"Touha voličů po oponentech současných politických špiček je velká. Šance nezávislých prezidentských kandidátů se tím zvyšují." Sociolog Jan Herzmann pro Aktuálně.cz analyzuje, co krajské a senátní volby napověděly o volbě prezidenta v lednu 2013.
V kuloárech konference Forum 2000 jsem se svěřil Eduardu Outratovi, jak mne trápí rozdíly mezi volebními modely z letošního podzimu a výsledky krajských voleb. Vynikající statistik, emigrant, navrátilec, předseda Českého statistického úřadu, senátor a dnes mezinárodně respektovaný glosátor ekonomiky i politiky se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: „Ono je to tím, že modely sestavujeme vždycky podle minulé zkušenosti. Jakmile se děje něco přelomového, modely prostě neplatí."
Vzal jsem to tak napůl jako útěchu a zamyslel jsem hlavně nad tím, zda se v české politice opravdu děje něco přelomového. Zvlášť mne zaujala otázka, jestli se ten případný přelom týká prezidentské volby, která nás čeká přesně za tři měsíce od voleb krajských. Je to péče vysloveně sobecká, nerad bych totiž zažil stejnou „minelu" volebních modelů podruhé za sebou.
O tom, jak dopadly krajské a senátní volby, teď hovoří a píše kde kdo. Většinou se dozvíme, že dotyčný nebo dotyčná to věděl, věděla nebo přinejmenším tušil, tušila už dávno a příčiny že jsou zřejmé. Prosím, dejme tomu. O důsledcích výsledků pro prezidentskou volbu jsem si toho ale zatím přečetl jen málo. Vezměme to tedy po pořádku.
Vítězem „dvojvoleb" je sociální demokracie, přes pravděpodobnou ztrátu některých hejtmanských křesel si udržela jasnou vedoucí pozici v krajské politice a má velkou většinu v Senátu. Za této situace si nemůže dovolit, aby byl její oficiální prezidentský kandidát válcován Milošem Zemanem a navíc zaostával i za takovými „politickými trpaslíky" (bez urážky, ke jménu, které teď napíšu, se za chvíli vrátím) jako je Tomio Okamura.
Ve výzkumu STEM jako donedávna „dvorní" agentury ČSSD jsme již vzedmutí podpory Jiřímu Dienstbierovi zaznamenali, Lidový dům určitě nezůstane jen u toho. Vnitřní rozpory vedení socdem musí stranou, jde o dobrou pověst. Jenže! Co udělá Bohuslav Sobotka se svými odbojnými senátory, kteří Miloši Zemanovi chystají oficiální prezidentskou nominaci? Jak dokáže Dienstbierův tým překonat hendikep stranictví, který si nesou všichni kandidáti parlamentních partají? A neleknou se voliči trochu moc oranžového senátu, ke kterému by v Dienstbierově osobě měl přibýt stejně oranžový prezident? Ne ne, tady asi žádný důvod měnit prezidentský volební model nenajdu, Lidový dům bude hrát prezidentský poker se stejnými kartami jako dosud.
Zůstaňme ještě chvíli na levici. Po krajských volbách a prvním kole senátních voleb jsem kdesi řekl, že KSČM teď bude muset nominovat prezidentského kandidáta, protože při takovém volebním úspěchu by opak byl vydáván za zbabělost. Ó já bloud! Druhé kolo senátních voleb ukázalo, že kdyby Vladimír Remek nebo kdokoli jiný ve znamení třešní přeci jen postoupil do druhého kola, přivodil by hlavně vyšší volební účast a větší vítězství svého protikandidáta. Je však potřeba si klást otázku, zda pro KSČM není i porážka ve světlech reflektorů vlastně vítězstvím, neboť ji o další krůček přibližuje pozici běžné strany, normálního hráče na politickém hřišti. Tady asi musíme být připraveni své volební modely poupravit, protože hlasy pro KSČM jsme - podobně jako na počátku 90. let - dost podceňovali. Co kdyby pro Remka hlasovali v prvním kole i ti, kdo se ke komunistickým kandidátům tentokrát připojili až v kole druhém? Musíme si tedy počkat, jak vedení komunistů situaci vyhodnotí a zda případně Remka ke kandidatuře přemluví. Pak se uvidí.
A konečně: Miloš Zeman. Máme neúspěch „jeho" SPOZ v krajských volbách považovat za zlom dosavadního strmého růstu podpory tohoto enfant terrible české politiky? Vyloučené to není, rozhodně tím voliči Miloši Zemanovi nevyslali signál slepé oddanosti, ale nesmíme zapomenout, že Zeman si užívá podpory spíše coby solitér, že má - byť ne zcela právem - spíše image nezávislého levicového kandidáta. Že zkrátka nebojuje se zátěží nedůvěry ve vše vládní a parlamentní, protože jeho premiérské angažmá je dnes veřejností vnímáno spíš jako čtverylka s Klausem, než prizmatem parlamentní hlasovací mašinerie a privatizace českého bankovního sektoru. Takže si asi můžeme říct: „Zemana máme správně." Zase žádný důvod prezidentský volební model měnit.
Pojďme na druhou stranu politického spektra. Podpora obou pravicových kandidátů, Přemysla Sobotky i Karla Schwarzenberga, je dlouhodobě poměrně nízká a žádné náznaky jejího prudkého vzestupu jsme zatím nenacházeli. ODS dopadla v krajských i senátních volbách strašně, TOP 09 vděčí za relativně slušné výsledky do značné míry Starostům. Oba prezidentští kandidáti, kteří běží prezidentský maraton s koulí neoblíbené vlády u nohy, soupeří o stejný typ konzervativních voličů a nutně si tak vzájemně škodí. S výjimkou hloubky rozčarování někdejších příznivců ODS jsme tohle vše při sestavování volebních modelů věděli. I když možná mírně přehodnotíme, tedy snížíme, očekávanou účast pravicových voličů v prezidentské volbě, na hlavní výsledky to zřejmě bude mít malý vliv. O druhé kolo se tak jako tak budou zřejmě prát jiní. Ovšem kdyby se náhodou pánové Schwarzenberg a Sobotka dohodli, kdyby náhodou mezi ODS a TOP 09 zavládl aspoň na chvíli namísto rivality zdravý rozum, kdyby česká pravice měla jednoho výrazného prezidentského kandidáta, to by byla jiná káva. Může to ale někdo v rozhádané Praze čekat?
Nečiním si nároky probírat v tomto článku všechny možné prezidentské kandidáty jednoho po druhém, rozhodně se ale musím zastavit u skupiny výrazných nezávislých osobností. Zhruba před měsícem jsem odpovídal na několik mailů lidí, kteří se divili, proč stále máme ve svém volebním modelu Tomio Okamuru, když všichni vědí, že na prezidenta kandidovat nebude. Odepisoval jsem, že já takovou věc nevím, a ukázalo se, že vydržet bylo šťastným rozhodnutím. Výsledky pánů Okamury a Michálka, a mimochodem také výsledek ODS v Plzeňském kraji, dokazují, že touha voličů po oponentech současných politických špiček je velká. Šance nezávislých prezidentských kandidátů se tím zvyšují.
V toto chvíli, kdy ještě není zřejmé, komu se podaří splnit formální podmínky prezidentské kandidatury, se může zdát, že takových nezávislých kandidátů bude snad tucet. Já osobně ale počítám hlavně se čtyřmi: již zmíněným Tomio Okamurou, Vladimíry Dlouhým a Franzem (stejné křestní jméno, úžasný imageový protiklad) a samozřejmě Janem Fischerem. Myslím, že právě v této skupině se teď trendy změní, očekávám růst.
Zatím se rýsuje jako nejpravděpodobnější varianta pro druhé kolo prezidentské volby duel Fischer - Zeman. Co kdyby ale senátní volební úspěch katapultoval podporu zlínského senátora o nějakých patnáct bodů nahoru a v druhém kole soupeřili jen nezávislí kandidáti Fischer - Okamura? Nebo co kdyby se některé z nezávislých osobností dokonce podařilo uzmout Janu Fischerovi image hlavního reprezentanta neideologického prezidentství? Je vůbec možné, že by ve druhém kole proti Zemanovi stál Okamura, Franz nebo Dlouhý? A jak by to v takovém případě dopadlo? Tady zatím stojí naše volební modely nejvíc na vodě a já se nebojím přiznat, že nevíme.
Rozhodně je jasné, že po krajských a senátních volbách se bitva o Hrad změnila jen v jedné, poměrně malé části bitevního pole. V té, která stojí mimo tradiční polaritu levice - pravice a profiluje se spíše na ose odpovědnost - populismus. Odolat pokušení získávat hlasy populistickými sliby, které prezident z podstaty věci nemůže splnit, bude určitě obtížné. Jako občan doufám, že aspoň tomu z nezávislých kandidátů, který postoupí do finále, se to podaří. Jako dlouholetý výzkumník si tím nejsem tak úplně jist.
