobní odbočku, ale úvaha o identitě by bez ní nebyla kompletní. Identita je totiž osobní věc, ne nějaký konstrukt, který by vznikal někde mimo nás.

V devadesátých letech jsem chodil s Rakušankou. Celkem dlouho, nějakou dobu jsme spolu i žili. Vstup Česka do EU pro nás byla meta, která by nám usnadnila tisíc věcí. Jestliže Československo bylo v roce 1918 vyhlášeno s provoláním "Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem!", pak 1. květen 2004 přinesl naplnění "odvěkého snu" mně. Sice jsme se s mou rakouskou přítelkyní dlouho předtím rozešli (s nečlenstvím České republiky to nesouviselo), ale na mém postoji k EU se nic nezměnilo. V mé identitě je i evropská rovina. To, že jsem později se svou (českou) rodinou žil několik let v Berlíně a Vídni, ji rozhodně neoslabilo, naopak.

Nemyslím si, že by evropská identita byla hotová věc, ale vnímám ji v sobě a vidím ji vznikat kolem sebe. Není to nic nepředstavitelného; pro mnoho Evropanů je naopak nepředstavitelné, že by se jí měli vzdát. Kolik nás takových je? Těžko říct, zcela jistě ale stále víc.

Identitu nelze samozřejmě nikomu vnucovat, ani zapřahat vůz před koně - tedy direktivně vytvářet instituce a struktury, které mají vyrůstat spolu s ní. Ale právě tak bychom si neměli naivně myslet, že se dějiny zastaví. Už teď jsou daleko před námi.

Ze západní Evropy už ta naše bájná hora obývaná pohádkovými obludami - národními státy - skoro není vidět.

autor: Jan Moláček | 27. 12. 2017 9:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama