"Manželovi hrozí do deseti let vězení za to, že nazývá válku válkou. A není sám. Nejméně 15 tisíc lidí po celém Rusku už úřady zadržely za to, že kritizovali válku proti Ukrajině," prohlásila v půlce května Jevgenija Kara-Murzová, manželka známého ruského opozičního politika Vladimira Kara-Murzy, během veřejného vystoupení před Radou pro lidská práva OSN v Ženevě.
Její slova sklidila na Západě velký ohlas. Zvlášť u lidí, kteří pečlivě rozlišují mezi aktivními podporovateli Kremlu a kritickými hlasy. Což je chvályhodné. Odmítání kolektivní viny a hledání individuální odpovědnosti patří k základním evropským hodnotám. Jak autor těchto řádek nedávno připomněl, souboj o ně vždy probíhal také uvnitř ruské společnosti.
Jenže Kreml dnes ochotě vnímat nuance příliš nepomáhá. Podle zpráv respektovaných lidskoprávních organizací i svědectví novinářů páchá Moskva na Ukrajině systematickou genocidu. Je tak těžké ubránit se otázce, jak velkou mají západní hodnoty v současné ruské společnosti váhu. Neplatí pro ni slova o "barbarské civilizaci, která nás chce zničit" (Alexandr Mitrofanov), případně výzva komentátora Hospodářských novin Petra Honzejka, abychom "zanechali všech nadějí", protože "Rusko už jiné nebude"?
Rekordně nadšení
Výhonků evropské civilizace lze na východě stále najít nespočet. Jsou jimi historici a lidskoprávní aktivisté sdružení v hnutí Memorial, novináři z Novoj gazety, Meduzy či Echa Moskvy; opoziční politici jako byl Boris Němcov, či dodnes jsou Ilja Jašin, Vladimir Kara-Murza; protikorupční aktivisté, část podporovatelů Alexeje Navalného i demonstranti, kteří na začátku ruské invaze vyšli do ulic nebo dodnes tiše vysílají signály vzdoru.
Kolik takových lidí ale vlastně v Rusku nyní žije? A je to ve stočtyřicetimilionové zemi hodně, nebo málo? "Krátká odpověď: Nevíme. Delší: Není to tak, jak si nyní pravděpodobně myslíte," odpovídá na Twitteru britský sociolog Sam Greene na otázku, jak moc nebo málo Rusů podporuje Putinovu válku.
Do Russians support the war?
— Sam Greene (@samagreene) March 5, 2022
Short answer: We don't know.
Longer answer: What you think you know is probably wrong.
(A quick 🧵)
Připomíná tím nejen fakt, že zjistit v dnešním Rusku standardními sociologickými metodami cokoli relevantního je prakticky nemožné. Ale upozorňuje také, jak bláhová je západní iluze, že za Putinem reálně stojí jen mizivá část společnosti.
Popularita vládce Kremlu se těsně po invazi vyhoupla nad 80 procent a drží se na této úrovni dodnes - jak ukazují statistiky centra Levada, jež i na Západě stále platí za relativně nezávislé. Podle květnových čísel je dokonce nebývalý počet Rusů z Putinova chování "nadšen". Oproti obvyklým zhruba deseti procentům jde o rekordních devatenáct, nejvíce za celou dobu dvaadvacetileté vlády Vladimira Vladimiroviče.
Jistě, průzkumy veřejného mínění představují na východě samostatnou disciplínu a mnozí Rusové se v nich obávají odpovídat pravdivě. Jak navíc připomíná manželka disidenta Kara-Murzy, stíhají úřady jakýkoli náznak odporu proti útoku na Ukrajinu tvrdými represemi. A v celé zemi také vládne (post)sovětská tradice "double thinku" - jedno říkám navenek, druhé doma v kuchyni.
Ani to ale nemůže zakrýt křiklavou realitu: bez ohledu na přesná procenta věří většina současného obyvatelstva státní propagandě o "bratrské pomoci", podporuje takzvaný "ruský svět", nenávidí Severoatlantickou alianci a schvaluje válku "všemu navzdory". Jak je to možné? Jsou Rusové skutečně notoričtí agresoři, kteří nevědí, kde začínají a končí jejich hranice?
Naučená bezmoc
Abychom se pokusili na takovou otázku nalézt odpověď, není třeba neustále pátrat v minulosti, popisovat podhoubí pravoslavného mesianismu, krvavou tradici samoděržaví i "třetího Říma" nebo obří mentální izolaci největší země světa. Ne že by všechny tyto okolnosti nehrály svou roli, mnohé dnes ale dokáže odhalit i prostý výjezd mimo velká města, který umožní spatřit zblízka drsnou realitu současného Ruska.
Především pak pasivitu a apatii jeho běžných obyvatel. V útvaru, který zabírá devět časových pásem, čítá 140 milionů obyvatel a 17 milionů kilometrů čtverečních území, převažují lidé vnitřně přesvědčení, že na nich vůbec nezáleží. Obří kontrast mezi bohatými metropolemi (Moskvou, Petrohradem i několika dalšími velkými městy) a zbytkem země připomíná v rozhovoru s Petrou Procházkovou ruská ekonomka Natalia Zubarevičová. "Je to něco jiného než malinká, útulná a hustě osídlená Evropa. Vy nás nikdy nemůžete pochopit," line se jejími odpověďmi připomínka, jak často si Evropané do Ruska promítají vlastní zkušenost. A jak moc je ona východní odlišná.
Zubarevičová nechává mluvit čísla: 26 procent Rusů balancuje na hranici životního minima nebo už žije pod ní; souhrn rozpočtů všech subjektů Ruské federace představuje jen pětinu sumy, s níž hospodaří Moskva; veškeré zisky z ropy a zemního plynu putují rovnou do centra, v odlehlých oblastech z nich nezůstává nic. Glubinku, jak Rusové říkají zapadlým venkovským končinám, charakterizují až na čestné výjimky zmar, izolace, minimální nároky a nulový rozhled.
Nelze se pak divit hlubokému přesvědčení většiny Rusů, že nemají absolutně žádnou šanci ovlivnit rozhodování nejvyšších představitelů země. "Rusko je hluboce apolitické, protože své obyvatele 'učí bezmoci'," tvrdí sociální antropoložka Alexandra Archipovová - žena, jež zaznamenávala reakce běžných lidí na přepadení Ukrajiny. Při vědomí výše řečeného hlas většiny z nich nepřekvapí: "A co my můžeme vlastně dělat?", "Jsme jen prostý lid", "Člověk nemá na nic vliv", "Kdo ví, jak to vlastně je", "Nás prostě historicky nemají rádi".
Zločiny v Buči nebo Irpini? Ruské rakety v nákupním středisku v Kremenčuku? Plošná destrukce Mariupolu? Smrt malých dětí ve Vinnycji? Tazateli míří v ústrety nejčastěji odpovědi typu: "Nikdo neví, jak to ve skutečnosti je", "Kde jste byli posledních osm let?" "Až čas to všechno rozsoudí".
Obří trauma násilí
Šéfredaktor opozičního časopisu Novaja gazeta a nositel Nobelovy ceny míru Dmitrij Muratov připomíná obludnou a nezpracovanou tradici násilí, válek a represe, jež na ruském území připravily o život desítky milionů lidí.
"Je to obrovské trauma dvacátého století. Lidé se neustále instinktivně přimykají k vládě. (…) A co dělá ona? Cynicky do nich tlačí slova, která prorážejí jakoukoli hranici zdravého rozumu. Používá termíny jako 'fašisti', 'nacisti', 'denacifikace', jež vypínají rozum, protože jsou podprahově spojené s obrovskými oběťmi," vysvětluje Muratov v rozhovoru pro lotyšská média, proč dnes nemalá část Rusů hrdě podporuje agresi vůči Ukrajině.
Účinky kremelské propagandy, která chladnokrevně útočí na instinkty a emoce ("za vším jsou Američané, pohrdají námi, šlapou po našich tradicích, zase chtějí ukrást naši ropu a nerostné bohatství, chtějí nás umlčet a zničit"), Západ podceňuje, jde ovšem o koncept, který v Rusku spolehlivě funguje. "Dokáže postupně postavit souseda proti sousedovi a způsobit, že jsou schopni se nenávidět a zabíjet," vysvětluje Taťána Matičaková z ukrajinské organizace StopFake, která kremelskou propagandu dlouhodobě sleduje. "Je to jako radiace, proniká úplně všude, každý den se jí potoky lijí z obrazovek, až se lidé nakazí," varuje Muratov.
Pojmy jako rašismus, russkij mir, ruský nacionalismus, fašismus, rasismus.
— Nikola Repin (@nikorepi) May 21, 2022
Vše vám vysvětlí toto video.
CZ titulky pic.twitter.com/lBgjj2a1pE
Apatická ulita
Mix izolace, bezmoci a masivní propagandy běžného Rusa uzavírá do apatické ulity, v níž se stává imunním vůči jakýmkoli svědectvím o realitě. "Podpora Putinovi, kterou vidíme v průzkumech, není nijak hluboká, sledujeme pramálo emocionálního zapojení a žádnou euforii," tvrdí ruský sociolog Denis Volkov. "Lidé nereagují ani tak na válku, jako se spíš utvrzují v roky zakonzervovaném postoji my vs. oni. (…) Rusko je na straně dobra, Západ na té opačné. (…) Nerozhodujete se o jedné události. Museli byste přehodnotit všechno, co jste slyšeli a přijali v posledních deseti nebo patnácti letech," vysvětluje.
Okázalé přehlížení zvěrstev páchaných na ukrajinských civilistech dává nahlédnout do světa, v němž většina Rusů dennodenně žije. "Je to směs ponižování podřízených a beztrestnosti mocných. Když pak takový ponížený náhle dostane moc, stane se z něj maniak a mstí se celému světu. Totální dehumanizaci, jíž jsou vystaveni ze strany vlády, pak přenášejí na náš lid: vražděním, rabováním, znásilňováním," tvrdí manželka ukrajinského prezidenta Olena Zelenská v dubnovém Respektu a za pravdu jí dávají i další hlasy.
"Život je ošklivý, krutý a krátký; radost z něj je v tom, že ho můžete udělat ošklivější, krutější a kratší ostatním," vystihl kdysi podstatu krutého přístupu řady Rusů k reálným či imaginárním "nepřátelům" historik Timothy Snyder.
Týká se to zprostředkovaně i většiny, která tyto zločiny aktivně nebo pasivně schvaluje. "Příbuzní a přátelé posílají Rusům fotografie rozbombardovaných domů, snímky z Buči, které jsou protikladem toho, co lidé vidí na televizních obrazovkách. Najednou máš v hlavě dva protichůdné obrazy světa. Mozek člověka se tomuto dilematu instinktivně vyhýbá. Hlavně mozek konformního člověka, kterých je v ruské společnosti velké množství," říká sociální antropoložka Archipovová.
Fašobabušky z ruského sídliště položily dolar [překlad]. pic.twitter.com/r64hrCdHpj
— Andrej Poleščuk (@andrewofpolesia) June 28, 2022
Menšina, která urve moc
Masa apatických, izolovaných obyvatel, kteří se snaží utéci před nepříjemnými dilematy, je dennodenně infikována mohutným proudem kremelské propagandy, jež bičuje na maximum ty nejnebezpečnější emoce. Ruská společnost se tak dostává do stavu, z něhož se bude i v tom nejlepším případě vzpamatovávat desítky let. Jak trefně připomíná publicista a spisovatel Arkadij Babčenko, otázka v Rusku nikdy nezní, kdo je dobrý nebo špatný. "Zní, kdo se dokáže chopit moci a udržet ji," píše v textu "Odporná držka s plyšovou opičkou", jehož část stojí za to na závěr ocitovat.
"Většina (lidí v Rusku - pozn. red.) je obecně v zásadě dobrá. Výskyt kalu, zmetků, idiotů, vrahů a sadistů je obecně malý. Bojovat na Donbas za ruský svět jedou stoupenci Novoruska ne proto, že jsou sadisti a vrazi. Jedou tam proto, že nechtějí, aby ti proklatci banderovci přibíjeli ruské děti na reklamní panely. Ano, jsou infantilní, neschopní kriticky myslet, sežrali si vlastní mozek a nacpali si tam bednu (televizi - pozn. red.), ale svým způsobem tam jedou vést svůj boj dobra se zlem.
I většina policistů, se kterými jsem se potkal ve vazební věznici, byli také dobří a milí lidé. I v OMONu se dá najít něco lidského. Někdo pootevře okénko v antonu, když se vám špatně dýchá. Někdo vám dá cigaretu. Někdo vás doprovodí ven zakouřit si. Někdo vás doprovodí na toaletu. Sedm z deseti vám řekne - ano, máš pravdu. Ano, my to chápeme. Ano, se zemí je třeba něco udělat. Hodně lidí smýšlí stejně jako ty. Z žádného ze svých zadržení si nemůžu vzpomenout na jediného ideologického putinistu nebo na zjevného rozeného sadistu. Jsou to v principu dobří, milí a chápající lidé.
Pravda, později vám titíž lidé nasadí pouta, odvedou vás k soudu, kde na vás další v principu dobrý člověk - soudce vydá zatykač, a pokud je to potřeba, odvezou vás na SK (prokuratura - pozn. red.), kde vám zase další dobrý a milý vyšetřovatel napaří pár let, následně vás odvezou do cely, seznámí vás s obuškem, a nakonec vás znovu uctí cigaretkou - no tak vidíš, my přece nejsme žádná zvířata.
Ale celkově nejsou zlí, jsou to dobří lidé, a vědí, jak to nahoře chodí. Je to čistá pravda. Nicméně rozhodovat, jednat a řídit, cokoliv si vyberete, nebudou oni. Rozhodovat a řídit bude vždycky menšina."
VIDEO: Novinář Ondřej Soukup o obyvatelích ruského venkova.
