Je smutně fascinující, co všechno se může dít mimo hranice naší země, aniž bychom tomu přikládali potřebnou důležitost. Donald Trump a jeho administrativa se za podpory Republikánské strany dopouští v Americe věcí, které mají ničivý dopad na budoucnost tamního obyvatelstva i zbytku světa, nicméně pro většinu z nás jako by to pořád bylo zábavné představení, které můžeme v klidu sledovat zpovzdálí. Vážnost situace však nedochází ani mnohým Američanům a kromě neinformované lhostejnosti v tom hraje úlohu i objem zhůvěřilostí, kterých se Trump dopouští.
Jeho ješitnost, ignorance, odpor vůči chudým a fatální korumpovatelnost mají za následek prakticky denní zprávy o tom, které další občanské svobody jsou v ohrožení nebo kolik svých zdokumentovaných výroků prezident popřel. Ničí představivost asi nedokáže úplně pojmout následky toho, když se příslovečným vůdcem svobodného světa stane člověk, kterému zcela chybí empatie a který toho za svůj život nalhal tolik, že už zjevně nechápe koncept pravdy nebo faktů.
Čtvrteční debata o Trumpově politice na ČT ukázala, jak moc téma podceňuje i naše veřejnoprávní televize. Nejenže produkce Událostí, komentářů považovala za nezbytné postavit proti Igoru Lukešovi z Bostonské univerzity někoho, kdo by Trumpa hájil, ale v duchu typické přestrašenosti a přístupu "hlavně to rychle zaplácnout" se tím někým stal Ladislav Jakl. Lukešovi to docela pochopitelně nepřišlo v pořádku a už během vysílání řekl, že posadit proti němu Jakla je příznak vyvažovací snahy dát stejný prostor lži jako pravdě (princip známý také jako "pět minut pro Hitlera, pět minut pro Židy").
Kromě oprávněné kritiky směrem k České televizi se následné reakce znovu dotkly často opakované otázky, jestli je spravedlivé přirovnávat trumpismus k nástupu německého fašismu. Lukeš se takového srovnání nedopustil, nicméně ve Spojených státech tato paralela jinak zaznívá denně. Obzvlášť v poslední době v souvislosti s rozdělováním uprchlických rodin a držením jejich dětí v klecích.
Jiné okolnosti, podobná motivace
Na začátku si ujasněme, že Trump opravdu není do detailu stejný jako Hitler - to snad ani většina jeho odpůrců netvrdí. Takové přirovnání bude vždycky nepřesné, protože doba i okolnosti se liší. To ale neznamená, že není zasloužené. Trumpův režim soustavně usiluje o odstavení určitých skupin obyvatelstva, a to jak v politickém smyslu (omezováním jejich účasti na veřejném životě), tak fakticky (zhoršováním jejich existenčních podmínek včetně ohrožování jejich zdraví). Jako příklady lze uvést postupné legalizování diskriminace vůči LGBT lidem, opakované pokusy o zrušení Obamova zákona o zdravotním pojištění, na kterém závisí miliony občanů, nebo prohlubování ekonomické nerovnosti prostřednictvím snížení daní pro bohaté.
Donald Trump je navíc schopen způsobit škody i prostou lhostejností. Když v září 2017 hurikán Maria zdevastoval ostrov Portoriko, prezident se ani vzdáleně nenamáhal poskytnout tomuto americkému teritoriu včasnou a dostatečnou humanitární pomoc. Dodnes není jisté, kolik lidí následně zemřelo kvůli nedostatku jídla a lékařského ošetření, ale vzhledem k ničivosti hurikánu a tragickému stavu infrastruktury na zchudlém ostrově jdou odhady do tisíců. (Obyvatelé Portorika přitom platí USA daně, nemají však americké volební právo - tento paradox bývá v angličtině shrnován jako "taxation without representation".)
Trump jistě nemá Hitlerův systematický přístup k páchání zla, jeho politika je ovšem motivována velmi podobně: touhou vyčistit svůj prostor od těch, s nimiž se neztotožňuje. "Jeho" prostorem jsou teď celé Spojené státy a podstatný díl Američanů s ním tuto touhu sdílí. V tom spočívá tragédie jeho vlády - navzdory své donebevolající nekompetentnosti má za sebou stále podporu mnoha republikánů, nebo přinejmenším jejich ochotu zavřít oči a akceptovat chování, které by rozhodně neprominuli demokratickému prezidentovi. Trumpovi tak u nich prochází například xenofobní rétorika, která bez nadsázky dosahuje goebbelsovských rozměrů. Bohužel, nezůstává jenom u slov. Cílem není dlouhodobá prosperita země - cílem je s co nejmenší námahou využít prezidentskou funkci ve prospěch ekonomické elity, k níž Donald patří.
Podceňování možného
Nedá se popřít, že přirovnání k Hitlerovi jsou ve věku internetu nadužívaná stejně jako každý druhý rétorický obrat. Americký právník a autor Mike Godwin už někdy v roce 1990 formuloval bonmot, který je dnes známý jako Godwinův zákon: "Čím delší on-line diskuse, tím vyšší pravděpodobnost, že někdo někoho přirovná k Hitlerovi." Tentýž Mike Godwin ale v posledních letech opakovaně prohlásil, že v případě Trumpa a následků jeho politiky se taková argumentace dá použít zcela legitimně.
Navíc, jakkoliv jsou argumenty "ad Hitlerum" rozšířené, mainstreamu vládne spíš přehnaná shovívavost k Trumpově vládě. A to i u nás. Částečně za to může zvláštní mytologický status druhé světové války - od jejího konce neuplynulo ani tři čtvrtě století, naše země byla jejími událostmi zásadně poznamenána, a přesto máme sklon ji brát trochu jako fikci, nebo přinejmenším něco, co se událo v jiné realitě než té naší. Podvědomě se nám zdá, že se něco podobného přece nebude opakovat. Ostatně některé kritické články o trumpismu citují knihu U nás se to stát nemůže (1935), ve které spisovatel Sinclair Lewis varoval před nástupem fašismu právě upozorněním na tenhle sklon k podceňování možného.
Ti, které autoritářská politika aspoň zatím negativně nezasáhla, mají zkrátka tendenci ji omlouvat a přesvědčovat sami sebe, že "tohle ještě není ono". Oběti na životech se nepočítají, jestliže nemají podobu hromadných vražd (a někdy ani to ne - viz historický příklad genocidy původního severoamerického obyvatelstva). Věznění a utlačování není velký problém, pokud jsou jejich oběťmi lidé, na nichž dominantní skupině nezáleží - chudí, uprchlíci, Afroameričané, Mexičané… Někteří lidé jsou si prostě rovnější a propaganda nás chrání od výčitek svědomí i pocitu beznaděje.
Co už je příliš?
Má smysl čekat s přirovnáním k Hitlerovi až do chvíle, kdy se nevinným začnou holit hlavy a přidělovat čísla místo jmen? Kdy se odebrané uprchlické děti stanou předmětem adopčního byznysu a jejich kulturní identita bude odstraňována "převýchovou", podobně jako se to dělo židovským dětem v německých rodinách? Problém není v tom, že by varování před hitlerovským potenciálem trumpismu nebylo namístě, ale že pravděpodobně mnoho nezmění. Autoritář jako autoritář, dokud neteče do bot nám, nebereme ho vážně.
Z českého pohledu by bylo možná trefnější charakterizovat Donalda Trumpa jako kombinaci hitlerovského ega s mentalitou našich někdejších komunistických pohlavárů. Breptavý státník panáčkující před Ruskem by byl sám o sobě problém, nemluvě o tom, když se ocitne v čele největší relativně demokratické velmoci a dělá si z ní své osobní pískoviště. Davy Trumpových příznivců pak reagují primárně na jeho sebevědomí a vidinu etnicky "čistší" Ameriky.
Prezident, který se těší přízni Ku-klux-klanu a krajní pravice, každopádně nemá nárok na shovívavost. Není naší zodpovědností zlehčovat jeho jasně diktátorské manýry, mluvit o něm s respektem a doufat, že se na oplátku začne poprvé v životě chovat jako soucitná lidská bytost. A je naopak nezodpovědné se tvářit, že jeho fanoušci mají svoje místo v pořadech, kde je po právu kritizován.
