Město Most má na vrchu Hněvín webovou kameru, která nepřetržitě snímá panorama Mosteckého jezera pod ním. Prostor, kde stával starý Most a kde je dnes zatopený hnědouhelný velkolom, si můžete prohlížet online. Sledovat, jaké je pod Krušnými horami počasí. Představovat si minulost. Může to být trochu perverzní, ale i užitečná záliba: pro přátele minimalismu, nenapravitelné melancholiky nebo ty, kterým se chce přemýšlet, co se tu vlastně stalo. Proč jsme paměť místa před vlastníma očima vygumovali.
Demolice Mostu definitivně skončily před třiceti lety, ve středu 1. dubna 1987. I když o zničení města a výstavbě nového opodál bylo rozhodnuto už v 60. letech, měřítkem dějin - i těch lidských, natož geologických - trvala těžba uhlí pouhý okamžik. Záběr kamery na strnulou vodní hladinu, na rekultivovanou měsíční krajinu bez lidí, neúprosně nastoluje otázku: vážně nám to stálo za to? Dokážeme přečíst podpis, který jsme tu zanechali?
Z dnešního pohledu - na jezero jako předmět doličný - vyniká absurdita titánského činu. Je takřka jisté, že něco takového by se dnes, alespoň v tomto formátu, nemohlo stát. Změnilo se společenské zřízení i hodnota, jakou společnost připisuje přírodě a minulosti. Pošetilá víra v nevyhnutelnost pokroku skrze techniku sice panuje dál, ale už není součástí státní ideologie a dnes a denně ji relativizují zkušenosti i svobodná výměna názorů.
Univerzální demolice
Přesto je zkáza Mostu historickou událostí s mimořádným aktuálním nábojem. Naprosto ji nelze odbýt mávnutím ruky "to bylo za komunistů, dneska je jiná doba". Byl by omyl hledat v socialistické diktatuře nevyvratitelné alibi a připisovat vinu na barbarské devastaci jednoho z nejcennějších historických měst v Čechách jen jí. Nejen předáci KSČ a funkcionáři palivoenergetického komplexu, ale i tisíce místních obyvatel počin když ne vítaly, tak akceptovaly. Zánik starého (zašlého, přežitého, neperspektivního) a vybudování nového města (moderního, komfortního, plného růží) se měl stát - a dočasně opravdu stal - výmluvnou ukázkou, jak se vyplácí odložit, zrušit minulost ve jménu toho, aby se člověk "měl dobře". Tenhle úhel pohledu nemusí dominovat jen v totalitních státech a už vůbec se nerozpustil v utopiích 20. století. Trvá.
Jako obecně prospěšnou náhradu starého novým neprezentoval příběh Mostu jen komunistický režim, tak ho lidé skutečně běžně chápali. Zbourání nebylo brutálně vynuceným aktem diktátorské zvůle, ale událostí, se kterou byli mnozí srozuměni jako s nevyhnutelnou součástí pokroku. Ani v době pražského jara 1968 se o ní moc nepolemizovalo. (Jistě, roli hrála i předchozí výměna obyvatelstva v poválečném pohraničí a oslabený vztah k místu - zbourat Příbram nebo Kolín by asi ani za komunistů jen tak nešlo, ani ve jménu těžby.)
Vše bylo vědecky zdůvodněno a zorganizováno (jako důkaz vyspělosti socialistického řízení) a příslušně zpropagandizováno (vrcholné číslo: stěhování chrámu, které mělo nechat zapomenout na bezohlednou devastaci spousty jiných památek). Klíčem k úspěchu operace přesto bylo dostatečné vnitřní srozumění lidí s tím, co se má odehrát a odehrává. Které zdaleka nevyplývalo nejen z poslušnosti státnímu socialismu, ale i z autentické poptávky po "materiálním dobru", společné oběma stranám železné opony. Lepší bydlení než v otlučeném činžáku si přáli lidé ve východním i západním bloku. Ti i oni chtěli konzumovat, lépe žít. Zjednodušeně, rozdíly byly jen v tom, jak moc mohli být v rámci systému uspokojeni, co za to mohli či museli směnit, nebo v tom, že Most se zboural celý, kdežto Manchester jen trochu.
Myšlenka mít se lépe, moderněji byla a je univerzální. Jejím výsledkem může být jak socialistické plundrování severních Čech, tak dílo Le Corbusiera.
Paralelní reality
Přesvědčivě o tom píše historik Matěj Spurný ve své knize Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech (Nakladatelství Karolinum, 2016). Jde o klíčový pramen pro porozumění zániku starého Mostu.
Autor tu cituje například článek z časopisu Zápisník z listopadu 1964, jeden z těch, které plnily roli PR zbourání Mostu: "Často můžeme slyšet slova: poklad pod městem. Anebo také: miliardy pod městem. A člověk se tomu nediví, protože to je fakt, čistý a konkrétní fakt - a nic víc… Stojí tedy za to zlikvidovat starý Most? Stojí. Dole je uhlí. Poklad. Miliardy."
"Otevřít ´těžební prostor pod Mostem´ bylo z pohledu těžebních inženýrů a ekonomů Severočeských hnědouhelných dolů, jejich kolegů na ministerstvu paliv, politických elit i pisatelů dobových článků, ba možná z hlediska všech progresivně a racionálně uvažujících lidí první poloviny šedesátých let, zcela nezbytné," dodává Spurný. V železné logice čísel, investic a zisku podle něj bylo pramálo komunistické ideologie. "Bylo v ní ale hodně z moderního myšlení založeného na účelové racionalitě a primátu technického pokroku spojeného s ekonomickým růstem. Rekonstrukce krajiny v zájmu pokroku a její absolutní podřízení hospodářským zájmům nebyla již pouze jednou z možností; byla to jediná racionální cesta, která slibovala zisk pro každého člena společnosti."
Matěj Spurný v souvislosti s Mostem a devastací (naštěstí někdy jen plánovanou) dalších míst připomíná, že za komunistů existovaly paralelní reality, ve kterých "násilí mohlo být překvapivě blízko nenásilí a destrukce péči, aniž by si politické elity byly ochotny tyto rozpory skutečně připustit".
"Zatímco se zástupci národních výborů a místních organizací KSČ radili s odborníky, jak co nejcitlivěji opravit a oživit historické centrum Litoměřic či Úštěku, o pár desítek kilometrů dál buldozery rvaly ze země dlažbu ulic starého Mostu a demoliční čety vyhazovaly do povětří historické domy, usedlosti, kapličky, kostely a kláštery," píše Spurný.
A právě tady, navzdory odlišnostem, existuje asi nejbližší paralela mezi demolicí Mostu a něčím, co zažíváme teď. I dnes existují paralelní reality, i když "násilí" vůči minulosti mívá jinou podobu i motivy a ideologie z něj vyčišela. Zato jde o decentralizovaný, méně nápadný a jakoby anonymní proces: kdo je skutečným původcem, nebývá na první pohled jasné.
Úspěch
Řeč je o takzvaném betonování krajiny, o jejím ustavičném a lehkovážném znehodnocování, například stavbou bezduchých průmyslových nemovitostí, skladů a terminálů navázaných na silniční nákladní dopravu nebo "sídlení kaší". Jde o úkaz mnohokrát popsaný a kritizovaný, o odvrácenou stranu rozvoje, která probíhá - v tom je jasná podobnost - ve jménu prosperity, modernizace, životní úrovně, stejně jako zbourání starého a vztyčení nového panelákového Mostu.
Když na zelené louce poblíž dálnice vzniká komerční areál, bere se to na prvním místě jako příznivá zpráva, spojená s "vykázáním úspěchu", s počtem investovaných milionů a pracovních příležitostí. To je jedna realita, bohužel někdy braná jako ta jediná.
Jenže kánon je jiný, dokonce právě opačný. Vždyť televize vysílají prakticky každý den nějaký dokument o krásách naší vlasti, postavený na působivých záběrech, podmanivé doprovodné hudbě a více méně patetickém komentáři. Ach…
Zločiny na krajině, její "podřízení hospodářským zájmům" tam neuvidíte. Protože my jsme - naše realita je - přece tohle, podzimní Středohoří filmované z dronu v zapadajícím slunci!
Milovat svou zem a právem se nad ní dojímat - a zároveň pozorovat, ba přijímat její postupnou devastaci. Která se děje v paralelní realitě, mimochodem, ale přesto se zdá být "nevyhnutelná", protože se "chceme mít dobře", "patří k pokroku" a "nedá se s ní nic dělat". A stejně nevíme co ani jak, nebo máme pocit, že to nemá cenu.
Ale vždyť to je starý Most ve zpětném zrcátku. Příběh údajné modernity.
Most byl vyuhlen, kdežto krajina je postupně vyskladňována. V druhém případě naštěstí nejde o nevratný a smrtelně devastující proces s jezerem na konci; pesimistické je naopak pomyšlení, že může trvat donekonečna. Co bude za třicet let?
