Komentátor a vydavatel internetového zpravodaje Fleet Sheet Erik Best pro Aktuálně.cz píše o nových faktech kolem stavby Berlínské zdi, která po 50 letech přinesla kniha historika Fredericka Kempeho.
Kdyby Spojené státy na začátku sprna 1961 bývaly nedopustily stavbu Berlínské zdi, mohlo to Sovětský svaz natolik oslabit, že by o sedm let později nebyl schopen podniknout invazi do tehdejšího Československa. Tato znepokojivá myšlenka je jednou z těch, kterou Frederick Kempe nabízí ve své nové provokativní knize „Berlin 1961", věnované tomu, jak John F. Kennedy zvládal (či spíše nezvládal) berlínskou krizi.
Odliv uprchlíků z východního Německa byl v roce 1961 tak významný, že zemi hrozil kolaps. Pokud by tento exodus býval pokračoval, pravděpodobně by to poškodilo i Sovětský svaz. Rovněž kdyby Kennedy zvládl ukočírovat svůj vztah se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem lepším způsobem, jak tvrdí Kempe, východní Německo by se tak rychle nevzpamatovalo a studená válka by skončila dříve. Generace desítek milionů východních Evropanů tak mohla být ušetřena sovětské okupace a útlaku.
Zdá se, že Kempeho nejvíce trápí představa, že Kennedy stavbu zdi předjímal a dokonce ji možná i sám uvítal. Podobně jako na začátku roku 1961, kdy ve svých rozhodnutích narychlo provedl amatérské změny, jež přispěly k porážce USA v kubánské Zátoce sviní, učinil Kennedy v polovině téhož roku zdánlivě zbytečné ústupky Chruščovovi, v důsledku kterých se stavba Berlínské zdi stala nevyhnutelnou.
Při setkání s Chruščovem ve Vídni v červnu 1961 kupříkladu Kennedy zašel dále než jakýkoli jiný americký prezident před ním a přijal existující rozdělení Evropy na sféry vlivu. Chruščovovi oznámil, že komunisté mohou zůstat v oblastech jako Polsko a Československo pod podmínkou, že nebudou expandovat mimo stávající zabraná území.
Krátce poté, v červenci 1961, ve svém významném projevu o Berlíně zmínil Kennedy důležitost Západního Berlína celkem 17krát. Tímto Chruščovovi opětovně naznačil, že si Sověti ve východním Berlíně mohou dělat, co se jim zachce, avšak pod podmínkou, že jeho západní části se ani nedotknou.
Tři týdny nato (13. srpna 1961) začala vláda východního Německa narychlo uzavírat hranici se západním Berlínem, čímž porušila dohody mezi USA, Velkou Británií, Francií a SSSR uzavřené po konci 2. světové války. Spojené státy proti tomu nepodnikly zhola nic, přestože měly plné právo první bariéry z dřevěných koz a ostnatých drátů strhat. U bariér se neobjevil jediný americký voják a americká ambasáda se ani nenamáhala podat Washingtonu celou zprávu o tom, co se dělo, dokud neuběhlo bezmála 10 hodin od začátku stavby Berlínské zdi.
Kempe píše, že americký vojenský velitel v Berlíně, generálmajor Albert Watson II, byl předtím Pentagonem opakovaně varován, aby se nenechal vyprovokovat k žádnému konfliktu. Vypadalo to, „jakoby jeho nadřízení věděli, co přijde", dodává Kempe. Ačkoli poválečná dohoda čtyř velmocí zavazovala USA v případě ohrožení Berlína podniknout nezbytné vojenské kroky k jeho obraně, Kennedy nebyl k něčemu takovému ochoten.
Jakmile byla hranice uzavřena, Kennedy podle Kempeho slov pocítil „neskutečnou úlevu", neboť tím byla vyřešena dlouholetá krize kolem Berlína a zároveň ochráněna jediná věc, o kterou měl americký prezident opravdu zájem: status Západního Berlína a přístup k této části města. To pravděpodobně vysvětluje i fakt, proč Kennedy neuvalil na východní Německo a Sovětský svaz žádné sankce. Starosta Západního Berlína Willy Brandt Kennedymu poté rozzlobeně napsal, že tři západní mocnosti odslouhlasily ilegální svrchovanost vlády Východního Berlína.
Šef východoneměcké špiónáže Markus Wolf ve své autobiografii „Muž bez tváře" uvádí, že uzavření hranice bylo „nečekaným přínosem" pro Západní zpravodajské služby, jelikož napomohlo odfiltrovat velký počet obyčejných lidí a Západ tak mohl soustředit své kontrašpionážní úsilí na mnohem menší počet oficiálních návštěvníků z Východu. Poněkud neuvěřitelně zní Wolfovo tvrzení, že rozhodnutí postavit zeď bylo drženo natolik v tajnosti, že o něm nevěděl ani on sám. Kempe tvrdí, že o něm nevěděly ani západní zpravodajské služby, a to navzdory skutečnosti, že do NDR byly od západoněmeckých a britských dodavatelů navezeny stovky tun ostnatého drátu.
Kempe zpochybňuje upřímnost Kennedyho výroku o tom, že „zeď je lepší než válka", a považuje jej za alibistický. Ve své knize tvrdí, že Chruščov nebyl připraven jít do války o Berlín, a že jadernému konfliktu bylo možné předejít navýšením počtu amerických vojenských složek konvenčních sil v Evropě. Přesně to Kennedymu radil bývalý ministr zahraničí Dean Acheson, avšak Kennedy (zčásti na základě doporučení mladého Henryho Kissingera) tuto myšlenku zcela zamítl.
Kempe opakovaně zmiňuje Kennedyho nerozhodnost a slabé vůdcovské schopnosti, ovšem obraz, který autor předkládá, svědčí o velmi jasné rozhodnosti v jedné věci - obětovat obyvatele Východního Berlína a střední Evropy Sovětům. O tom, co Kennedy dostal od Chruščova jako protislužbu, se Kempe bohužel nezmiňuje, což je největší slabostí této knihy.
Ve svém projevu před OSN z 24. září 1961 se Kennedy o Berlínu ani nezmínil. Když západní Berlín v červnu 1963 konečně osobně navštívil, pronesl svoji známou řeč „Ich bin ein Berliner", kterou si získal sympatie statisiců západních Berlíňanů. Avšak jak loňského roku zmínila německá televize n-tv v dokumentu „Die Berliner Mauer", Kennedyho návštěva zároveň stvrdila existenci Berlínské zdi jakožto jasně dané, nezvratné skutečnosti.
