Jmenování nového ministra školství Vladimíra Balaše dobře ukazuje, jak funguje současná politická debata v Česku, která se živí jen konflikty. A když nejsou, tak musí být automaticky něco špatně.
Odstupuje vládní ministr a jmenování má v rukou prezident? Tak to si určitě Miloš Zeman zase nenechá uniknout příležitost potrápit vládu. Jenže nic takového se nestalo. Premiér Petr Fiala si celkem snadno na Hradě vymohl jmenování Balaše a ten při audienci u hlavy státu dostal všeho všudy pár otcovských rad o regionálním školství.
Balaš je vysokoškolský profesor, tak co může vědět o mateřských a základních školách? Ale v Česku přece neexistuje jediný pedagog, který by ráno začínal v mateřské škole, dopoledne učil na regionální základce, odpoledne prozkoušel středoškoláky a večer si ještě střihl univerzitní přednášku. Balaš je jistě dobře obeznámen se školským systémem a s dosavadním týmem ministerstva se rychle doučí všechna zákoutí spletitého českého školství.
A konečně ultimátní argument. Balaš je profesorsky nudný, neuvedl se žádným ostrým tweetem, o kterém by se dalo zhádat. Neřekl žádnou revoluční proklamaci. Jen trpělivě opakuje, že mu jde o kontinuitu s předchůdci Petrem Gazdíkem, a dokonce i Robertem Plagou. Z toho pro mnohé plyne nevyhnutelný závěr, že ministr bude slabý a slabá je i česká společnost, která okamžitě neatakuje nového člena vlády požadavky na radikální změnu churavějícího školství. Přitom jestli něco nyní ministerstvo školství potřebuje, tak je to právě kontinuita a dokončení spousty ambiciózních projektů.
Vystavovat Balašovi politické parte, i když ještě vůbec nenastoupil, je tedy zcela nemístné.
Horký podzim
Vysokoškolský pedagog a akademický funkcionář Balaš musí být jistě překvapen, jakou politickou kariéru během tři čtvrtě roku udělal. Léta byla jeho stropem jen komunální politika (nejprve za ODS v Plzni, pak za STAN v Praze). Pak ale přišly sněmovní volby minulého roku. Ač byl na nevolitelném sedmém místě pirátsko-starostenské koalice, pomohla kroužkovací akce proti Pirátům a asi také profesorský titul. A rázem byl ve sněmovně.
Na ministerské křeslo si ale rozhodně nemohl myslet. STAN je učitelskou stranou. Petr Gazdík se navíc na křeslo ministra školství už roky připravoval (když tedy zrovna nepoužíval šifrovací telefon s Redlovou partou). Nicméně když Gazdík kvůli svým korupčním kontaktům padl, najednou post nikdo nechtěl a každý doporučoval někoho jiného. A tak se Vít Rakušan dostal až k profesorovi Balašovi a ten přijal.
Málo známý Balaš sice neuspokojuje poptávku médií po ostrých vyjádřeních, ale není pochyb, že se i přesto brzo stane výrazným členem vlády. Jinak to ani v současné realitě nejde.
Obrovským úkolem pro něj od září bude umístění ukrajinských dětí do mateřských, základních a středních škol, aniž by se systém zhroutil. Balaš možná brzo dojde do střetu se svým šéfem Rakušanem, který neustále odmítá jakékoliv přerozdělování uprchlíků po republice. Jinak ale školský zářijový nápor nelze zvládnout. Už nyní se projevují důsledky alibismu vlády, kdy přeplněná Praha uzavírá uprchlická centra, brzo se podobně zachovají i další místa v republice. Přitom některé jiné regiony by zvládly i více běženců a lze tam najít i mix bydlení, práce a volných míst ve školách, jenže je k tomu nikdo nepobízí.
Můžeme se tedy přes prázdniny tvářit, že se vše vyřešilo, ale v září to zničí mnohé školy. Ministerstvo Balašovi jistě brzo vysvětlí, že směřujeme k trojité havárii: Jednak na mnohých školách pro ukrajinské děti prostě nebudou místa, ač jinde v republice jsou, a v září to bude již pozdě řešit. Za druhé to vzbudí nevoli u českých rodičů, kteří o to hůře zvládnou umístit své děti do škol v místě bydliště, což je to poslední, co společnost nyní potřebuje. A za třetí to jen zvýší už tak velké nerovnosti ve školství - zatímco na dobrých školách je permanentně plno a ukrajinských žáků se tam dostane minimum, špatné, a tedy často nenaplněné školy budou muset přijmout výrazný počet ukrajinských dětí, místo aby se rovnoměrně zapsaly po celé republice.
Z Balaše nudného profesora tak může být velmi rychle poměrně sveřepý vládní odbojář, protože tento způsob podzimu nemůže jako ministr školství dopustit.
Revolucí už bylo ve školství dost
Zatímco v řešení uprchlické krize bude muset Balaš na barikády, v ostatních věcech je jen dobře, že přísahá na kontinuitu. Samozřejmě že jsou mediálně zajímavější akce typu rozprášení Cermatu, ale mnohem podstatnější je dotáhnout chystanou školskou reformu do konce. A to Balaš, podobně jako předchůdci Gazdík a Plaga, chce.
Balaš se již přihlásil k zastřešujícímu dokumentu Strategie 2030+, který by do konce dekády měl vytáhnout české školství ze stagnace. Cílem už dávno není jen dohánět západní státy, po letech omylů, jako jsou státní maturity a ponechání příliš rozrůzněného školství, kde nelze garantovat kvalitu, by bohatě stačilo, abychom dohnali Polsko a další státy, které ještě před deseti lety byly daleko za námi.
Balaš opakovaně zmiňuje, že pro něj je priorita i uzavírání propastí nerovností v českém školství. To je strašně důležitá priorita. Z projektu Mapa vzdělávání či výsledků České školní inspekce víme, jak neuvěřitelně se rozrůznilo školství. Přejedete mezi stejnými ročníky z kraje do kraje a propadnete se ve znalostech o rok. Málokde v Evropě tak záleží na tom, do jakého místa a do jaké rodiny se narodíte, jako právě v Česku.
Proto je dobře, že Balaš neohlašuje další rychlopalné změny. Místo toho chce dokončit revizi rámcových vzdělávacích programů a doufejme, že si najde zalíbení i v pilotních projektech takzvaného středního článku podpory v regionech, aby jednotliví ředitelé už nebyli údržbáři, byrokraté a experti na dotace, ale lídři pedagogického sboru, který pracuje na co nejlepší škole pro všechny žáky.
Mnohé z projektů znějí nudně a budou ještě na spoustu let, ale zjevně konsenzuální Balaš by je mohl dobře obhájit před širokou veřejností. Hlavně se už nevracejme k rychlopalným nápadům, jako byly státní maturity, selekce dětí pro učňáky a podobné nesmysly, které dovedly školství tam, kde nyní bohužel je.
Zapomenuté vysoké školy
A možná ještě v jedné věci se Balaš českému školství vyplatí. To, že se mu předhazuje nedostatečná znalost základního a středního školství, implicitně říká, že v jeho oboru vysokého školství je asi vše v pořádku a není třeba tam nic řešit.
Právě naopak. Vysoké školství v Česku je další časovaná bomba. Tak moc se mluvilo o navyšování platů na základních a středních školách, až se zcela zapomnělo na vysokoškolské učitele (o nepedagogických pracovnících ani nemluvě). Je jen otázkou času, kdy se univerzity začnou bouřit, protože nutí elitu v jednotlivých oborech, aby si hledala vedle učení či výzkumu i jinou práci, která je na uživení.
To byl možná funkční koncept vysoce elitního univerzitního vzdělání v 19. století, ale v 21. století jsou vysoké školy masovými institucemi a za katedrami mají být dobře placení profesionálové, kteří místo různých vedlejšáků dělají výzkum.
Profesor Balaš tuto situaci jistě velmi dobře zná a chápe, že problémem českého školství zdaleka nejsou jen mnohé nereformované pedagogické fakulty. Pokud během svého ministerského působení na seznam akutních krizí, které české školství potřebuje vyřešit, přidá i vysoké školy, bude to pro republiku jen dobře.
