Aj Wej-wej, čínský disident, odpůrce komunistického režimu, světoznámý konceptuální umělec a člověk myslící srdcem. Loni navštívil na pozvání Jiřího Fajta, ředitele Národní galerie, Prahu, přivezl Zvěrokruh. Dvanáct bronzových soch před Veletržním palácem zabalil do zlaté termofólie, v jaké se zahřívají uprchlíci, když je vytáhnou z gumových člunů na pevninu.
"Snažím se tím jako umělec chránit lidskou důstojnost a upozornit na celou problematiku zachraňování uprchlíků," řekl tehdy. A dodal: "Vím, že Češi jsou v opozici proti přijímání uprchlíků." Letos ve Veletržním paláci v Praze vystavuje Zákon cesty, obří gumový člun s uprchlíky, který vytvořil přímo pro Národní galerii. Doprovázel to opět slovy o tom, že ví, jak se u nás většinová společnost na uprchlíky dívá.
"Aj Wej-wej se v posledních dvou letech zaměřuje téměř výhradně na obhajobu lidských práv migrantů. Navštívil desítky lokalit potýkajících se s humanitární krizí. Zákon cesty je mnohovrstevným, epickým zobrazením stavu lidstva, vyjádřením empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití," řekl k výstavě Jiří Fajt, který je jejím kurátorem.
Mohli jste v posledních dnech vidět fotky a videa, číst o přednášce slavného Číňana v Národní technické knihovně; možná vás napadlo: Vystavuje jen obří člun, má smysl se tam jít podívat?
Když však do Veletržního paláce přijdete, když stojíte pod tím sedmdesát metrů dlouhým, černým, nafukovacím plavidlem, které se vznáší nad vámi v prostoru, jako byste plavali pod ním ve vodě, když vidíte dvě stě padesát nafukovacích uprchlíků napěchovaných v lodi, dílo začne pracovat, začne vám docházet, jak obrovský problém je migrace, jaká je to obrovská zkouška západní civilizace a jak v ní selháváme.
Celá Afrika se do Evropy nevejde…
Pokud nejste xenofob, islamofob, antiuprchlicky smýšlející žena či muž, pokud se snad dokonce lidí prchajících před válkou či bídou zastáváte, znáte dobře tu dennodenní masáž, jíž musíte čelit. Stále dokola slyšíte: "Přece sem nepřijde celá Afrika!" "Je to jiná kultura!" "Převálcujou nás." "S nimi jdou tisíce teroristů," atd. atd. Cítíte se často osaměle, vlastně se stáváte jakýmisi uprchlíky, vyděděnci ve své vlastní komunitě a někdy vás napadne: nemají "oni" pravdu? Nevydáváme se tu něčemu riskantnímu všanc? Nejsem blázen, když se jich zastávám?
Občas v duchu máte chuť couvat. Máte jasno, chápete, co znamenají evropské či západní hodnoty, že k nim nepopíratelně, neoddělitelně patří pomoc slabým, pronásledovaným, pomoc dětem a ženám, stařenám a starcům, ale i prchajícím mužům, dokonce i "mladým mužům", kteří by podle vyděšených spoluobčanů "měli doma bojovat proti Islámskému státu" (jako by ti vyděšení občané třeba za bolševika bojovali proti komunistickému útlaku, nebo jako by snad aspoň uznávali lidi, jako byli bratří Mašínové a Milan Paumer, kteří skutečně pušku do ruky vzali). Máte argumentační jasno, ale je tlumeno, ubíjeno věčnými útoky a osočováním: "Ty nás chceš zničit", "Ty budeš mít Evropu na svědomí," a podobnými výlevy.
Někdy se přistihnete, že cítíte úlevu, když "jich sem přichází méně", ačkoliv zároveň dobře víte, nebo přinejmenším tušíte, že těch méně příchozích znamená: hromadí se a možná o to víc trpí jinde, kde jim dovedou pomoci hůř než my v Evropě.
Potom náhle stojíte pod tím obřím člunem, nebo vyjdete po schodech a octnete se nad ním a vidíte, jak jsou tam ty černé postavy ("černí pasažéři") nasardinkované, fyzicky cítíte, jakou úzkost musejí prožívat, dospělí na krajích, děti uprostřed, cítíte se zoufale, když si uvědomíte, že v tom nafukováku plují malé děti, i mimina. V tu chvíli si uvědomíte, co Aj Wej-wej říká na panelech a fotografiích výstavy: "No one is illegal." Nikdo není ilegál.
I nelegální utečenec touží po životě
Přitom toto je axióm: prchající ze zemí konfliktu a bídy dělíme na "ilegály" (neoprávněné žadatele o ochranu) a "oprávněné žadatele o azyl", jenomže ti oprávnění se velmi snadno stávají zase "ilegály"; stačí, aby se posunuli z první bezpečné země do sousední a už tam pobývají ilegálně, stačí, aby jim uplaval pas a už se ocitají na hranici ilegality. Ti lidé chtějí žít, a my je kvůli tomu nazýváme ilegály. Na tohle Aj Wej-wej upozorňuje.
Možná i na to, že máme svůj blahobyt, v poměru k životu rodiny někde v afghánských horách nebo ve městě, o které se válčí v Sýrii, je průměrná česká rodina na úrovni Trumpa či Babiše. Bojíme se, že budeme muset něco ze svého blaha odevzdat, že se budeme mít o maličko hůř "kvůli nim", "kvůli muslimským uprchlíkům". Opakujeme, že se bojíme o své "hodnoty", o "západní hodnoty", "křesťanské hodnoty", ale bojíme se z devadesáti procent o svou vysokou životní úroveň, kterou ovšem rádi poměřujeme s Němci nebo Švýcary, aby vyniklo, jací jsme ve skutečnosti chudáci. Otázka "kdy doženeme Německo" je pro nás tisíckrát důležitější než otázka "nezrazujeme svoje hodnoty?"
Aj Wej-wej k tomu na pražské výstavě říká: "Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva… Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní lidské hodnoty." O tom vypráví jeho Zákon cesty. Jeho obří člun, moderní Noemova archa, která však nemá kam plout, protože potopa jsme my. My potápíme vlastní hodnoty. Dokonce veřejně a nahlas už je možné říct: Budeme asi muset změnit, přepracovat Ženevskou konvenci, jež zaručuje uprchlíkům ochranu.
Na Aj Wej-wejově výstavě to na vás padne, úzkost, že bychom zřejmě byli schopni své hodnoty, tedy stav, do kterého jsme po staletích a mimo jiné díky křesťanství dospěli, zahodit a začít couvat zpátky, do intolerance, nezájmu o slabé, do odmítání odlišností, do zapření svobody náboženského vyznání (viz ty neustálé strachy z něčeho tak běžného, jako je šátek) a mezinárodně uznané ochrany uprchlíků.
Černý člun s dvě stě padesáti lidmi je monumentální, jeho rozměr vás zarazí. Stejně monumentální se jeví migrační vlna, přes šedesát milionů lidí ve světě na cestě, jen v EU se nachází necelých třicet tisíc dětí-uprchlíků bez rodičů. Neuvěřitelné. Malé děti na cestě světem samy.
Odtud deportovali Židy do Terezína
Výstava se koná ve Veletržním paláci; v letech 1939 až 1941 sloužil jako shromaždiště Židů před deportací do Terezína. Nemůžete necítit tu pekelnou souvislost, jak my, Češi, odmítáme přijímat byť jen pár tisíc muslimů (teď zrovna ne Židů), jak my, EU, lifrujeme migranty zpět do Turecka, do země, které dávno nevěříme a kde jsou tábory, v nichž na život čeká okolo tří milionů (!) uprchlíků. Šílené.
"Porušování lidských práv je velký problém, a není to jen problém Číny, Ruska nebo Severní Koreje, jak se o tom často hovoří. Je to také problém Západu," připomněl Aj Wej-wej minulý týden posluchačům v Národní technické knihovně.
Popsal, oč mu jde: "Máme tu zavedenou evropskou kulturu, ale přesto není schopna čelit těmto výzvám. Když vidíme podmínky, v jakých uprchlíci žijí, stydíme se, jsme ochromeni. Lidé nejsou schopni správného úsudku."
Uvědomuje si, jak rychle, málo kontrolovaně se najednou pohybujeme, ale vidí i naději: "Žijeme ve světě, který je podle mého názoru velice nebezpečný. Evropská a západní společnost má však stále velkou možnost přežít a něco změnit. Svět se skládá z jednotlivců a my musíme jednat, ačkoli si často připadáme bezmocní." Aj Wej-wej mluví k jednotlivcům, ke mně, k tobě. Odmítá výmluvu na větší celky, vrací nás do reálu: jde o naše vidění, náš postoj.
Čísla umělcovo tvrzení o světě potvrzují: podle Mezinárodní organizace pro migraci loni zemřelo 7763 uprchlíků (v roce 2015 na cestě zahynulo 6107 lidí). Jen ve Středozemním moři jich utonulo 5098, tedy o třetinu více než o rok dřív.
Odcházíte z Veletržního paláce a v hlavě si nesete větu, kterou Aj Wej-wej napsal na jednu fotografii (na výstavě jich najdete tisíce): No one is illegal. Nikdo není ilegál. Nebo to tvrzení můžete obrátit: Everyone is illegal. Každý je ilegál. Jsme přece nejen občané Česka a Evropy, ale také občané světa. Jsme lidi. My i oni. Čínský disident nás k tomu usilovně vrací.
