Sedmdesát let po druhé světové válce se do Čech blíží americký konvoj. Mezi obyvatelstvem – o konvoji podle průzkumu ví devět lidí z deseti – panuje mírné, výjimečně i větší vzrušení. Jde o záležitost symbolickou, emoční, demonstrativní. Samotný přesun mužstva a techniky nemá pro Českou republiku větší taktický význam.
Pokud někdo konvoj kritizuje jako „demonstraci síly“, pak bych odpověděl, že na demonstraci síly spojenecké armády nevidím nic špatného. A je to o dost lepší než demonstrace slabosti.
Z druhé strany, vítání konvoje nabývá atmosféry jakéhosi „druhého osvobození“. Včetně retro-rekvizit, džípů, harlejů, rockové hudby a dalších symbolů západní svobody 20. století. Potřebujeme ale být - symbolicky - osvobozováni? Od koho, před kým? Jiřím Vyvadilem, proruskou propagandou, Vladimirem Putinem? Jistěže ne. Neokupuje nás nikdo, a pokud přece ano, pak je to vlastní uťáplé sebevědomí, malověrnost v našich duších. Té nás ovšem žádná Dragounská jízda nezbaví. Přijede, a ve středu zase odjede.
Český pocit, že američtí vojáci symbolizují osvoboditele, je specifický. Je v něm spousta nostalgie a nebojím se říct, že i sedmdesát let staré, nenaplněné, a o to ve vzpomínkách romantičtější lásky. Jak víme, to první osvobození v roce 1945 se totiž tak úplně nepovedlo.
Poláci nebo Estonci to mají trochu jinak. Je generál Patton osvobodit nemohl, byli daleko. My ne. US Army stála v půli dubna 45 na šumavských hranicích. Protože bojová morálka wehrmachtu se postupně měnila v úsilí padnout do amerického zajetí, byli by mohli Američané bez větších problémů obsadit nejméně Čechy na západ od Prahy, a především Prahu.
Že tak neudělali, mělo známé fatální důsledky. Vypadalo to jako doklad toho, že Spojené státy v Československu už předem akceptovaly dominantní postavení Moskvy, píše historik Igor Lukeš v knize Československo nad propastí. *]
V pětačtyřicátém šlo o rozhodnutí generálů, Eisenhowera a Marshalla. Kdežto americká diplomacie, stejně jako třeba Winston Churchill, zastávala opačný názor – pokračovat dál.
Nebyl sebemenší důvod k tomu, aby Eisenhower postup Třetí armády zarazil a dovolil tak Rusům zmocnit se Prahy. Právě on teď měl v ruce klíč k celé zemi a její poválečné politické orientaci, píše Lukeš.
Jenže někteří z nejvyšších amerických generálů se podle něj domnívali, že vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem bylo možno zredukovat na sérii logistických problémů bez politického kontextu a dlouhodobých důsledků na rovnováhu moci mezi Západem a Východem. Naproti tomu sovětští stratégové díky Leninovi znali názor von Clausewitze, že válka je nástrojem politiky a jejím pokračováním.
Pravděpodobné vysvětlení: Marshall a Eisenhower se rozhodli neosvobodit Prahu, jelikož by tím rozladili svého sovětského spojence. A tomu se chtěli vyhnout za každou cenu. *]
To zní jako až nepříjemně současné poučení a varování.
Že historie osvobození Československa, respektive Čech, byla komunisty překroucena a zneužita – na Američany se mělo zapomenout -, je jiná věc. Bohužel, kdyby Američané bývali dojeli až do Prahy, nebylo by možná moc co překrucovat a zneužívat. Že jejich (ne)postup zklamal a oslabil československé demokraty, bylo zřejmé od počátku. Legenda o tom, jak nás Západ (zase) nechal na holičkách, zatímco Sovětský svaz přispěchal, se dala do pohybu. A bezpochyby mnoho Čechů ovlivňuje i po sedmdesáti letech. Miliony školáků se učívaly, že Západ „zklamal“. I to dodnes hraje roli v tom, kolik lidí vzhlíží k Moskvě. Někdy dokonce může jít o následky zklamané lásky…
V jiných zase tahle historická zkušenost budí pocit, že Američané by měli jaksi dodělat, co tehdy nedokončili. Spousta lidí si do amerických vojáků a jejich přítomnosti podvědomě promítá i něco, co tam ve skutečnosti ani není. Romantické shledání po letech… Welcome boys…
Situace se mezitím změnila, z přetržené romance se stalo věrné manželství jménem NATO. Pochopitelně nemůže být úplně rovnocenné, protože sami se svými vlastními konvoji si opravdu nevystačíme. Ale je závazné - pro obě strany. Pravděpodobnost, že náš osud bude záviset na jediném rozhodnutí nějakého příštího Eisenhowera, který si kvůli nám nebude chtít přidělávat problémy, je podstatně menší. A my naopak máme větší možnost do toho mluvit. Je dobře, že jsme nezůstali „single“, neutralita není pro nás.
Konvoj měl Prahou projet už před sedmdesáti lety. Ale lepší pozdě nežli vůbec. Trochu kýče kolem toho je jen detail.
- - -
*] Igor Lukeš: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945 - 1948. Nakladatelství Prostor, 2014.
