reklama
 
 

Vzniknou Spojené státy evropské? Schulz to možná přehnal, ale v jádru má pravdu

12. 12. 2017
Postkomunistické země si musí nalít čistého vína. Nebýt největšího rozšíření v dějinách EU - jehož součástí byly v roce 2004 právě ony - už dávno by Spojené státy evropské existovaly.

Málokterá řeč zahraničního politika vyvolala v Česku takovou pozornost jako část projevu předsedy německé sociální demokracie Martina Schulze na sjezdu jeho strany. Konkrétně ta část, kde se vyslovoval pro federalizaci Evropské unie do roku 2025.

Největší poprask vyvolal Schulz slovy: "Až bude (nová evropská ústavní smlouva, pozn. aut.) hotová, musí být předložena v členských zemích. Kdo pak bude proti, ten prostě z Evropské unie odejde."

Videozáznam projevu je zde, text (od něhož se předseda SPD u řečnického pultu občas trochu odpoutal), je tady. Pasáž o Evropské unii začíná na videu na stopáži 36:41 a Schulz jí věnoval dvanáct minut.

Pro odpůrce užší evropské integrace mám dvě zprávy. Ta první z nich je (z jejich pohledu) dobrá - tenhle projev vás o klidný spánek připravovat nemusí. SPD utrpěla v září tvrdou porážku navzdory nadějím, které spojovala právě s nástupem Martina Schulze do svého čela. Když přivedete partaj k jejímu nejhoršímu výsledku v historii spolkové republiky, holt to musíte zklamaným straníkům nějak vynahradit. Odvážné "vize budoucnosti" se vždycky hodí. (I když - kdyby v sále ještě mohl jako čestný host sedět někdejší, dnes už zesnulý spolkový kancléř za SPD Helmut Schmidt, dost možná by při Schulzově bájení o Spojených státech evropských sám pro sebe znovu utrousil svůj nejslavnější citát: "Kdo má vize, měl by jít k doktorovi.")

Ta druhá zpráva antifederalisty ale nepotěší. Zní totiž takto: i když v roce 2025 Spojené státy evropské asi nevzniknou, přesto odpůrci integrace bojují ztracený boj. Od reality byl možná odtržený Schulzův slovník, optimismus a časový harmonogram, ale pokud bychom jeho "vize" vyjádřili trochu suchopárněji, evropským úřednickým jazykem, dost přesně by popsaly nejpravděpodobnější budoucí vývoj. Klíčové země EU budou dál spojovat síly na více a více frontách a státy, které se nebudou chtít zúčastnit, zůstanou zkrátka mimo. Možná se to nebude jmenovat "Spojené státy evropské", ale "vícerychlostní Evropa", a možná zůstanou země na okraji formálními členy EU. Na věci to ale nic měnit nebude. Život bude jinde, smím-li si vypomoci trochu upraveným názvem románu jednoho významného Evropana.

Rozčiluje vás, že původně hlavně obchodní svazek zemí má nakročeno k federaci? Hm, zrovna tak můžete kroutit hlavou, že se dva lidé, kteří se původně domluvili na kafe, během pár let integrovali natolik, že spolu vychovávají tři děti. Je v lidské přirozenosti prohlubovat svazky, které fungují. Když nás to spolu baví v kavárně, máme chuť vyrazit příště třeba na lyže. Když nám funguje celní unie, chceme přidat měnovou.

Postkomunistické země si musí nalít čistého vína. Nebýt největšího rozšíření v dějinách EU - jehož součástí byly v roce 2004 právě ony - už dávno by Spojené státy evropské existovaly. Integraci zbrzdila právě nutnost zapojit do stávajících vztahů nové a podstatně odlišné země. A úplně ji zastavila deziluze z toho, že je to těžší, než Západ i Východ čekal. Nejviditelnějším důkazem je brexit, ke kterému by bez rozšíření EU na východ nejspíš nikdy nedošlo - všudypřítomnost východoevropských pracovníků v Británii byla hlavním zdrojem pocitu mnoha Britů, že musí chránit identitu své země.

Evropská unie připomíná peloton osmadvaceti vytrvalostních plavců, kteří vyrazili na druhý břeh širokánské řeky. Není divu, že mají problémy. Plavou déle, než čekali, a nejsou ani tady ani tam, ale v nepříjemně studené vodě. EU už dávno není pouhou mezinárodní organizací, ale ještě ne Schulzovou vysněnou federací.

Taková skupinka plavců má na výběr - vrátit se, nebo plavat dál. EU se může vrátit k ryzí spolupráci svrchovaných zemí se všemi atributy, anebo pokračovat k integraci. Obojí může mít samozřejmě mnoho názvů a podob, ale v zásadě půjde vždy o toto rozhodnutí.

Obě varianty jsou legitimní, obě by evropské neduhy vyléčily. Ale nemyslím, že by západní Evropa vážně uvažovala o návratu na břeh, odkud skočila šipku před desítkami let.

Jednak to k němu má už mnohem dál. Skoro nikdo si ho už nepamatuje. Třicetiletí Nizozemci netuší, co to je, muset ukazovat při cestě do sousední země pasy. Francouzský šofér toužící na dálnici u francouzských hranic po kávě musel naposledy přemýšlet, zda potřebuje franky, liry, marky či pesety v roce 2001.

A jednak - i kdyby se Evropa na zapomenutý břeh vrátila, byla by tam, kde byla kdysi. Jestliže tehdy cítily země potřebu těsněji spolupracovat, dnes by ji cítily o to silněji. Témat, která nejsou řešitelná na úrovni jednotlivých států, totiž s postupující globalizací rozhodně neubylo, právě naopak.

Pokud se Česko rozhodne k návratu na národní břeh, nikdo mu bránit nebude. Ale zůstaneme na něm dost osamocení. Naši nejdůležitější partneři budou - tady ten obrat skvěle sedí v obou svých významech - "za vodou". Německo, Rakousko, ale i Slovensko a s ním i další postkomunistické země - Slovinsko, Litva, Lotyško, Estonsko a věřím, že pud národní sebezáchovy zvítězí i v Polsku a snad i v Maďarsku.

Kdysi se vyprávěl vtip, že socialismus je nejdelší, nejtěžší a nejdražší cesta od kapitalismu ke kapitalismu.

Czexit v jakékoliv podobě by pro Česko byla nejdelší, nejtěžší a nejdražší cesta od plnohodnotného členství v EU k plnohodnotnému členství v EU.

autor: Jan Moláček | 12. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama