Další abnormální advent, máte málem pocit, že jestli k nám někdo přichází, tak je to omikron. A my zase nevíme a zase váháme… Nákaza ničí další Vánoce, ale současná hlavní "zvěst" zůstává kupodivu neměnná.
Ležel jsem v adventu několik dní v nemocnici a ten klasický český příchod jsem si užil na dvě stě procent - reklamy. Spoluležící na pokoji byl evidentně závislý na časožroucím moru, tedy na televizi. Zapnul ji každý den okolo desáté dopoledne a vypnul zcela zdecimován před půlnocí. Neustále střídal komerční stanice, já se nedíval, měl jsem to jako takovou úmornou zvukovou kulisu, z níž vyčnívaly tuny hlučných, nesnesitelných reklam. Pochopitelně na dárky. Bylo to zdrcující - jako by někdo vymodeloval zvukovou sochu české reality.
Jak jsem tak ve špitále ležel bičován nesnesitelnými vícedecibelovými reklamami, myslel jsem na to, že je už zase advent a jaký smysl má to neustálé opakování, rytmus církevního roku, který se už dávno prolomil do všedního roku nekřesťanů a zůstal v něm nečekaně pevně ukotven, i když ve znetvořené, karikované podobě.
Abychom chápali, nebo mohli pochopit, co žijeme a proč žijeme, potřebujeme si to neustále opakovat, připomínat. Když si děje nepřipomínáme, vytěsníme je, zapomeneme. Opakování církevního roku, kam patří mimo jiné právě Vánoce a Velikonoce, nám dává stále znovu šanci vracet se k pátrání po smyslu života. Pro co tu jsme, ale i pro co tu nejspíš nejsme.
Z Vánoc, ze Štědrého dne se stalo dávání. Nebo možná přesněji jakýsi výměnný obchod. Často slyším a čtu, jak je to krásné, že si lidé tak ochotně dávají, obdarovávají se na Vánoce. Když nějakou nešťastnou shodou okolností zavítáte do centra Prahy ve dnech a týdnech před 24. prosincem, ta "krása dávání" se vám mění v jakýsi šílený chaos a nahromaděný stres. To zná skoro každý z nás - Vánoce jako diktát dávat, jako obdarovávací reciprocitu a zároveň, často, jako obdarovávací recyklaci, co mi dali loni a nevím proč, to mohu poslat dál, aby zas někdo jiný nevěděl, proč to u něj přistálo.
V církevním roku se to odehrává přesně opačně, jako by hlavou dolů. Věřící nedávají, ale dostávají, věřící nepřicházejí, ale jsou těmi, k nimž narozený Ježíš, pro ně tedy Bůh, přichází. A přichází nikoli na návštěvu, ale aby se za ně obětoval a zachránil či spasil je a svět. To je ovšem úplně opačné pojetí než to reklamní, uřvané, spotřební.
Žádné tydli fidli na běloruské hranici
Církevní advent je čtyři týdny trvající příprava na dar. Ve dnech, kdy je únavně, depresivně brzy tma, převládá noc, temnota, světlo se scvrkává na minimum, se věřícím blíží světýlko, narůstá, posiluje a skončí v Betlému (domu chleba, domu sycení), v jeslích. Advent tedy o týdny předbíhá slunovrat, dobu, kdy světla začne přibývat.
Vánoce už léta symbolizují koledy a betlémy, tedy takové ty hezké, lidové figurky, hlavně ten milý oslík a někde za rohem ti tři mudrcové, co se jdou poklonit novorozeněti a nesou mu dary. Absurdním vyústěním, tedy aspoň pro mě absurdním, pak je Jezulátko, tedy to nejnačinčanější děťátko vězící celé ve zlatě, které nemá s bídou ve stodole a s novorozenětem v krmelci pro domácí zvířata společného lautr nic.
Poslouchal jsem teď nedávno rozhovor s katolickým knězem Tomášem Halíkem, kterého dlouhodobě považuju za jednoho z největších současných českých myslitelů. Řekl také toto: "Ti, kdo mají dnes existenciálně nejblíž Ježíškovi a svaté rodině, jsou migranti na hranicích mezi Polskem a Běloruskem a na různých jiných místech. To není žádné tydli fidli na housličky."
Hodně jiný než konzumní, nebo řekněme "obranný", "naše evropské hodnoty hájící" pohled na Betlém. Hodně jiný pohled na realitu. Nikoli na naši realitu, ale na realitu našeho světa, kterou si tak šikovně zakrýváme, kamuflujeme a kterou tak dokonale přerazí přívaly stupidních reklam.
Najednou vám díky Halíkovi vytane na mysli, že to betlémové, koledové, jinglebellové a udárkované Česko nebylo ochotno přijmout dokonce ani bezprizorné děti z řeckých ostrovů, děti bez mámy a táty, které sice utekly z pekla, ale spadly do jiného. Ani padesát dětí, ani deset dětí, ani jedno dítě. Když to domyslíte, tak to, co se jesličkám opravdu nejvíc blíží, jsou ty opuštěné holčičky a kluci kdesi na ostrovech bez naděje a bez ochrany.
Bůh mluví skrze znamení
Halík také mluví o měnících se podobách křesťanství, jak skončilo středověké i novověké a začíná nové, které by mělo "číst znovu, číst nově, hlouběji evangelium… i znamení doby, naučit se nové interpretaci toho, jak k nám Bůh mluví skrze ta znamení doby". Vánoce jsou, ať chceme, nebo ne, církevní svátky, křesťanské svátky, dny jaksi vyčleněné pro Boha, ať už mu věříme, nebo ne.
Halík v onom rozhovoru pro Český rozhlas Plus také mluví o "znameních doby". Nabízí, abychom poodstoupili od všednosti, abychom se fyzicky, nikoli duševně, zastavili a pokusili se vnímat, v čem žijeme, co se děje s námi i okolo nás. Dlouho trvající, stále nekončící pandemie covidu-19 nepochybně je znamením doby. Fascinující na ní je to, jak nás obnažuje, jak především ukazuje, jací jsme jednotlivci, ale i jakým celkem se jevíme my Češi býti. Nakolik soudržným, ohleduplným, pečujícím, nakolik lhostejným.
Znamení doby, jak se je pokouším vnímat, neslouží k tomu, abych si řekl: "Je to hrůza, ta česká společnost, všecko jde do kelu, lidi si nerozumí, chudáci ti po nás." Jestli dobře chápu Ježíška ve chlívě, tak znamení doby jsou tu od toho, abych posuzoval především sebe. Dělám něco? Dělám dost? Myslím na druhé, jako myslí Bůh na druhé, když přijde na svět, narodí se do bídy a nechá se ukřižovat? Myslím na utečence v pasti mezi Běloruskem a Polskem? Na uprchlíky na Lesbosu? Na čínské křesťany, kteří k nám utekli, a tak neskutečně, potupně dlouho čekali na ochranu, které se části z nich, těm, co od nás raději neodešli, snad nakonec dostalo?
Myslím na tuzemské spoluobčany, kteří nemají na zaplacení elektřiny a plynu? Myslím na lidi ponořené v dluzích, nemající už žádný výhled? Myslím na statisíce znásilňovaných žen u nás, ve svobodném Česku? Na oběti domácího násilí?
Advent nám dává rok co rok šanci vnímat znamení, ta aktuální, jako je covid, ale i ta trvající už dva tisíce let, jako je Bůh ve chlívě, kam se mu jdou klanět mudrcové. A myslet na to, jak pro nás dnes už ani ti mudrcové nic neznamenají, nebereme je vážně, uklidili jsme je také do chlíva.
