Kulatá připomínka likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha má pompézní mediální pokrytí. Televizní šoty znovu zpřítomňují minulé události, nabízejí dramatickou hudbu i 3D model Heydrichova vozu. Chystá se - pokolikáté už - zpravodajská rekonstrukce tehdejšího dění minutu po minutě.
Minulost má ožít v současnosti, rozeznít ji patetickým vzkazem (nic proti patosu) a probudit odvahu postavit se tyranovi, diktátorovi, agresorovi. To vše v kontextu Putinovy útočné války, která otázky heydrichiády najednou aktualizuje. Znovu se tak ptáme: Byli bychom schopni se opět vzepřít? Alespoň tak jako v květnu roku 1942.
Vzpomínání na válku ve válečných časech
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že dvě třetiny Čechů o obraně své země se zbraní v ruce neuvažují. Není to ale nejspíš způsobeno nějakým tradičním místním pacifismem, ba ani zbabělostí, jak by mohl sugerovat kontrast s hrdinným bojovým odhodláním Ukrajinců. Mnohem pravděpodobněji jde o důsledek dlouhodobé obranné strategie, v níž je moderní válka záležitostí profesionálů, protože už se vede podstatně jinak než dřív a rychle zaškolený civilista v ní nemá ve srovnání s vojákem na plný úvazek šanci.
Byť se může na první pohled zdát, že boje na Ukrajině takové pojetí problematizují, není tomu úplně tak. I ony potvrzují, že motivace, špičková strategie, digitálně řízená technika a profesionální velení přinášejí mnohem více úspěchů než ohromná lidská masa rychle navlečená do maskáčů a přileb.
Do minulosti, k atentátu na Reinharda Heydricha, se dnes vracíme především pro pozitivní energii. Pro epos o hrdinství společnosti, která proti nacistickému zlu nakonec přece jen bojovala, když předtím po Mnichovu ztratila kus sebe sama.
Budoucnost přidušená minulostí
Vyprávění má sice své kaňky - od zrádců až po nefunkční samopal -, ale stále je to velký spojující příběh o odvaze položit život za… Za co vlastně?
Za vlast, kterou milujeme? Za větší sebevědomí národa, který může a má být alespoň na někoho hrdý? O vlivu vojenské odbojové akce na kolektivní sebevědomí českého politického společenství diskutujeme už osmdesát let a odpovědi se v čase vyvíjejí. Podstatné přitom je, jakým způsobem a jakými prostředky celý příběh vnášíme zpět do současnosti. Jakou emoci - vědomě i nevědomě - mu propůjčujeme. Jaký způsob přijímání mu chceme vtisknout. Jaký chceme, aby vydával vzkaz.
Hrdinské drama v hollywoodském stylu naše současné hrdinství nijak nezvětší. Úctu bojovníkům i zástupům těch, kteří za atentát zaplatili životem, lze vyjadřovat i jinak než (sebe)dojetím nad statečností jednotlivců, kteří zachránili celý národ před pověstí ustrašených zbabělců.
Tou vůbec nejškodlivější inscenací heydrichiády by pak byla snaha napumpovat ji dalšími a dalšími emocemi, aby dávné hrdiny nepřehlédnutelně připomínala právě v době, kdy slovo "válka" zase začalo být děsivě samozřejmou součástí všední každodennosti.
I ruské vraždění na Ukrajině je totiž vedeno mytologicko-mystickým přesvědčením o síle minulosti, která se ovšem krutě sráží s aktuální realitou, jež - světe div se - nesouhlasí s Putinovým výkladem dějin ani imperiální rolí Ruska v nich. Emocionální posilování mýtu vítěze nad nacismem propláchlo ruské společnosti řádně mozky a způsobilo jí vážnou regresivní poruchu, z níž se bude ještě dlouho probírat. Přidušení budoucnosti historií je varováním, které bychom si z ruského běsnění měli dnes vzít především.
Šťastní lidé, kteří…
Běda společnosti, která potřebuje hrdiny, napsal kdysi německý dramatik Bertolt Brecht. Citát se traduje ještě v jedné verzi: Šťastná společnost, která nepotřebuje hrdiny. Vykládat se to dá různě. Hrdiny nepotřebuje ten, kdo nemusí bojovat. Anebo je naopak potřebuje právě proto, že nikdy nebojoval a chce si zachovat tvář. Nabízí se ale i další čtení: zvětšování lidských činů do podoby symbolů a pomníkových gest nepotřebuje v nadměrné míře společenství, jehož sebevědomí stojí i na něčem jiném než jen na chování dávných hrdinů.
Osmdesáté výročí atentátu na SS-Obergruppenführera tak nabízí skvělou příležitost ptát se, z čeho dnes vlastně bere sebevědomí česká společnost. A jak jí nejen Gabčík s Kubišem v jeho vytváření pomáhají.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
